Září 2008

Podzimní etuda

25. září 2008 v 20:19 | a l m a |  Poezie
ztuhlý prstoklad
léta do neladu
má kovové zuby času
stopuji své zlaté dny
a pak oblékám
ve spěchu rozené touhy
do šatu spadaného listí
s úzkostí zda se někdo nedívá

Žluté dýně s vypouklými břichy
mají také obavy o osud labutí
na řece plné siroby
s leskem bez odlesku
kde mléčně bílá melancholie
slídí po okolí a po nenaději

oblékám šaty spadaného listí

Druhé já

25. září 2008 v 20:14 | a l m a |  Poezie
V závalu nenasytnosti
vyvěrá a sílí
odpovědi bez záruky
chrlí černou chvílí
k nesourodé jednotě
zalátaný lety neřádů i řádů
sílí
nespoutaný , nezničitelný
Obraz
mého Druhého já

Schody do nebe

20. září 2008 v 20:51 | a l m a |  Próza
Po moři pluje stříbrný jiskrný opar a jeho slabá ledová záře se bolestně rozlévá do okolí. Malé bílé plachetnice háčkují pobřeží v dokonané němohře. Zůstává po nich stopa na hladině, která se rychle rozplývá a mizí. Masívy vody se jako pláty hmoty po sobě posouvají, plasticky promáčknuté vlnky jedna jako druhá čeří hladinu a vzápětí nastává zas klid, rozsáhlá vodní plocha se mění v kovový povrch , který nese dominantní loď Queen Victoria.Je narozená 16.12.2007. Elegantní, luxusní, lesklé tělo s módními lamelami v šesti řadách působící jako módní výstřelek - co na tom, že se jedná o jednotlivá patra tohoto kolosu - se skví na hladině jako vzácný šperk. Z dálky má vzhled namyšlené pěstěné krasavice, s hermelínovým lemem kolem přídě. Je tak nádherná a na první pohled je zřejmé, že je zrozena pro krásu a přepych. Doprovodné siluety kopců se zdvihají vysoko nad mořskou hladinu a dodávají důraz a důležitost královské Victorii. K oblakům se vypínají skály s plochými čely, melancholické hory s bílými lícemi i rozervaní poutníci. Masívy lysé i porostlé křovisky, nepřístupné, neúprosné, neústupné, vyprahlé, netečné a zachmuřené, ztichlé a mlčenlivé milníky krajiny.Krása přepychu a drsné přírody prolíná v souhru nezapomenutelných pocitů.

Tyto schody do míst blaženosti opouštím na rok, možná méně, abych po nich brzy stoupala z olivových hájů ke skalám zrůžovělým zapadajícím sluncem.

Ve stínu oleandru

19. září 2008 v 23:22 | a l m a |  Próza
tahle země je tak hodně jiná, než ta, do které se vracím. Možná, že se vracím víc sem, do Černé Hory a fyzické tělo , které je mi překážkou nechávám tam, kde je s ním méně problémů. Naše sytě zelené lesy tvoří každodenní kulisu a já před očima vidím šedé, jakoby bradavičnaté skály s chomáči narezlých trnitých keřů. Mám je takřka na dosah ruky a přitom jejich vrcholky vnikají do mraků, které jako dým halí jejich těla.Oleandry v zahradě jsou v plném květu, nádherná čajová barva s oranžovými tyčinkami lahodí oku stejně jako tmavorůžové bohaté květy s pozadím šedi skal. A zatímco vrcholek kopce se pyšní právě nasazenou čupřinou ze zakalených mraků, hned kousek opodál bodá do očí tyrkysově modrá obloha s bílými pruhy obláčků.Nemohu se vynadívat na obraz malovaný přírodou, plátno stále stejné a každý den jiné. Je čas zralých hroznů, groždě, jak říkají místní. První mladé víno, burčák , perlí ve sklenici, má sytou vínově červenou barvu a nezapomenutelné aroma. Naposledy pršelo v červnu a je neuvěřitelné, že i tak kvetou květiny a dozrávají plody. Po cestě vedoucí do kopce k cerkvi jsou napadané přezrálé fíky a mají asi takovou cenu, jako naše švestky. Nikdo je nesbírá a tak zůstávají ležet na zemi jako potrava pro hmyz a možná i plchy, kterých bydlí v okolí rodinka. Když v noci dešťové kapky začaly pleskat o okenní skla, když voda venku zpívala své písně, byla jsem přítomna něčemu, co je jako znovuzrození. Úžasné obnově, kterou přinesl déšť. Hned druhý den se objevily želvy, žába větší než dlaň a veliký hlemýžď v ploché ulitě. Keře a stromy získaly sytější barvu, kaktusy , aloe i yuccy se napřímily a vypadaly vykrmeně. Magnólie, která dosud působila dojmem ztrhané sportovkyně se nějak zvětšila a její kožovité listy se nablýskaně mastně leskly jako ústa jedlíka nedělní husy. Když přišel vlahý večer, chladivé světlo měsíce vylité do oleandru vykreslilo snový obrázek, takový napůl vymyšlený dítětem žijícím ve světě pohádek. Všichni psi ve vesnici zpívali serenádu a zpívali jemně, procítěně, protože poznali že léto už brzy skončí. V duchu jsem zpívala s nimi.

Montenegro

19. září 2008 v 23:13 | a l m a |  Poezie
okoralý měsíc
noční chlad
rozdrobil k snídani
cikády svetr předou
po asfaltu vzory jedou
a motýli jsou prolhaní
spirály v oleandru
hrají nokturno
suchých trav
a motýli
mohou dál
přelétat