Leden 2010

příběhy z vikendicy u moře I-III

27. ledna 2010 v 23:28 | a l m a |  Cestopisné záznamy
Tímhle to všechno začalo:
A poslyšte, co se nám dnes přihodilo:
Dnes ráno jsem si říkala, jak to asi vše stačíme sbalit a co se přihodí za nečekané skutečnosti, které nás zdrží od práce. Skoro vždy tomu tak je.A také, že se přihodilo. Oba, s Karlem , jsme si v duchu říkali, jak to, že ovce jsou potichu a nejsou vůbec vidět. Ale byli jsme zaujati svými úkoly a odkládali jsme prohlídku ovčích venkovních prostor na pozdější dobu. Pak nám ohlásila sousedka Anny, že viděla naše ovce v dolní zahradě u silnice. Je to vila Miluška a slouží jen jako chata, majitelé tudíž naštěstí nebyli doma. Venku foukal studený vítr a já netušila, jak mám ty ovce přemluvit, aby šly domů, zvláště když doma je pro ně všude a hlavně asi tam, kde zrovna byly, rostly nějaké dobré kytky. Tak jsem nastrkala do kapes tvrdý chleba a šla jsem zkoumat, kudy prolezly z našeho pozemku k sousedovi. Ono místo se nacházelo až v dolní části rokle, vlastně na vyvýšené straně dál od nás. Ale k tomuto místu byla pletivem zabezpečena cesta. Nevím, jak jim to došlo. V jednom místě toho pletiva bylo místo asi 10 cm vyhnuté od země. Nějak to naše dámy odkopaly a shrnuly a klekly na přední a prostě se tam protlačila jedna po druhé. Chtěla bych ten jejich pokradmý lup vidět. Já sama jsem měla problém po zádech se tudy prosoukat. Takže když se tudy objemné dámy procpaly, nahoře byl padlý plůtek souseda a to už bylo snadné. Určitě si dobře naplnily břicha. Na chleba jsem je úlisnými slovíčky nalákala přes plůtek a potom jsem jim vší silou nadzvedávala pletivo. Šly za chlebem . Ale ten promyšlený plán mne nenechává klidnou. Ony se procpaly pod drátěnkou proto, že kus nad nimi byl padlý plůtek. Čili, ony si uvědomují následnosti dějů. Zkrátka, mají můj obdiv. Jsem ráda, že jsem je, dámy, poznala. A kdo byl původcem? Jasně že slečna Maplová (pro vysvětlenou je to jméno podle nejchytřejší ovce z knihy Leonnie Swannové Glenkill-ovce vyšetřují).

Příběhy z vikendicy u moře

Když někdo jezdí často do letního domku na Balkáně u moře, hodí se lépe používat místní označení vikendica nebo kuča.



Příběh 1. - Želvy

Želky (po srbsky) se pokaždé objeví až třetí, čtvrtý den. O to více je vyhlížíme. Zahrada má kaskádové terasy a navíc je nyní tak trochu přeplněná současnou stavební situací. Jednoho dne po ránu jsme byli ponořeni do svých pracovních i nepracovních činností a najednou se ozvalo nadšené zavolání mé sestry. Ve střední terase, kde vyhrabávala suché listy oleandru zkroucené a ztvrdlé jako slupky nějakého plodu, odkryla krunýř želvy, která se napůl zahrabala do země. Za chvíli k ní přibyla druhá a obě byly odneseny na hlavní terasu, kde dostaly rajče a musely strpět naše soustředěné pozorování. Místní věděli, že jedna želva je "muški" a druhá "ženski". Ale jak to věděli, to nám říci nechtěli a jen se usmívali. Později jsme přišli na to, že naše domácí želvy byly "přistiženy", jak zakládají rodinu. Nejbližší soused vyprávěl, že želvy nakladou do zahrad vejce a když se mají líhnout malé želvičky, již číhají připravené kočky a psi protože je pod zemí slyší. Mladá želva má krunýř asi jako skelet kuřete a kočce nedá mnoho práce si na celé želvičce pochutnat. V přírodě jsou překvapení, která my lidé posuzujeme podle našich parametrů. Kdykoliv jsme ale přijeli na naši kuču, během týdne se objevily želvy různé velikosti a to svědčí o tom, že jsou s kočkami nějak domluvené a že vlastně o nic nejde.

