Březen 2007

Obnovy

19. března 2007 v 19:25 | a l m a |  Poezie
Kolikrát ještě
musí zetlít slova
a okorána být
a jata chlebem
na dubovém stole
Mdlá Nečinnost !
jak rozpačité ční
dny sypou hodiny
závanu větru do klína
pohybem záclonky
smutek v síni přetíná
včerejší vteřina
a světelné pruhy stuh
si hrají
Kolikrát ještě
v prachu rozpitá
hromádka myšlenek
musí být překrytá
sousty lží
než dospěje
k ohybu řeky
kde možná
líhnou se naděje

Do nitra dne

10. března 2007 v 19:31 | a l m a |  Próza
Přistoupil ke mně chlupohlavý orel. Ulpěl žlutým světlem ve středu mého těla a lehce se zavlnil. Zelené jiskry z jeho hrdla začaly přeskakovat do mého hlasu zastřeného disonancí prožitou před chvílí. A před tou chvílí byla další a další časová kovadlina, že nešlo poznat, co bylo a co se právě děje. Zdvihla jsem obočí na znamení odpovědnosti za své činy a pak jsem lačně lokala zelené hvězdice s měkkými trny.
Z okolních děr vylézali bazilišci s vodovýma očima a dívali se na mne. Poznala jsem, že to oni byli kdysi v katakombách a podíleli se na mém půlení. Poděkovala jsem jim pohybem rtů, ale to už jsem stoupala vzhůru do větví dubových pěstí a kloubů, až na úpatí oblačných odlitků dne. Odhrnula jsem vrchní matovou vrstvu a ucítila slabý závan divokého kmínu , jehož silice se paprskovitě rozlévala v tomto pásmu dne. Odměnou mi bylo vodní zrcadlení tak chladivé a omamující leskem prolévajícím rybí útroby až do okamžiku ulpění stínu, v němž den se vrací… Bílé labutě v černé labutě proměnil ten zpětný běh a těla bedel přestala tančit. Bílé nožky ztěžkly únavou.
S kakafonickým zaskřípěním odklopil své černé víko ten druhý, co bez barev a vánku ční do výše v sloupci temnot. Ebenově tmavý, statický, nános ozvěn z hloubi jeskyní.