Duben 2010

Paklíč

21. dubna 2010 v 21:25 | a l m a |  Poezie
pátrám po zatracení
v klínu přebytků citu
nemohu dál nést odpovědnost
nad nedokonalou
obludnou
násobilkou
státních úředníků
kteří jako hejno špačků
vyzobávají úrodu
zrození okamžiku
Ne, ještě nezoufám
však váhám
být
člověkem

Povšimnutí

19. dubna 2010 v 11:08 | a l m a |  Próza
   První letošní jarní den přesycený vůněmi. Všude kolem vládnou pastelové barvy včetně blankytně modrých nitrilových rukaviček na mých dlaních. Jsou to jemné chirurgické rukavice hodící se na všechno možné a lze v nich u zahradního stolku i psát.
Nad rašící trávou poletují žluté okvětní plátky narcisek. Každým rokem se v tisku píše, že žluťásků ubývá a že je to důsledek globálního oteplování a zamoření naší Modré planety zplodinami. U nás na zahradě obklopující dům U lesa poletují žlutí motýli každé jaro. Jsou velcí a třepotaví. Jakoby způsobem letu vyjadřovali nekonečnou radost z toho, že svítí jako slunce a oni se podobají úkapům jeho zlatých nití.
Jeden z nich právě usedl na hlavu velké keramické žáby. Ona je neobyčejná tím, že má moje ruce. Také má vlasy z koudele. Bezpochyby princezna. Ale já nestojím o to, aby se probudila z keramického spánku.
Najednou vítr přivál sladkou vůni hyacintů. Rozhlížím se kolem. Samé růžové. V létě je nahradí stejným odstínem okvětních plátků polyantky a v něžnosti je možná předčí.
Tóny prýštící z ptačích hrdélek padají ke mně dolů a jako drahokamy posévají trávník, zahradní stolek i židličky. A slunce? Opět má zlatou hlavu a na čele ani vrásku. Občas hrábne paprskem do mraků a otírá si tváře. Dobře ví, jak k němu po dlouhé zimě všichni vzhlížíme.
Okolní jabloně se zatím nedočkaly svých květů. Jak je možné, že přesto je všude kolem přebytek křehkosti, něžných náznaků a dojemného vlnění? Dost možná, že to vědí motýli.
Já ne.