Srpen 2011

Dlouhodobě

23. srpna 2011 v 18:54 | a l m a |  Poezie

dlouhodobě
se mi nedostává času
sedmikrásko v údolí
nemohu sevřít otěže, víš
povadlá louka má nach ve tváři
slunce se odstrojilo
a já jsem
zase nepřišla

Srpnové kalambůry

21. srpna 2011 v 19:30 | a l m a |  Kalambůr
Ploutve dvou
(Plout ve dvou)

Jelimana nechtěj víc
(Je-li mana, nechtěj víc)

Ve stínu lípy hůř
(Ve stínu líp i hůř)

Osa mé boty
(O samé boty)

Samotou pohrdal
(Sam Otou pohrdal)

Do Mekáče ku stolu
(Domek Áček u stolu)

Ať děláme, co děláme, stále svět lační
(Ať děláme, co děláme, stále světla ční)

O světlu školeni vážně nebudou
(Ó světluško lenivá - žně nebudou)

Motýl

20. srpna 2011 v 22:23 | a l m a |  Makro

V zajetí

18. srpna 2011 v 22:29 | a l m a |  Poezie
Velký pes
mé sny v noci loví
nenasytně
s kuráží

A ráno
na bílém polštáři
černé štěně překáží

Vlněné zahradní dekorace

16. srpna 2011 v 19:30 | a l m a


Dvojí metr

4. srpna 2011 v 11:34 | a l m a |  Balkán

Prožila jsem 3 měsíce v balkánské komunitě. Psala jsem si zápisky a zatím existuje rozpracovaná reportáž pod názvem Balkánský kohout. A toto jsou úryvky z textu:
Ani po měsíčním pobytu v komunitě balkánců různých národností (Srbové, Rusíni, Černohorci, Slovinci, Makedonci, Albánci) ve vlastní kuče se zahradou v malé pobřežní vesničce státu Černá Hora nechápu způsob hodnocení mezilidských vztahů, ač s úsilím přímo nadlidským se o to snažím. Dnes se mi poodhrnula rouška poznání a já v osamocení přímo hmatatelném jsem hledala veškeré zbytky rovnováhy, abych ustála realitu, kterou vidí všichni místní, jen já ne. I ten zdejší kohout kokrhá místo známého kikirikí po balkánsku ...... kukuriku.
Nebyl to první pozdní oběd u Dina. Začínal tudíž podobně jako ty předchozí. Došli jsme na domluvenou hodinu se sousedem Djurou. Malá odlívka domácí pálenky, tomatový salát a kupus rozproudil hovor. Zprvu o ničem, jen o tom, že je dobře u prostřeného stolu s přáteli, poté jako obvykle o tom, kolik kdo má kuč ve Vojvodině, či jinde, kolik mají jejich kuči pater čili spratů, jak velký má kdo rezervoár na vodu a na závěr i o závažnějších tématech evropské a světové politiky. Už mne trochu unavuje neustálé probírání politiky v tak širokém rozsahu, že se často dotýká i Darwina. Osobně si myslím, že jsou to žvásty, ale respektuji místní zvyky. Nelze si ale nevšimnout jedné nepříjemné stránky jejich pohledu, totiž že jednotlivé národy jsou řazeny do škatule s nápisem - nedůvěryhodní, studení, neinteligentní, líní a tato dogmata jsou používána při běžném hovoru s velkým důrazem.
Když se na stůl neslo hlavní jídlo, něco se v našem rozhovoru sesmeklo a to škobrtnutí způsobilo, že se otevřela komnata, která měla zůstat uzamčená - komnata týkající se role osamělé ženy uprostřed této komunity. Tou ženou jsem byla já. Že jsou balkánci horkokrevní, to není nic nového. Také je výrazné, že jsou hrdi na svůj původ a zvyky, milují slunce, intenzívní prožitky a to vše jim poskytuje jejich země. Vlastně z velké části žijí z cestovního ruchu a přitom se často na cizince dívají nadále pokřiveně s pohledem nezměněným staletími. Všichni denně sledují televizi, zprávy a kulturu. Uvnitř jejich hlav jim ale neprostupná krusta nedovoluje nechat bližního svého žít dle svých představ. A to ani když jde o cizince. Natož pak o cizinku. Uprostřed oběda se na moji hlavu snesla sprška kritických slov a tato záplava neustávala, naopak byla rozšířena i na mého partnera. Plně jsem nerozuměla tak rychlému přechodu z přátelství do výrazné kritiky. Pochopila jsem, že je nepřípustné, aby v této zemi žila