Příběh 2.
Když slunce zapadá



Když na Balkáně zapadá slunce, má zlatá ústa. A z bezedné mošny rozsévá rozdrcený korál z podmořského útesu. Každý je vyvolený a každý je obdarovaný. Může si nabrat krásy a přehršle barev, může také jen stát a dívat se přímo do modrých skal, které jsou rozeklané a ostré od nelítostného slunečního sálání. Slunce překotně rudne , hoří a plápolá a náhle hasne v moři. Pak se rozhostí klid, v bezvětří je každý pohyb lehký a nastává část dne, kdy lze rozjímat a povídat si se sousedy. Na stole se objeví domácí víno a domácí rakije nebo místní pivo. V takových večerech k nám přicházíval soused Dušan, osmdesátiletý Srb vzhledu padesátníka. Vyprávěl o nedaleké pevnosti Haj-Nehaj, na kterou z naší kučy vidíme. Přenesli jsme se v jeho povídání do 16. století, kdy pevnost byla dobyta Turky. A ačkoliv se o tom, že byli odvlečeni všichni muži a ženy byly nuceny pracovat na stavbě pevnosti nepíše, připadá nám tohle nejzajímavější. Totiž ženy stály v řadě za sebou a podávaly si kameny jako živá lanovka. Do toho bylo slyšet údery tureckých bubnů a aby práce byla zrytmizovaná, na Haj byl uchopen kámen, na Nehaj předán další natažené ruce. Jestli se tedy někomu název kopce a zříceniny Haj - Nehaj zdá legrační, skutečnost je taková, že jeho lehkost a zpěvnost byla vykoupena utrpením.

Příběh 3.

Svět na útesech
Bezpečí pláže s klidným pohybem plachetnic na horizontu, tlumeným křikem racků a vyvoláváním místních prodavačů olivového oleje s jakousi léčivou bylinou a nabídkou kikiriki, což jsou skutečně neloupané oříšky podzemnice olejné, stereotyp z koupání a slunění, obhlížení okolí a čtení detektivky přes sklo slunečních brýlí zanedlouho omrzí. Alespoň nás dvě ano. A tak jsme se vydaly na útesy. Obuty jsme byly ve sportovní obuv s pevnou podrážkou a přes rameno jsme nesly vak s ploutvemi, brýlemi a šnorchlem. A také plastovou lahev
se zeleným čajem s přídavkem citrónu. Cesta přes útesy byla strmá ale nebyla dlouhá. Zakrátko jsme si rozložily ručníky na malinké plážičce neustále omývané mořským příbojem. Slunce sálalo a zároveň vál mořský vítr, takže žádný z vjemů nebyl nepříjemný. Rozhodně
však ne potápění, při kterém jsme se občas vynořily a odpočívaly na jakési kamenné lavičce, která byla neustále přelévána mořskou polévkou. Kdo se vypravil na podmořské sledování
dna vybaven pouze ploutvemi, brýlemi a šnorchlem ,jistě
zaznamená přechod z nerovnoměrného a ničím nekorigovaného dechu na souši oproti dechu pod vodu. Již to, že svoje vlastní funění slyším a tím se snažím ukáznit se alespoň ve fázi rovnoměrnosti dává plutí pod mořskou hladinou svůj řád.Po chvíli soustředění jsem schopna vnímat hejna malých rybek. je to jako zázrak. Ony ku mne plují a když se dokážu zastavit pomocí pohybu ploutví, připlouvaji ti malí rybí drobečkové blíže a zdá se, že se snaží si mne, takovou bílou obludu, prohlédnout. Usmívám se na ně, nemohu si pomoci, a ony si jistě myslí, že žralok rozevírá svoje čelisti. Na svoje bílé zuby jsem totiž docela pyšná. Pak moje prostorové vnímání zachytí něco ohromného, modrého
a pohyblivého. Ufff, to jsem si oddychla. Je to moje sestra s modrými ploutvemi na nohou. Ale jaksi zvětšená. Na vše si rychle zvykám.I na podivně se pohybující se rostliny hnědavé barvy, kterými jsou porostlé útesy.Není to vůbec příjemné, přidám si, jako když mne vábí neznámý nepřítel do svého rajonu a chce mne jistojistě vysát. Raději se vynořuji. Nad hlavou sálá bezpečné zlaté slunce a kolem voda měkce šplouchá. Znovu se ponořuji pod hladinu. Mořský svět má svůj rytmus, probleskující slunce jej obdařuje odlesky a já, jako vetřelec jsem si vědoma, že nesmím udělat žádnou chybu, protože jsem vstoupila do území jiného světa, jiných zákonitostí, se kterými nejsem seznámena. Vyčerpalo nás tohle pozorování, kdy jsme byly neustále ve střehu. A tak jsme si ani
nepovšimly, že na nedalekém kamenném lehátku konverzoval se sluncem nějaký muž. Že to byl muž bylo zřejmé, neměl totiž oděv. I vytvořily jsme zcea přirozenou bariéru, kdy jsme se točily zády a předmětný balvan s objektem jsme se snažily nevnímat. Jak však reagovat, když při potápění najednou vidíme u břehu stát ve vodě něčí nohy a část těla patřičně zvětšenou, ach, to bylo leknutí. A zpátky do moře! Je to možná úsměvné, ale nikdy není člověk , tedy ani v našem věku připraven na veškeré situace. Nicméně, když jsme opouštěly útesy a míjely našeho souseda, přátelsky jsme na sebe vzájemně kynuli. Faktem je, že on si rozhodně neudělal žádnou ostudu.

