Prosinec 2010

PF 2011

29. prosince 2010 v 22:41 | a l m a
pf

Střed

22. prosince 2010 v 11:26 | a l m a |  Makro
hv

Přechod

21. prosince 2010 v 23:41 | a l m a |  Poezie
a

Bílé karavany velbloudů
snášejí se tmou
Na tichem pokryté trávníky
bezchybně nehybné milníky

Dál soustavy beze jména
mísí se s těžkým sněhem
Červený akcent kdesi
jak můj svět
bez adresy
V bílé
uvadá











autor fotografie: Milan Sedláček (Praha)

Obelisk

17. prosince 2010 v 20:45 | a l m a |  Próza

1

             Zdála se býti krásnou ta odpolední procházka po naší rozlehlé zahradě s bělostným křupavým povrchem a bleděmodrou oblohou. Ptáci již naučení na lojové koule a semena slunečnic prolétávali jako šipky před mýma očima i nad hlavou a zdálo se mi, že cítí radost. Takové jedno poklidné odpoledne, pomyslela jsem si. Mráz poněkud klesl, takže nastala zima podle mých představ. Milá paní Zima se ale brzy změnila v mrazivou nelítostnou krásku, která usiluje o to, mne zahubit. Upřeně jsem zírala na jakýsi sloup v naší zahradě, který tam nikdy předtím nebyl. Bohužel, nic se mi nezdálo a sloup o značném průměru byl skutečný. Ledový útvar, který se tyčil vedle studny zapadané sněhem nevěštil nic dobrého. Z hlavy onoho přerostlého rampouchu ještě stále crčela teninkým pramínkem voda a tam, kam dopadla, vytvářela hladké lesklé kluziště. Kohoutek byl také pokrytprůhledným ledovým povlakem, a proto nešel zavřít. Cítila jsem, že se mne zmocňuje strach, který vystoupal od konečku prstů až po uši. A byla jsem v tom opravdu až po uši. A sama.
To, čeho jsem se obávala, že 4 dny budu bez vody nebo bez elektřiny se stávalo realitou. Věděla jsem, že mne čeká něco horšího, než sníst nenáviděné zelí. A tak jsem (podle pokynů z mobilního telefonu na jednom vrcholku v Alpách) odmetla sníh a odsekala led z víka studny a jala se páčit těžkou poklici, která přikrývala vstup do prostředí, kam jsem měla vstoupit. Když bylo víko odsunuto, zjistila jsem, že zastavit páčku na trubce, čili přívod vody se mi nepodaří, aniž bych tam buď nespadla nebo aspoň neupustila dlouhé koště, kterým jsem si pomáhala. Inu, musela jsem do díry. Zřejmě to byl nastražený úkol vedoucí k mému zocelení, protože pak už se mi podařilo přívod zastavit, po delším úsilí znovu zakrýt otvor do studny a nepřirazit si prst a tudíž bylo nebezpečí zažehnáno a poklidné odpoledne se opět rozpínalo vůkol, jako by se nic nestalo.
A tak máme na zahradě obelisk z ledu a já v sobě ještě větší respekt z přírody.



Jednou v poledne

15. prosince 2010 v 18:19 | a l m a |  Fotografie krajina
1

NEZIŠTNÉ OBDAROVÁNÍ ("Co si přeji k vánocům")