žena v kuče sama, aby se stýkala s muži (byť na přátelském obědě), aby za ní přišli na návštěvu sousedé muži, není-li přítomen její partner a to ani tehdy, když jde o vypití pohárku piva. Zdá se mi, že problém mají oni a ne já, když dokázali tak dlouho řečnit a stále se vracet k tomu, že u nich by žena nemohla (a mysleli tím, nesměla) být sama bez muže u kuči. Pravý důvod toho tvrzení mi zatajili. Nebezpečí plynoucí totiž z toho osamocení hrozí ženě cizince jen od nich, od mužů a tudíž já jsem nedobrá žena tím, že oni mají vilné myšlenky a nedovedou se s tím vyrovnat. A to ještě kdyby věděli, že jeden z nich, z místních, takřka 80 letý pán za mnou bez pozvání chodí na terasu a jednou mne dokonce překvapil v bikinách a nejenom že se neomluvil, dokonce žádal, abych to nikomu neříkala.
Snažila jsem se jim vysvětlit, že fotí-li fotografové reportážní snímky a píší-li dopisovatelé a novináři články z cest ne pro efekt ale proto, aby se lidé dozvěděli, jak se žije jinde, musí být fyzicky přítomni a kontaktovat se s místními lidmi. Následovalo kývnutí hlavou a pak se hovor stočil na totéž s tím rozdílem, že do něj byl navíc zahrnut můj partner s podrobností, která mne deptala, až jsem ztrácela poslední zbytky jistoty. Vysvětlili mi, že musí být rozhodně ten nestudenější čumák na světě, nechá-li mne zde takovou dobu samotnou a když přijede, dovolí si ještě jít krátce posedět na pláž s přáteli, kteří přijeli s ním z ČR, aniž by mne vzal sebou. Také stavební práce při rekonstrukci provádí podle nich neodborně a můžu se prý nadát toho, že by naše kuča mohla jednoho dne spadnout. A co teprve ten směšně malý rezervoár na vodu! Ti praví odborníci jsou totiž jen oni a členové jejich rodin. Zoufala jsem si a nevěděla, jak je odpojit z jejich výchovné přednášky. Snažila jsem se udržet přátelské ovzduší a nepřipouštět si, co všechno dalšího jsem ještě nepochopila. I tak jsem se dozvěděla, že bych se měla zdržovat jen za zabezpečenými vrátky kolem kuči a okolí mi dá pokoj. Pakliže ne, musím počítat s různými "nabídkami" (kterých jsem tu ostatně již několik zažila). Moje odpověď ve smyslu, že tohle u nás v ČR není normální a žena se tam svobodně pohybuje za účelem pracovním, kulturním nebo jiným dle její libosti nezabrala a spíš vyzněla celkově nedůvěryhodně. Tady to prostě nelze. Ani cizinky nemají výjimku. Jsme totiž na Balkáně. Naprosto zdeptaná jsem se, nevím jak, dopotácela domů. A zaskočen byl i balkánský kohout, nejenom já. Ani nepípnul.
Oni ti dva veselí chlapíci mají někde doma v Srbiji také ženy. Jenže to je jiné. A také si říkám, jak se svým ohledem ke křehké ženě mohli rozproudit hovor, jehož jsem byla kritikou a pak se s úsměvem rozejít se slovy, že mám o čem přemýšlet.
Zdejší kočky mají velké, hluboké a jakoby ustrašené oči. Nikdy jsem neviděla, že by jim někdo ubližoval. Tolerují zde jejich přítomnost, snáší je a občas je z bujnosti zastraší. Ženy nebo kočky. To už není tak velký rozdíl.
Brzy ráno, když jsem zalévala zahradu, zavolal na mne Djuro, abych přišla na kafu k němu na terasu.
