Červenec 2006

P o s u n j i n a m

31. července 2006 v 19:11 | A l m a |  Poezie
S korálky jeřabin na krku léta
přeběhla stříbroplavka
do zšeřelého odpoledne

kdosi roztavil ozvěnu
skal na hedvábný voál
a žalozpěvy bubnovaly
na sklo rybníka

(31.7.2006)

Páteční jitro

21. července 2006 v 10:12 | A l m a |  Próza

Ráno jsem vyjela s kapkami na nose auta. Jinak bylo vše stejné. Čápi v pozoru na komíně na náměstíčku, posypaná cesta štěrkem k rybářům, zavřené dveře domů, jednooká auta, na obloze ostrůvky světlých písčitých oáz. Protijezdci na kole měli výraz madony. Asi tím, jak hleděli do dáli,vytvářeli zadumaný vševědoucí výraz. Každého zvlášť jsem si prohlédla. A výraz uložila.
Otevřeným okénkem jsem konzumovala vzduch vonící úklidem a kanibalisticky jsem se snažila jej pohltit. Zachutnal mi, lépe než ranní káva, stále stejná, očekávaná, stabilizující začátek dne. Ale co takhle něco neočekávaného? Třeba padající pěna místo deště , či smějící se mořská panna v Úslavě, kterou právě prostřednictvím mostku přejíždím? Také bych mohla potkat velblouda, klidně by se mohl pást na poli, v tomhle horku. Obilí je již zralé a má barvu pouště.
Jako bodliny ježka mne vyrušily paneláky na obzoru města. Rozeklaný, rozpáraný horizont s osleplými okny od záclonek. Šeď, modř, kov, zvuk džesťů. Tak do toho se jedu vykoupat. Co tam vlastně pohledávám?? Odevzdat umělému tvoru něco ze sebe, aby se mohl opět vzchopit , nafouknout a sloužit a škodit.

OKNA

19. července 2006 v 8:20 | A l m a |  Próza
Ranním oknem dokořán napadaly na bílou podlahu kandované krystalky ptačího tíkání.
A vzduch byl skleněný a neposkvrněný.
Jediné vlákno letní pavučiny spojilo objetím sytě zelenou vázu a dralo se někam ven k malým ptačím nástrojům.
Poledním oknem pronikla do útrob domu zlatá záře a pohltila stíny. Místnost přeplněná symboly začala promývat v ústech poledne na podvečer. Hnědé zuby skříní slastně přežvýkávaly zlaté zrní na průsvitnou mouku bez záře. Nastoupilo ubývání.
Večerní okno napustilo okolí černými hrby. Rozpálená kopyta vraníků tepala do prkenné podlahy a s úbytkem sil ponechala aspoň rozjitřený pach černě noci.

Díky

12. července 2006 v 19:02 | Alma |  Poezie
Prší
zhůry zní liturgické zpěvy
lesklých kapek deště
nebesa otevřela se
prosbám psaným
obrovskými štětci
lidského odpírání
a sepjaté ruce stromů děkují
tomu kdo znásobil vláhou vnímání
každodennosti

Konzum a léto

11. července 2006 v 17:20 | Alma |  Próza
KONZUM
(a co s tím souvisí)
Ve Šťáhlavech na náměstíčku je nyní nově rekonstruovaný konzum. Je to tam parádní. Klimatizace, prostor, čisto.Na nic si to nehraje a i když asi není příliš velký výběr zboží, stačí . Mám tyhle obchůdky raději nežli rozsáhlé obchodní komplexy. Další samoobslužný prodej je ve Šťáhlavech nad přejezdem. Tam ještě nabízejí kromě potravin i košťata, umělohmotné kyblíky, tlusté porcelánové talíře a také rádoby keramiku v podobě smějících se žab a ježků s nalepenými bodlinami z klacíků. Také Omnia víčka a zavařovací sklenice, tácky, koberečky a - m u c h o l a p k y. S pravým zlatožlutým lepem, na který se můžeš chytit i sama. Vlasy se pak musí odstříhnout. Mívali jsme takové mucholapky na chatě a také babi je měla zavěšené u stropu v každé místnosti . I když jsem hmyzomil a poznám bodalku stájovou od obyčejné mouchy , nalepené muší a vosí mrtvolky na lepkavém pásu mucholapky ve mne vždy vzbuzovaly nevolnost. V létě na chatě jsme chytaly vosy do sklenic s vodou se šťávou. Ony se tam utopily. Občas jednoduché lidové prostředky jsou účinnější, než jakési papírky do zásuvky a vlnění a brnění. Také každá babka ve vsi vlastnila tzv. lepačku, což byla většinou podomácku vyrobená plácačka na tyčce a plácadlo bylo z kůže. Samozřejmě se nemylo a byla to tudíž zvláštní rekvizita. Občas s ní babi, která měla velmi pádnou ruku, rozbila i okenní tabulku ve verandě. To patřilo k věci. Kdo ví, zda dnešní děti budou mít na co vzpomínat z dětství. Možná ano, ale ne na mucholapky, na talíře 2 cm tlusté,s kvítky, zakoupené za dividendy v konzumu, na kvokající slepici zavěšenou v pytli na stromě - ona tam nechcípla, ale přestala kvokat a když byla takto umravněna, byla vypuštěna mezi svoje družky - , na drzého kohouta, který, ač malý postavou, dokázal vyletět člověku i na hlavu, na kradoucí slepice, které uzmuly vše, co upadlo, na zem, na jiné druhy ovoce než dnes - chlupaté tmavofialové srstky a všechny možné druhy blum, i červené i zelené i žluté. Slepičí společenství působilo na mne pokaždé velmi dobrodružně a bádání v této oblasti přinášelo různé slasti. Kdo se někdy díval slepici sedící na vejcích do oka ( do obou očí to u slepice není možné), pochopil, že potměšilost převyšuje přátelství ku člověku a že je třeba míti se na pozoru. Ta vejce , i když byla předem určená k doplnění bílkovin v potravním řetězci člověka, na které slepice usedla, musela být získána jedině lstí. Například výměnou za pingpongový míček nebo za sádrový podkladek. I tak zobák ptáka zahnutý do špice nevěstil nic dobrého a klokotavé vrzání v krku kura a jeho potrhlé pohyby hlavou vyžadovaly srdnatost a odvahu. Nikdy jsem nepřišla na to, jakou slast působí těmto opeřencům sedění na cizích vejcích. Slepice snese jen jedno . Kukaní a ošatek vždy bylo méně, nežli uchazeček o kladení. Většinou však nepovažovaly tyto samice potřebu vyprázdnit obsah kloaky do proutěné boudičky zející prázdnotou. Leč nutkání přidat oblý předmět k dalším, mne uvádí v přesvědčení, o kleptomanství kurů. Nejhezčí byla vejce trochu opálená, tedy nahnědlá nebo také kropenatá. A úplně nejvyšší trumf bylo vejce teplé. Pak následovalo opatrné slezení ze žebříčku určeného pro slepičí nožky a za halasného nadávání právě okradené slepice uložit vajíčko do spíže. Tak takové bývalo léto.