14. prosince 2010 v 8:41 | a l m a |  Téma týdne
1


   
   Ono záleží na tom, z jaké strany se člověk na věc dívá . Jako první a výrazné přání mne napadá to, aby se všichni lidé dosyta najedli, aby všechny děti mohly chodit do školy, aby .. aby....
Jsou to asi nesplnitelná přání, však možná, když člověk přispěje zrnkem písku...a začne u sebe....?
Vždyť přání nemusejí být materiální a často se týkají zdraví blízkých, spokojenosti vyvěrající ze skromnosti a pokory.
Ale jaké vlastně je to moje přání? Tak snad - abychom o vánocích mysleli více na všechny živé tvory na Zemi a pozastavili jsme se nad tím, zda něco neděláme špatně. Něco, co škodí druhému.   
           V neděli jsem byla něco nevýznamného nakoupit v jednom z obchodních řetězců. Vešla jsem do Tchiba na jejich výbornou kávu a tam jsem se setkala s neznámou paní, která si přisedla ke mně ke stolku . Mezi námi se rozvinul rozhovor, který plynul jako letní řeka v bezpečném korytu, občas proběhly vlnky smíchu a lesk porozumění. Povídaly jsme o běžných událostech a věta navazovala na souvětí, naše vyprávění ubíhalo jako vodní proud a dokonce jsme probraly i důležité ženské téma, co jsme si na sebe koupily nového. Teprve až když jsem stála sama na chodbě, kde mne míjely neznámé postavy návštěvníků obchodního centra jsem si uvědomila, jak příjemný zážitek jsem právě vstřebala. Cizí paní mi věnovala svůj čas a já jí, snad i ona se cítila stejně příjemně. Bylo to nezištné obdarování a já myslím, že tohle je nejhezčí dárek na světě.

Pohár

8. prosince 2010 v 15:29 | a l m a |  Makro
l

Embryo

7. prosince 2010 v 20:27 | a l m a |  Makro
e

Kulhavý poutník ("Můj vzor")

7. prosince 2010 v 19:20 | a l m a |  Téma týdne
Kulhavý poutník
Jako první nápad, jako spontánní reakce mne napadá vzor literární. Nejde o to kopírovat něco nebo někoho či něčí jednání, konání, .... jde o ZTOTOŽNĚNÍ. Nebo jinak - o splynutí v určitém úseku životní aktivity.
         Ráno jsem si četla z knihy Josefa Čapka Kulhavý poutník. Je to možná těžké čtení. Anebo ne, to tam řadí lidé, asi tak, jako Dvořákovi, Smetanovi, Stravinskému, Prokofjevovi,Skrjabinovi, Čajkovskému, Borodinovi, Musorgskému,Rimskij Korsakovovi, Šostakovičovi, Bachovi, Mozartovi, Beethovenovi,Haydnovi, Chopinovi, Schumannovi, Schubertovi, E.H.Griegovi, Fibichovi, V.Novákovi, Janáčkovi, Martinů, Mahlerovi, a jiným přidělují nálepku vážné hudby - jako něco nestravitelného, jako něco, na co člověk musí být předem připraven, aby to přežil, jako něco, co nelze požívat často, protože to není normální, protože by nás to rozložilo, zničilo a zahubilo. A přitom je to naopak. Jen to chce vnímat. Všechna trápení pocházející z mezilidských vztahů, také z naší nedokonalosti, z našich neuvědomělých i vědomých chyb,ze všeho, na co nestačíme, co nás přesahuje,čím se trápíme,  a proto se točíme v kruhu, lze zpočátku aspoň částečně eliminovat obrácením se do sebe. Cestou Kulhavého poutníka. Poutníkem se rozumí jeden každý z nás, vykonávající svou cestu mezi začátkem a koncem, mezi zrozením a smrtí. Že klást si otázku odkud a kam jdu, chce odvahu, úsilí nebo soustředění, soustavné zabývání se sama sebou a otevřenost, je obtížné? Pak ale nelze proniknout pod povrch obyčejnosti, pod tenkou krustu ledové blány pokrývající obecné povědomí. Je snazší číst literární produkty zařazené společností do nezpochybnitelných kategorií a předem mít jasno, že jde o komedii, detektivku, či román o padlých dívkách. Ale zabývat se něčím, co je "JEN" výrazem životního nepokoje, k tomu možná nedospěje každý, k tomu možná dospěje málokdo, k tomu možná dospěje člověk, který je v okamžicích svého přemítání o žití občas na konci sil. A tím je pro mne Čapkův Kulhavý poutník.