Ta terasa stojí za popis a vykouzlení představy těch, kdo ji nikdy neviděli. Jde o jakousi podestu z hrubého betonu, nenatřené zábradlí z kovových rezavých profilů, a aby se učinilo bezpečnosti zadost, prázdná místa jsou propletena něčím jako saturnou. Vybavení této terasy je rozmanité. Dřevěný skládací stolek na jedné straně a na zbývající tři, kde není vchod do domu, instaloval Djuro jednak dvousedadlo z auta (což v okolí není neobvyklé), dvě stařičká čalouněná křesla, která časem získala jednotnou našedlou barvu a pak jakýsi otoman zakrytý pokaždé jiným kusem textilie. Dnes to byl rozložený spací pytel. Ve výši našich hlav jsou instalovány na pevno přibité provázky na prádlo a dnes se tam třepotala dvě prostěradla a tři zapraná trička. Byla jsem ráda, hlavně po včerejším filosofickém rozboru mužských a ženských práv, zde tentokrát nevisí Djurovy slipy, které právě z jeho pracích dnů dobře znám. Byla jsem usazena na spacák, po levé ruce stál sud s obručemi, koště otočené štětkami vzhůru, a proti mně seděl Dino. Dino, ten včerejší neohrožený svůdce žen, dnes s poněkud pomačkanou tváří se chraplavě rozkašlal a zapálil si další cigaretu." Biče bólje" pravil (bude líp).
Na stole přistála orosená láhev Merlota, ovšem ojínění značilo, že jde o kamufláž, vnitřek byl plný rakije. Dnes mne po očku pozorovali, a když Djuro pravil, že jsme jako tři mušketýři, opáčila jsem jak to, když ze včerejšího řečnického rozboru mé přítomnosti na Balkáně zcela jednoznačně vyplynula nevhodnost takového kamarádství. Táži se, kde je pravda. Dino se rozpačitě usmíval a hleděl do země. Djuro, který si o sobě myslí, že má diplomatické sklony, halasně odvětil, že pravda je relativní. Tak to zde chodí. Druhý den neplatí to, co včera. I tak se mi zdá, že cítí, že přestřelili.
Z ranního hovoru jsem pochopila, že tito dva bojovníci za spravedlnost mají doma zbraně. Ruský kalašnikov a revolver.
Když jsem se poté vracela z marketu s vychlazenou colou a čerstvým chlebem, pohnul se můj kaleidoskop vidění a hle - sebevědomí místní bossové z Mišiči nemají dodělanou a omítnutou snad ani jednu zeď, všude jsou pohozené plastové láhve a demižony, provizorní zábrany a části plůtků chrání kvetoucí amarylis, kosatce a muškáty bůhví před kým, listí ze zahrady zde odvážím jen já. Zdejší sport spočívající ve stavbě dalších a dalších spratů, malebně vysunuté dráty armatur a celkově neučesaná architektura vyvolala úsměv z poznání na mé tváři. Je na první pohled zřejmé, že dům s dodělanou fasádou zakončený střechou, vyhrabanou zahradu a snahu po sladěném okolí uvnitř nemovitosti, tak to máme opravdu jen my.
Večer pozvolna přecházel do noci a já, paralyzovaná změtí otázek z právě prožitého dne jsem bez hnutí seděla za stolem. Je tak těžké se orientovat přes jazykovou bariéru v tom, co opravdu chtějí a v čem se mne snaží zpracovat. Jsem tak strašně duševně ubitá. Musím ale jít dál. Nejdřív mi nabídli ochranu. Přes telefon. Měla bych koupit místní kartu. Je fakt, že v tomto prostředí, kdy již kdovíkdo ví o "exkluzivním" žlutém Ligieru, se kterým jezdím a o tom, že jsem zde sama, mi ta nabídka nepřipadá nelogická. Vlastně nevím, co bych si počala, kdyby mne někdo ohrožoval. A děsí mne, že okolí registruje tento stav a v hlavách se soukají myšlenky a hodnocení mne a mého partnera. Je to tady tak trochu jako mafie, taková velká cikánská rodina s přísnými pravidly kde jeden pomlouvá druhého, ale současně všichni drží pospolu. Mužská ješitnost se tu projevuje i tím, že chlapi bez rozdílu věku nepřestávají sledovat svůj "revír" a patřičně dávají najevo, že oni jsou ti nejlepší a vyvolení samci. Navenek to může někdy vypadat jako zastrašování ale většinou je to jenom póza.