Nalezení sklenění kohouti

27. ledna 2010 v 9:57 | a l m a |  Poezie



dny v týdnu a týdny v měsíci
nyní patří jen mně
Pošramocená budoucnost se voskově roztéká
Na své cestě vyhlížím skleněné kohouty a kachny
Volám je přes zamrzlé vodní plochy
i v lese se zachmuřenými borovicemi je volám
a také na zaváté asfaltce je svolávám
Až zítra přistoupím k hejnu březňaček
a ony obklopí donesené rohlíky
nastane Úsvit

Vyslechnuto

22. ledna 2010 v 20:43 | a l m a
Povídala:

u nich vždy hoří krb
a jejich kočky se nás nebojí
a přijde-li tam kdokoli
své dlaně zahřeje si

pravila druhá:

moc
divné je
že zelí se tam nedaří
a zkoumat
stojí za to
proč v kuchyni
se nevaří



Kdo z koho

22. ledna 2010 v 15:28 | a l m a |  Poezie
JSEM PARAZIT

potřebuji světlo denní
však
ten dnešní den
světelný skrblík
již při poledni
hlavu kloní

jak mám
své potřeby
nasytit !

Euthanasie

12. ledna 2010 v 19:38 | a l m a |  Poezie



Amputovali mi

část domova. Zmuchlaný papír v krbu čeká na pohřeb žehem. Odehnání od jistot, které se považují za samozřejmé, je striptýz nitra. Je snad zřejmé, že většina nejistot bytní v našich váháních.
Že je divné, že kočka dostala večeři z křišťálového podnosu? Ta oranžová, jako právě uvařená svíčková už nikdy nepřijde a nevydrásá mi kérku na duši.

Montíčku, to ne my ale Čas...