Moje ráno

7. července 2006 v 22:48 | Alma |  Próza
Moje ráno
Ranní vteřiny visely ve vzduchu jakoby je někdo odpáral ze svého místa, jakoby je někdo vykořenil z prostoru světla. Nemohla jsem to tak nechat. Pomyslela jsem si, že když nepohnu emočním nábojem, zatím nehybným a bledým, nenarodí se něco, co podvědomě očekávám. Klavír namísto šicího stroje. Ale ano, to bude ono. Usedla jsem k bílým zubům klavírních dásní. Struny se rozezněly, tóny přesně umisťované jeden za druhým do ovzduší coby silné duševní hlasy, dokonané touhy, i ty zatím nenaplněné, hlasy univerzálnosti všech potřeb potravního řetězce emocí pozvolna zpevňovaly potrhané pletivo . Bylo zapotřebí hrát stále silněji, další a další melodie, kterými kdysi kdosi oživil pusté stezky nenaplněných citů a přání. Basové akordy harmonicky ustálily ozvěny zvuků i šepotů a stabilizovaly proces oživení. Den mohl započít.

Poslouchání Vltavy

7. července 2006 v 22:43 | Alma |  Próza
Co provádí skladba
Ach, jsem posypaná tóny, rychlé kadence v pravé ruce mne kropí od hlavy k patě až jsem puntíkatá.Levá ruka zabezpečuje pevnost skeletu. Ty vysoké tóny Letních dojmů Josefa Suka prosvětlují vzduch a zavádějí mne na lesní paseky , světliny s trávou s tenkými dlouhými vlasy, která láká k pohlazení. Avšak z obav zda se nepropadnu někam do hlubin nebo do mraveniště, raději na ni nesedám ale zvedám obličej výš, ke korunám borovic kreslících větvemi s chomáčky jehliček ornamenty na světlemodré obloze.Sojka mne ještě neobjevila a tak dýchám svěží ticho. Bochánky hustého mechu tlumí ozvěnu kroků , les se dotýká svými těly kmenů mých dlaní. Možná, že já první napřahuji ruce s nataženými prsty k živoucím velikánům a cítím brnění na místě dotyků. To oni mně dovolili na chvíli stát se součástí lesního koloběhu prosyceného silicemi a vůní tuhnoucí zlaté pryskyřice, zasypávají mne nezištně sardonyxy , bohatstvím navěky neseném v sobě. Tenké zlaté struny natažené mezi stromy jsou vedeny odněkud shora, z oblohy, procházím viditelnou překážkou a opředena zlatými nitkami zvedám paže, které se přeměňují ve větve s chomáčky zelených prstů na konci.

Saška

3. července 2006 v 19:46 | Alma |  Próza
Pomyslela si, že už ji dlouho neviděla.Ta neodbytná myšlenka , že den není úplný, že mu schází výseč, bez které nemá barvu a jas, se neustále vracela. Dříve byl den hladký a celistvý i bez ní. Jak se stalo, že byl vsazen střípek, tak životný, tepající a jásající přirozeností? Možná se najednou objeví nesena vzduchem spolu s důležitými sděleními o vaně plné šeříkových květů, s cukrovými růžovými lístky v dlani.
Když kráčím po visuté provazové lávce, ona tam za mnou může. Může všude. Také do zakázané zahrady s prskajícím nerudným kocourem,který ji hlídá, do zahrady zarostlé liánami rostlinných lodyh, tvořící kulisu divadelního představení mých a jejích myšlenek. Zahrada je totiž neskutečně skutečná. Dá se tam houpat na lodním laně s uzlem, uvázaném na mohutném starém stromě, kolébat se v houpací síti a rozrážet vlnky na mořské hladině , pozorovat vlnění slunce a vpíjet pohyby motýla i jeho snídani z květin. Také trhat jahody v kleče z trávníku vlhkého rosou a střapatého vykvetlými latami trav. Tady rostou opravdové kopretiny a něžné modré zvonky, také lepkavé smolničky a kominíček.
Nevydržela se nepodívat, tam, kde je jejich místo setkávání. Byla tam . Seděla na sloupku a dívala se do dálky.Už byl nejvyšší čas přisednout a dívat se stejným směrem.