Nemohu se izolovat. Jsem tu tak sama na to, abych dovedla správně rozpoznat, co mám dělat. Nebo je to vše jen sen? Takový zběsilý a neuvěřitelný, plný vzrušení přeneseného z jakéhosi filmu a ráno se probudím doma ve své posteli a v bezpečí? Ale ne, to jen moje fantazie pracuje. Co mi to vlastně včera řekli při rozloučení? Když se budeme vzájemně respektovat, bude vše v pořádku. Nebo tak něco. Ale oč vlastně jde? Vždyť jsou to staří panteři. Jeden bez zubů a druhý nezdravě vypadající kuřák. Každá smečka má svého vůdce. Ostříleného v potyčkách, třeba i v podrazech a snad s nějakým zázemím svých věrných. Proč by v Mišiči neměla platit stejná pravidla? Zatím však je hra hrána a karty namíchány. O sobě vím, že karty hrát neumím. Nevím tedy, jaké trumfy mám v ruce. Nějaké snad ano, to bych nemohla být hráč. Možná jím ale nejsem, jen takový urychlovač, takový burel, který už byl hozen do "roztoku událostí".
Přijata do smečky
Opřu-li se o instinkt, zdá se mi, že vlny ustaly bičovat pobřeží, loďka pluje dál a slunce svítí, sálá.
Udělala jsem značný kus práce na zahradě a dvorišti (dvůr). Odvozila jsem ohromné hromady větví oleandrů, pinií a jiných dřevin, které byly vyřezány z kaskád zahrady, a čistý prostor získal na plastičnosti. Rudě hoří květy pelargónií na první kaskádě zahrady v blízkosti pečlivě umetených schodů. Bílý kámen, rudé akcenty, klid. A jen já vím, že spodní vrata jsou pečlivě omotána řetězem s velikým zámkem a horní malá vrátka jsou opatřena podobně. Cítím se tak bezpečněji. Nakonec jsem požádala Djuru s Dinem, aby mi pomohli obstarat registraci karty na místní telefonní síť, což jsme provedli bez obtíží v Baru oproti předložení mého pasu. A tak mám telefon přepojený na místní síť, v něm uložena čísla na sousedy, kteří to vše nedělají jen z dobrého srdce a jsem přijata do smečky.
Vůbec netuším, co změnilo moje postavení v komunitě vesnických obyvatel. Den dál plyne jeden jako druhý, muži se navštěvují a počítají kolik má kdo spratů, kde viděli pohozený stavební materiál, který by se dal odnést, poměřují, jak velkou mají vinnou révu. A v současné době, kdy teplota přes den dosahuje jistě 30 stupňů, debatují o svých obrovských rezervoárech na vodu, které mají umístěné na plochých střechách domů. Místní muži a propána i ženy mající daleko přes šedesát let nadále zavádějí hovor na sex a významně pomrkávají. To mi nesedí a raději se uchyluji k hovoru o místní kuchyni.
Ale přesto jednu výhodu tyto složené oči Mišiči mají. Opravdu se dívají a vidí, zaznamenají každého, kdo tu nebydlí a sledují, kdy se kdo vrací a co nese. Jsme taková balkánská rodina, kterou hlídá balkánský kohout. Kukurikuuu !!
Sretan put (šťastnou cestu)
Zbývá pár dní, kdy si mohu volit a podle volby sklízet plody. Bezpochyby by užívání na pláži, každodenní stereotypní a nenáročné trávení času nepřivodilo většinu mých zkoumání, hledání, trápení a poté nádherné očisty. A také bych se osobě nedozvěděla a to i cestou pohledů druhých, zda vesluji anebo se nechávám unášet proudem.
Dnes k večeru Nikola, prodavač v Magazinu mi řekl "Sretan put" a "Bili ste dobri potróšač".
Převedeno na stranu má dáti dal neboli něco za něco, on ocenil, že jsem mu po tři měsíce zvyšovala tržbu. Ptal se mne, kde je lépe, zda ovde nebo v ČR. Odpověděla jsem, že ovde je moj drugi domov. Byl viditelně potěšen.
Vracela jsem se po hlavní cestě, auta mne míjela a já jsem viděla bílé pluchy vysokých trav, které prosvěcovalo zapadající slunce. Pomyslela jsem si, jaký dar, moci žíti dvojí léto, míti dvojí domov, moci se poměřovat a tím získávat.
Vím, že vesluji a to je mi velikou odměnou.
Závěrem
Na závěr mohu dodat, že na Balkáně má vše dvojí tvář. Existuje černé a bílé zároveň a překotně se rodí v okamžiku myšlenky, probíhajícího rozhovoru či příští ještě neznámé skutečnosti, kritika, pomluva, jakési krocaní naparování. Neznamená to víc, než to, že druhý den nic z uvedeného neplatí.
A když tohle má člověk z mírného pásma na mysli, je mu na Balkáně dobře.