Monte Bondone

9. ledna 2010 v 0:53 | a l m a |  Ski


MONTE BONDONE
(deník volně psaný)
4.1.-8.1.2010
Měsíc se houpal na zádech a občas laškovně vykukoval z mlžných cárů. Vypadal jako osamělá loďka na Nočním Oceánu. Mohla bych si číst - pomyslela jsem si (při měsíci) . Kupodivu mne přitahují ponurá líčení bezvýchodných osudů postaviček zasazených do 19. století. Dostojevskij. Zločin a trest. Duševní souboj mezi snem a realitou, zvrácenost lidské morálky, souboj dobra a zla ... v podstatě děj před více jak 100 lety, jakoby byl vsazen do současnosti. Zítra - což je již vlastně dnes - přesně hodina existence raného čtvrtku ... nový sníh stále nenapadl, nezbývá než doufat, že ledové plotny na sjezdovkách, které se odpoledne vytvořily, budou rolbami odstraněny. Velice mne vzrušuje to, jaký bude mít dnešní den Název. Ten včerejší byl ve jménu obdivu mohutnosti a barvitosti horstev, jejich odpoledních melancholických temných stínů dekorovaných zacházejícím sluncem, které zabarvilo bílé špičky skalisek něžnou oranžovou. Při pohledu z lanovkové stanice Palon dojem ještě více umocňovalo sevření okolních horských masívů zprava a zleva a svoboda volnosti směrem do údolí s nepatrnými kostkami domků městečka Trenta protkaným stuhami silnic. To odpoledne byla velmi dobrá viditelnost a při našich sjezdech jsme hojně využívali každou zastávku k obdivným pohledům po údolí. V průseku lanové dráhy se na obou stranách červenaly jeřabiny. Rudé střapce na holých větvích vypadaly nesmírně elegantně. A což teprve, když je slabý poprašek sněhu vyšňořil rudobílým dekorem.
Čtvrteční den se narodil skleněný a neposkvrněný. Bílé kouřové mraky pluly v cárech nad černými špicemi smrků, které se táhly na horizontu. Již od rána si sluníčko snažilo prosvítit cestu přes bílou mlhovinu a kolem poledního již citelně hřálo. Na vrcholku sjezdovky bylo slyšet , jak ticho šumí. Strmý sráz pod námi byl vyplněn bílou vatou a ta voněla jako ohromná prádelna. V této husté bílé hmotě poletovali neznámí černí ptáci. Připomínali makety v obrovském těžítku, kterým si kdosi pohrává a neživí černí ptáci s rozepjatými křídly zcela neslyšně plachtí vpravo a pak zase vlevo nebo se skryjí do oparu úplně.
Ale tento den byl zajímavý i něčím jiným. Jednak jsem se dočkala prosluněné hotelové terasy půl hodiny před obědem i skládacího vyrudlého lehátka, na kterém jsem s lyžařskou přílbou na klíně, chytala sluneční teplo. Avšak nejstěžejnější bylo označení tohoto dne jako DEN OPOUŠTĚNÍ. Opustilo mne sevření, tíseň z přílišného fyzického vypětí a nahradil ho pocit jistoty. Opuštěně jsem také plula vzduchem, sama, v sedátku lanovky, a naprosto "nad věcí" i nad vrcholky stromů, nad malými postavičkami sjíždějících lyžařů jsem si vychutnávala jedinečnost samoty. To proto, že se mi nedostávalo chuti vystoupat lanovkou na nejvyšší vrcholek, na Gran Pistu. Napadlo mne přitom, že by stálo za to, v tomto rozpoložení, opustit některé své přežité vlastnosti. Nedůvěru, nepřizpůsobivost, nelásku k zelí nebo třeba bych se konečně mohla začít učit angličtinu, probrat svoje všechny knížky tak, abych věděla o všech a ony zas o mě. Vypadá to možná jako nějaká novoroční předsevzetí. Ale ne, je to jen způsobeno silou horského slunce. Jeho teplo a jas nabíjí energií a dává sílu s chutí pokračovat v úsilí. V úsilí žít a přežít, překonávat a zůstávat. Přemýšlet, postupovat, míjet nepodstatné, neupadat do bezvědomí, žasnout a užasnout, otevírat nepoznané, vystoupat do výšek a dokázat klesat do údolí, ukrýt se sám před sebou , běžet pozpátku .......
Odehrává se snad náš život v částech či v etapách? Kdy jednotlivé díly jsou méně důležité, než ty druhé, významnější? A jakou měrou se podílíme my na plynulém přestupu z jednotlivých stanovišť na další, dokonalejší?

Ze sešitu z domu U lesa

3. ledna 2010 v 0:26 | a l m a |  Próza
Dnes jsem si uvědomila - zabalena do pestrobarevného háčkovaného plédu -že jsou knihy, které je třeba číst stále, kontinuálně. Vždy v nich lze najít něco překvapivého, něco, co vysvětluje dech světa. Stojí mne to někdy velké úsilí napojit se na rytmus tohoto dechu. Nestačím mu. Knihy jsou právě ty spojovací kroužky, kterými se LZE napojit a PŘIMKNOUT. Kdyby tato možnost neexistovala, ztrouchnivěla bych.