Má oblíbená kniha (téma týdne)

6. prosince 2010 v 22:28 | a l m a |  Téma týdne
Má oblíbená kniha ovšemže není jen jedna.
Možná by se dalo říci, že tak, jako se nosí sezónní boty, šaty, tak i některé knihy mne více oslovují v různých situacích, ročních obdobích, nebo v důsledku neobvyklých setkání.
Zcela jistě vím, že i když mám v ložnici po ruce několik oblíbených a občas je měním, ta jedna, TA JEDNA je Kniha toužení od Leonarda Cohena. Má svlečený obal jako šaty, stále ji beru do ruky a to i když ji zrovna nečtu. A navíc jsem ji dostala jako dárek.

Interludium

Malá kočička cedí zelené sliny
usmívá se kohenovsky a vrní
Zas nosím růžové brýle
Ještě tohle léto
A proužkované uši od slunce
Leonard je tu se mnou
vemlouvá se
šramotí mi na duši
On je solitérní květ
A já rozmělněna v prachu pustnu
Vyslovuje svá rubata
zve mne na oběd ze svých vyzrálých zdrojů
Zasévá semeno poselství
Od hlavy až k prsteníčku na noze
Tak velká dráha
je bleděmodrá zpráva
o souznění

Mám i jeho DVD z jeho posledního koncertu. Znám každé jeho gesto. Ale pro vysvětlení - nikdy jsem neměla žádné vzory. A on také není vzor pozdě přišedší. On je zkrátka někdo, na koho jsem celý život čekala, aniž bych to věděla. Není to ani tak platonické, protože já stále čtu jeho knihy (nejen Toužení) a snažím se jim rozumět, samosebou po svém. On je majitelem krásného hlubokého hlasu. A jde z něj klid. To mám ráda. Každý to neumí, aby byl elegantní, zpíval o něčem, co zažil a odžil a šel z toho klid. Jako kdyby říkal - osud stejně nezměníš, tak si to přiznej,. Někteří lidé buď nepřemýšlejí nebo se bojí o svých postojích a chybách přemýšlet.On má dopodrobna probrané stavy duše a trápení. Je to básník. A píše o ženách. Píše o nich ze své pozice, z pozice lovce někdy trochu chlípníka ale to se může zdát každému rozdílné.
Zdaleka ne všemu, co píše, rozumím ale zdá se mi, že mne i tak na dálku formuje a jak nosím v hlavě jeho texty a myšlenky, je stále se mnou. On je opravdu solitér. Je On a kolem něj nikdo jemu podobný. On se nemusí zviditelňovat, on si klidně jde svojí cestou a za nic nečeká pochvalu, protože podle jeho slov není za co. Myslím, že je estét a má úctu k životu, k lidem.
Takže Leonard je už navždy se mnou, zapadl do mé dráhy života jako potřebný kamínek a já ho mám už stále na očích. Já pochybuji, on též. A občas se mi podaří nasadit si růžové brýle (viz Komenský - růžové brýle Mámení) a trochu nesmyslně si přeji,  aby mi vydržely, jako uplynulé léto, které bylo nejkrásnější ve své pozdní podobě, syté a vyzrálé, takové, co vrhá šíkmé světlo a to se zachytává na různých rostlinách a předmětech. Protože na zemi v naší výšce stále něco překáží nebo ční a ty stíny od slunce máme na sobě a tvoří na nás vzorečky a proužky.
A Leonard, se svým klidným hlasem vemlouvá. To ani nejde říci jinak. On proniká pod kůži a přitom se tak klidně usmívá, jako by se nic nedělo. Jeho úsměv je stabilní a jemný vrnivý. Kočku mám vedle jeho CD, které si pouštím a ona blahem pouští zelené sliny (je totiž zelená)
Já se často musím skládat dohromady, do celku, který vypadá jako já, často se měním v prach a nejsem nic ani myšlenka, avšak co nikdy nepřestávám cítit, je duševní tlak. Bez takových podnětů, jako je pro mne Leonard, bych nemohla dál. On je plod sice velmi přezrálý avšak stále velice funkční a vonný. Jako rubato a to znamená pro mne excitovaný projev,  takový nepředepsaný, citový, brnkající na duši. Je  interludiem v mém životě.