Recepty
Sousedé se často scházejí na společném odpoledním hodování. Na stole nechybí jednoduchý zelný salát (kupus), sir (domácí tvaroh upravený většinou naslano), krastavac (okurka) pokapaný octem a ochucený solí, naložené feferony, domácí červené papriky v kyselém láku, čerstvá mladá cibule, chléb. Začíná se přípitkem malé odlívky rakije a kdo chce, zapíjí vodou. Je zvykem pojídat zelný salát nakrájený na kousky a okyselený jablečným octem, pokapaný olejem právě při popíjení rakije. Toto družení probíhá asi půl hodiny a povídá seo všem, co přijde na jazyk. Pak se na stůl nese hlavní jídlo ve velikém hrnci a pobídka "sipaj" znamená, že si každý naloží tolik, kolik chce. Bývá podáván pasul s uzeným masem, jídlo velmi oblíbené a snad u každého z hostitelů chutnající jinak. Hodně záleží na použitých paprikách, které jsou čerstvé i naložené a také sušené. Ale vždy pálivé. Neznám snad jediného ze sousedů, který by si nepěstoval papriky. Jindy bývá podáváno rožněné maso - kuřecí křídla, vepřové plátky, klobásky - s cibulí. Jindy zase brambory nakrájené na dílky i se slupkou a zapečené s cibulí a kuřecími křídly či kuřecími klobásami (viršle). Výborné jsou i malé vepřové klobásky upravené s cibulí a vajíčky. Mleté maso s rýží zabalené v zelném listu (čerstvém) a zapečené s mrkví (šargarepa), cibulí a trochou oleje se nazývá sarmice a je-li použit zelný list kysaný, je to sarma. Také se připravuje bramborová kaše ale zde ji nazývají pire a jde o vařené brambory bez kmínu a našlehané s mlékem a trochou oleje. Je to příloha k sarmici anebo přidá-li se do pire zelený hrášek, proužky pečené papriky, cibulka, říká se pokrmu salat iz krompira. S českým bramborovým salátem to nemá co dělat. Neobsahuje majonézu. Zde vůbec tuky používají skromně a veškerá jídla jsou velmi dietní.
Přemýšlela jsem, čím oplatit pozvání a celkem s úspěchem jsem podávala kuřecí díly v jemné paprikové omáčce, což sice nazývali guláš ale hlavně že chutnal. Zkusila jsem i knedlíky (dovezené z ČR) a dočasně umístěné do mrazáku a hosté si stejně ke knedlíkům řekli ještě o bílý chléb. Vlastně ani nevím, zda jim chutnaly. Zato české bramboráky s majoránkou a uzeným masem slavily úspěch. Majoránku neznají a pokud vím, nepoužívají a já jsem si ji pokud to šlo, nechala dovézt z ČR.
Po jídle je nabízeno víno nebo pivo a voda. Mimochodem - ve vesnici je izvor (pramen) a stále tekoucí studená voda je vynikající.
Domácí vína jsou oblíbená sladká a s polovičním obsahem alkoholu, než je běžných 11,5 %. Stejně tak rakiji ať již jde o pálenku z hroznů nebo švestek, kdoule či jablek, oceňují spíš slabší.
Za zmínku stojí vybavení teras, kde se lidé scházejí, kde se stoluje, beseduje nebo jen tak sedí. Jde o ohromné betonové plochy, které mají jen výjimečně jiný povrch než z hrubého betonu, uprostřed terasy je umístěn velký stůl vždy s igelitovým ubrusem. Tento ubrus, když jsem uviděla před mnoha lety poprvé, připomněl mi nejenom ohavné nevonící igelitové pokrývky stolů ze školních jídelen ale navíc mi přišel nějak nehygienický. Nemám ráda igelitové ubrusy dodnes ale zvykla jsem si. Jedno z mých předsevzetí při zdejším pobytu je, že respektuji místní zvyky. Nepřemýšlím nad nimi kriticky a často tak naleznu praktický důvod jejich existence. Tak třeba - nevzhledné igelitové tašky s odpadem (džubre) zavěšené na konstrukcích na víno, na klice a porůznu na místech,kde na ně nemohou kočky jsou umístěny ve výšce právě proto, aby je kočky neroztrhaly - dveře do kuchyně se nezavírají. Kočky na Balkáně jsou všudypřítomné. Jsou ničí a všech. Pár jedinců má sice to štěstí, že vlastní jakéhosi pána ale málokdy to znamená víc, než to, že občas dostanou nějaký zbytek jídla. Maso málokdy, zato kosti a slupky klobás , chleba. Zdejší kočky jsou mírné, hodné, plaché ale rychle si zvykají na člověka a oplácejí mu jeho přátelství velikou pozorností a mazlením. Mám vždy u sebe nějaké odrostlé kotě , tento rok šedého kocourka Mikeše. Zdejší kočky jsou mistry v chytání zmijí. Druhý užitečný tvor, který hubí zmije, je místní "had", blavor. I když nejde o hada ale o ještěrku se zakrnělými končetinami, budí blavor respekt svojí velikostí a barvou. Tmavohnědé lano dosahující snad délky i 1 m a síly dětské paže, se občas vyhřívá na cestě, a protože není příliš hbitý, chvíli mu trvá, než se ukryje. To stačí k patřičnému úžasu a strachu těch, kdo ho dosud nespatřili.
Jednoho blavora máme na zahradě, občas se vyhřívá na našem pozemku, častěji je u souseda Djury. Druhý blavor se dlouho schovával na spodní cestě pod vozíkem ale časem se dostal na asfaltku a přejelo ho auto.
Terasa má nejčastěji "strop" zelený, neboť je stavěna tak, aby groždě stínilo sedící majitele a zároveň pofukující vítr působil příjemně i v horkých měsících, kdy 40 stupňů zde není výjimkou.
Stále mne fascinují místní venkovní kuchyně. Není to žádná paráda a jistě k jejich nelíbeznému vzhledu přispívá i to, že vzduch od moře nasycený solí rozežere a zrezne veškeré konstrukce, ledničky, sporáky, kovové židle. Kuchyně jsou jakési kobky, tedy menší místnosti bez oken. Dveře bývají se žaluziemi nebo jde o jakási kovová vrata s polopropustným sklem , která jsou stále otevřená, takže je možno spatřit sporák s plynovými hořáky, jednoduché zařízení "každý pes jiná ves" a pořádnou lednici (fridžider). Samozřejmě že myčka na nádobí, elektrické trouby, horkovzdušné trouby, toustovače a podobně ve vybavení absentují. Pozorováním místních zvyků, lépe řečeno osobním trávením času v různých hodinách dne se sousedy jsem dospěla k názoru, že snad ani nesnídají. Zato kávu (káfa) zde dělají vydatnou. Co do chuti, množství i kalorií. Káva se zde dostane koupit velmi dobrá, jemně mletá a kouzelnický proces pomocí džezvy a cukru společně s patřičnou teplotou vody z ní dělá velkou pochoutku. Mlékem zde kafe nekazí. Je to zvláštní ale tato káva se dá pít na lačný žaludek bez jakékoliv újmy. Mám vyzkoušeno. Vzhledem k tomu, že hrnek s káfou doprovází malý panáček rakije (který se ovšem dá i několikrát doplnit), je tělu po ránu dodáno kalorií až dost (mám vyzkoušeno). Hovory při popíjení kávy se točí kolem stavby spratů (pater) u kučy, politiky, ženských, "pečení" rakije, unků (vnuci), kiši (déšť) a případné domluvy, u koho se bude ten den večeřet. Rozcházíme se se slovy,že jdeme "ráditi", což znamená pracovat a což hlavně vůbec není pravda nebo ne vždy. Na Balkáně je vůbec frekvence tohoto slova označující pracovní vypětí velmi značná. Že by jeden z rozporů ? Ale po jisté době pobytu se to tak nebere.
Místní policie, která dle mého musí být v poměru ku obyvatelstvu 1: 1 se dělí na dopravní, komunální a ekologickou. Všichni neustále pronásledují chudáky obyvatele. Prakticky každý den stojí na výjezdu z Mišiči policejní auto, které kontroluje řidiče (vozače). Ovšem ne místní. Na ty mává. Protože to by asi těžko mohli snídat rakiji. Krom toho běžně zdejší sousedi řídí v trepkách, žabkách a podobné obuvi, za což je sice pokuta (kazna) ale nebude to tak horké, protože sousedé svoje trepky nosí do auta dál. Zajímavá je ekologická policie, se kterou jsem se nesetkala ale která by mohla ovlivnit jeden z nejstarších zvyků v Montenegru a to je roštilje. Slyšela jsem, že Unie toto počínání zakazuje. Lidé se bouří a tvrdí, že si tento zvyk zakázat nenechají.
A balkánský kohout kokrhá. Podle zdejších zvyků ne kikirikí ale kukuriku (to vím od souseda Djury). Když jsem pak jednoho dne šla vyhodit "džubre" do kontejneru, bylo to po ránu, uviděla jsem doutnající spečená sedadla z auta, která někdo zapálil a jejichž zápach mne obtěžoval celou noc, pocítila jsem , jak slané a sladké, krása a ošklivost, bílá a černá, rozpory, ze kterých se skládá život, vždycky zvítězí. Jsou jako láva, jako nespoutaný živel, který vždy odněkud vyrazí a přiková mne k zemi. A zde, v zemi rozporů, jsou dvojnásob silné. Budu odtud odjíždět s velkým batohem otazníků.
Čorba, čorbica
Je polévka se zeleninou s masem i bez masa. Připomíná ruský boršč ale neobsahuje smetanu. Do vody se dá vařit zelenina - mrkev (šargarepa), cibule (crny luk), zelí (kupus),brambory (krompiry) a vše, co je zrovna v domácnosti-jako květák, paprika,petržel, celer .Bujonová kostka když není maso anebo na kostičky nakrájené hovězí či jehněčí nebo vepřové.Sůl, pepř. Nakonec zelená petrželka. Příloha bílý chléb.
Polévku jsem zde jedla, je plná zeleniny, myslím velice zdravá a dietní. Oceňuji její nenáročnost přípravy, což dle mne platí u většiny zdejších pokrmů. Podle slov Renaty, která všechno ví, je čorba polévka ve složení,které jsem uvedla čorbou tehdy, když je rozmixovaná a podávána jako krém. Supa, opět ve stejném složení ale nerozmělněná, je tedy polévka. Myslím ale, že tohle tvrzení většina z mnstních nikdy neslyšela.
Pasulj a neobvyklé stolování
Základ tvoří cibule trochu opražená na malém množství oleje (a neviděla jsem prakticky u nikoho olivový), fazole se vaří zvlášť a to tak, že se 4 x sleje horká voda, v níž se kuvají (vaří). Pak se přidají k základu, k tomu sušená paprika, čerstvá paprika, rajčata, feferonky, šargarepa, uzená žebra(ve skutečnosti sušená) a slanina. To vše se nechá táhnout. Vaří se pomalu možná dvě hodiny. Uzená žebra jsou sice hodně slaná ale zato vynikající chuti. Slanina je také 100 % kvality a vůbec nevadí, když je tučná. Mnozí mají velké kusy tohoto prorostlého špeku domácí výroby v lednici. Někdo dává do pasul i klobásku. Patří tam i pepř a petrželová nať. Někdo vaří najednou tři druhy fazolí, jiný jen bílé. Výsledkem je neskutečné blaho. I když tento pokrm obsahuje pálivé papriky, ještě se podává s feferonky, čerstvou cibulkou i s natí, kterou i dámy s chutí chroustají a samozřejmě bílý chléb.
Pokud zbyde, druhý den se zapeče v misce a jí se jako večeře.
Když jsem jedla poprvé toto vynikající jídlo, bylo to u Renaty, sešlo se nás kolem stolu 7. I kdybych se ze slušnosti snažila sníst málo, jedna naběračka plná fazolí a masa a chléb by musela každému stačit. Hostitelka pobízí, velký hrnec vypadá bezedný. Všichni chválí, odkládají lžíce a hovoří. Najednou ten "starý hodný pán", ten co staví hnízda vlaštovkám, povstává a ze stoje, aby lépe viděl do hrnce, kde bylo ještě polovina pokrmu, vybírá maso. Klobásy a žebra. Ztratila jsem řeč. To zopakoval ještě dvakrát a jeho žena, prý bývalá profesorka, se přidala. On pak vyklopil okousané kosti se zbytky nesnědených fazolí hrnce. A tehdy balkánský kohout zakokrhal, až jsem sebou trhla. Ne tak ostatní.
Sarma, sarmice
Je jednoduchý pokrm z mletého masa smíchaného s rýží, ochuceného kořením a zabaleného do zelného listu (syrový se spaří horkou vodou a vykrojí se žebra). Jednotlivé balíčky masa se pak dusí v hrnci na základu z oleje, cibule a mrkve. Podává se s bílým chlebem, bramborovým "pire" a jakýmkoliv salátem.
Pileči
Kuřecí maso je velmi oblíbené. Připravují se křídla, díly, celé kuře jsem neviděla péci. Kuřecí kousky se zapékají s měsíčky brambor se slupkou a spoustou cibule. Pokrm příjemně voní a nekape z něj mastnota ale lahodná šťáva s chutí zeleniny.
Mučkalica
Na drobno pokrájenou cibuli opražit na oleji, pak přidat na kostky nakrájené maso (kuřecí, vepřové), vegetu, pepř. Měkké maso s cibulí přidat k jinému základu z rajčat (3) a paprik(2). Dohromady zamíchat a společně povařit.
Proja
Drobné pečivo oválného tvaru z kukuřičné mouky,hladké mouky, vajec, mléka a sýra Fetta.
Viršle
Jsou kuřecí klobásky, které se zapékají s brambory a cibulí anebo se podávají s vejci zamíchané a zapečené.
Puněné paprike (plněné papriky)
Jsem si jista, že mleté maso má jinou chuť, než v ČR, je-li to jen kvalitou, nevím. Do masa se přidává rýže (syrová) a koření, nedává se houska ani vejce. Také se nepoužívá rajský protlak, jen olej, cibule a čerstvé papriky. Omáčka se nezahušťuje a činí tak jídlo lehce stravitelné.
Testovine (těstoviny)
Vaří se zde méně často, avšak jednoduchost přípravy mne opět překvapila. Od sousedky jsem se dozvěděla, jaký základ k vrtulím a špagetám dělá ona. Na olej nakrájí cibuli a rozdrobí trochu dobrého ztvrdlého (bílého) chleba, koření a trochu pavlaky (to je kvalitní smetana buď kysaná-hustá jako krém nebo sladká). Na talíř naloží porci těstovin, poleje smetanovým základem a nastrouhá sýr-kačkaval. Zdejší gauda je veliká lahůdka.
Jiná možnost je základ olej, cibule a tunjevina (konzerva tuňáka velmi jemné chuti), pavlaka a zase sýr nebo to vše promíchat do všech špaget.
Kačamak
Jde o hustou kaši. Nejjednodušší je koupit instantní palentu čili kukuřičnou krupici. Vaří se ve vodě či vývaru a podává se naslano, s bílým sýrem a zeleninou nebo jako příloha ke guláši a masu. Je to výtečné jídlo. Lehké , chutné a zdravé.
Borania
Jsou zelené nebo žluté fazolky, neskonale lahodné,které si mnozí sousedé pěstují na zahradě. Připravují je tak, že je uvaří a zapečou se lžičkou oleje a míchaninou připravenou z kyselého mléka , vajec a bílého sýra.Zapékají se také s mletým masem. Bílý chléb jako příloha dokonale doplňuje tohle chuťově jemné jídlo.
Moje receptové opojení
Při každé příležitosti jsem se sousedy hovořila o receptech a o jejich stravování. Překvapující pro mne bylo, že ač v hodně jednoduchých podmínkách se zde jí a vaří velmi zdravě. Stolování je sice na igelitu a talíře-každý pes jiná ves. Ovšem každý děda ví o tom, že je zdravé jíst syrovou zeleninu, pít domácí kyselé mléko, že není dobré mnoho mastit. Běžně se zapéká maso se zeleninou v mikrotenových spec. sáčcích. To proto,aby si potraviny uchovaly svoji chuť. V místním marketu mají velmi omezený sortiment potravin. Ovšem tyto sáčky zde běžně prodávají.
Není těžké zakoupit si magazín s recepty. Prodávají ho v každé trafice. Větší cenu ale pro mne mají skutečně používané recepty, které jsem získala od místních obyvatel. Již dnes podle nich vařím. A budu se k nim vracet.
Jako malou lekci a završení mého pobytu s vlastní amatérskou výukou srbského jazyka, jsem napsala v srbštině vlastní recept (Kisela supa) do místního časopisu Pošli recept.