Déja vu

28. listopadu 2010 v 0:26 | a l m a |  Téma týdne
Příběh bez konce

     Jednou šla krajinou, která měla jen cestu a oblohu. A tak nebylo možno usoudit, jak dlouho putuje a zda vlastně nepřešlapuje na místě. Když dospěla k řece, uviděla, že na hladině plavou lidské uši. Bylo jich tolik, že pokrývaly vodní plochu jako podzimní listí. Nemohla pro ně nic udělat. Neměla jim co pošeptat. Opouštěla to místo s lítostí, že nenašla odvahu změnit stav toho, co se jí dotýká.
Po chvíli se v dáli objevil rozložitý strom . Zdálo se, že je obsypán velkými kulatými květy. Když přistoupila blíž, poznala, že to nejsou okvětní plátky ale lidské oči s tmavými řasami. Oči hleděly všechny najednou na právě příchozí. Přesto to byly pohledy nepřítomné, bez poznání. Vedle stromu seděl velký černý pták a křídly si zakrýval zrak. Zapamatovala si vše a ubírala se dál.
Necítila ani hlad ani strach, nezmocňoval se jí ani smutek ani radost, nestrádala ani nebyla šťastná. Neměla srdce. Cesta se vnořila do kamenité půdy a něco se změnilo. Přes oblohu se přetáhl tmavý svrchník. Hledala zoufale záchranný bod. Uprostřed kamenitého pole stála červená židle. Vydala se k ní. Musela ale stoupat po vrstevnicích a teprve pak stanula před tím, co bylo určeno. Když usedla, pocítila teplo. Uslyšela hlasy ptáků, uviděla květy v trávě a poznala, že Je.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama