NEZIŠTNÉ OBDAROVÁNÍ ("Co si přeji k vánocům")

14. prosince 2010 v 8:41 | a l m a |  Téma týdne
1


   
   Ono záleží na tom, z jaké strany se člověk na věc dívá . Jako první a výrazné přání mne napadá to, aby se všichni lidé dosyta najedli, aby všechny děti mohly chodit do školy, aby .. aby....
Jsou to asi nesplnitelná přání, však možná, když člověk přispěje zrnkem písku...a začne u sebe....?
Vždyť přání nemusejí být materiální a často se týkají zdraví blízkých, spokojenosti vyvěrající ze skromnosti a pokory.
Ale jaké vlastně je to moje přání? Tak snad - abychom o vánocích mysleli více na všechny živé tvory na Zemi a pozastavili jsme se nad tím, zda něco neděláme špatně. Něco, co škodí druhému.   
           V neděli jsem byla něco nevýznamného nakoupit v jednom z obchodních řetězců. Vešla jsem do Tchiba na jejich výbornou kávu a tam jsem se setkala s neznámou paní, která si přisedla ke mně ke stolku . Mezi námi se rozvinul rozhovor, který plynul jako letní řeka v bezpečném korytu, občas proběhly vlnky smíchu a lesk porozumění. Povídaly jsme o běžných událostech a věta navazovala na souvětí, naše vyprávění ubíhalo jako vodní proud a dokonce jsme probraly i důležité ženské téma, co jsme si na sebe koupily nového. Teprve až když jsem stála sama na chodbě, kde mne míjely neznámé postavy návštěvníků obchodního centra jsem si uvědomila, jak příjemný zážitek jsem právě vstřebala. Cizí paní mi věnovala svůj čas a já jí, snad i ona se cítila stejně příjemně. Bylo to nezištné obdarování a já myslím, že tohle je nejhezčí dárek na světě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 edithhola edithhola | E-mail | Web | 14. prosince 2010 v 11:28 | Reagovat

Hezké, popovídání, které je příjemné a obohatí, je stejně ten nejhezčí dárek. taky jsem tak trochu napsala o lidech, na které myslím a posílám jim svá přání, pokud žádné už nemají ...

2 Vendula Vendula | 17. prosince 2010 v 11:28 | Reagovat

Pěkné vyjádření Tvého přání, Vlastičko. Zajímavé, mám vánoční chvíle spojené s myšlenkou na starší lidičky, jejich samotu a opuštěnost. Snad je to vzpomínkou na babičku a její radost v očích, když se její vnoučata sešla.

3 Jana Jana | E-mail | 22. prosince 2010 v 17:23 | Reagovat

To je ono, co člověku napovídá, kudy by měl jít. Jsme jako pavoučci. Visíme na svých pavučinkách a čím víc kontaktů s okolím navážeme, tím je náš životní prostor spolehlivější. Dá se libovolně unikat, splývat a pořád jsme doma. To je ono. Nezávazně a vždy s pohotovým úsměvem. Jednoznačně vstřícně. Na autobusové zastávce, ve vlaku, při kávě... Vlídná komunikace otvírá vrata do všech stran a my si rázem uvědomíme, jak velikánský je svět, do kterého patříme (a že patříme).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama