Říjen 2011

Metly

31. října 2011 v 12:54 | a l m a |  Fotografie krajina

Vypuštěný Metelák (Metelský rybník u Mladého Smolivce na Nepomucku)



Holoubci ve vesnici Metly


V zajetí

29. října 2011 v 23:44 | a l m a |  Makro

Podzimní

17. října 2011 v 12:01 | a l m a


Double cow


Srny u Starého Smolívce

Rekviem pro tuláka

7. října 2011 v 23:35 | a l m a |  Poezie
Rekviem pro tuláka
Vitomir Nikolič
(Překlad ze srbštiny: Alma)
-----------------------------------------
1. xxx
(Vitomir Nikolič)

Kde jsme se vlastně setkali
V životu kterém a v jaké době?
Ach, Smrti krásná, možno-li
poznat , kde jsme se my dva viděli?
Odkud se jenom známe
A kde důvěrnost ta se bere?
Dozvím se jednou, možno-li
Kde jsme se spolu viděli?

2. Ráno
(Vitomir Nikolič)

Dobré ráno probuzené
modré nebe, obloho
Děkuji za lásku ženě
v lůžku z trávy prosvícené
3.Stařec
(Vitomir Nikolič)

Unaven a trochu smuten
vším, co zbylo a již není
kráčí tiše, krok za krokem
ulicí propast lemující

Máloco vidí a máloco vnímá
krom strašné ozvěny své hole
jak jeho krok přehlušuje
jak sám s němým tichem splývá
Když usedne na lavici,
by ošálil hluk té hole
lidé možná pomyslí si - třeba chvíli odpočívá
lidé možná pomyslí si - stařec snívá
4. Prkna
(Vitomir Nikolič)

Na každé dojde
I na to startovní
I hnijící
I na chybějící
I přibité
I nepřibité
I na to neotesané
Jsou to prkna představení Života
Prkno k prknu
- rakev
5. Nabízím svoji ruku
(Vitomir Nikolič)

Život
Jak živá kapka v dlani
malý neklid
nádherný ve svém
věčném nepokoji
Nabízím svoji ruku
Prosím vás
přijměte moji ruku
s roztřesenou dlaní
štěstím
jež je v kapce
stále ještě zde
s námi

6. Setkání
(Vitomir Nikolič)
Topí se den ve vlahém dešti
Budoucnost v tajemství splývá
Lidé se zastaví, všichni tak tiší
A tráva vše hlásí, zpívá
Že kdesi kousíček štěstí schází
A ztracená naděje mizí
Já slyším tu prosbu cizí
A tráva vše hlasitě zpívá
Já bídný však nemám nic
A v chladném průvanu
planiny Rumija
mé verše ztrácí se
A tráva umírá

7. Intimně
(Vitomir Nikolič)

Dnešní noc přál bych si něčí náklonnost
přebytek něžnosti mi stačí
Dnešní noc přál bych si bolest odepnout
a v náruči nebe utonout
Byl jsem jen hospodský povaleč
nic víc
Byl jsem jak pustý hrob, opuštěný pes
však tuto noc chtěl bych zas dítětem být
a pocítit, že někdo na mne myslel dnes.


8.Citron
(Vitomir Nikolič, verše z dětství,)

Je citron ovoce či není?
Kdy jí se a kdy pije?
A jak to, že může z větve viset
co co v tekutém stavu ukryto je?

Tím problémem zabývám se
když citron piji nebo saji

myslí si kdo chce cokoli
Citron ovoce je
- Zvláštní jakosti
jež zdraví dává
i teplotě a jiné horkosti



9.Bolestné fragmenty
(Vitomir Nikolič)

Jaro prichází a ONA řeže
Plíce mé vysvlékla donaha
Jsem v bílých stěnách vězeň
- křik ticha náhle ustává

Venku listnaté topoly se chvějí
Chichtá se řeka z břehů
když houpá modré nebe
Ach, nikdo nezná, jak jaro zabolí
Vzdálené, ztěžklé vzpomínkou na tebe





10. Šípek nebo nar
Nar nebo šípek
(Vitomir Nikolič)

Máš-li šípek, máš i nar
Je to jisté tak jako
že únor bělostný šat nosí

Však rozdíl nastane když
zaměněn-li jeden za druhého
neb nar je šípek
A šípek ještě něco jiného

Jeden název se odstraní
A věda se zřetelně projeví
Lepší je nar na hraní
Než šípek ve dlani schovaný






11 .xxx
(Vitomir Nikolič)

Lehko se umíralo mým předkům
Když je čekal dobrý Bůh
A oni odešli
jako když se vracejí z nějaké práce
unaveni a klidní
A kam já jen půjdu
Až bude po všem
Ani zde ani tam
Není nikoho
A žít se musí
A umřít se musí

12. Noc v listopadu
(Vitomir Nikolič)
Noc. Listopad.
Déšť stéká, zemi vlaží
Černá tma zahuštěná do výkřiku
V kouři kdosi milost najít se snaží
Vítr skučí,vyje bolest bezkučníků.
Někde v dálce kapka zpívá
Ozvěna touhou odpovídá
Dávno ztracené
ve mně dozrává té podivné noci
této noci zraje ve mně cosi.
(vysvětlivka: bezkučnik - bezdomovec)
13. Možná
(Vitomir Nikolič)

Možná že ta kráska
kterou vidím právě
životem jiným
prošla kolem náhle
A nyní zastihla mne
jen tak mimochodem
v životě tomto
kdo ví v jakém sledu
Možná právě takhle
a právě tolik sám
stál jsem dávno
před obrazem stejným
bez potuchy
zda ona
jednoho dne živá
pozve mne
mimo svůj rám



14.Nevěřím této noci
(Vitomir Nikolič)

Nevěřím této noci
Zradí mne
Jak sklopím oči
Jak mrknu
Přikrade se
Zabije mne
Nebo zadáví duchnou mraku.

Nevěřím této noci
Černé
Hluboké
Bez kroku.



15. Až jednou nebudu
(Vitomir Nikolič)

jednou až nebudu - až milovat přestanu
tehdy po mně nezůstane vůbec nic
možná - jediný osamělý oharek
z jakéhosi velikého ohniště.





Balkán září 2011

7. října 2011 v 20:40 | a l m a
Pálení rakije - Veselá mašina
Přelévání rakije
Přístav - Bar
Trajekt Boka Kotor


Balkánské kalambůry

7. října 2011 v 20:31 | a l m a |  Kalambůr
Balkán-kalambůry:
Kuk a něco udělali
(kukaně co udělali)
Prostřiženě
(prostři ženě)
Čtenářky
(čte nářky)
Malé ryby měl
(maléry by měl)
Slep i ceduli banka
(slepice dulibanka)

Zasněný Skadar

1. října 2011 v 14:54 | a l m a |  Balkán

Přívětivý Balkán 2. část

1. října 2011 v 1:29 | a l m a |  Balkán

Sobota, 17.9.2011

8.Citron
(Vitomir Nikolič, verše z dětství, str.110)

Je citron ovoce či není?
Kdy jí se a kdy pije?
A jak to, že může z větve viset
co co v tekutém stavu ukryto je?

Tím problémem zabývám se
když citron piji nebo saji

myslí si kdo chce cokoli
Citron ovoce je
- Zvláštní jakosti
jež zdraví dává
i teplotě a jiné horkosti

.

Jela mne stále překvapuje. Jednoho dne po příjezdu ze Sutomore jsem rozdělila potraviny do lednice a do komory na jídlo, v rychlosti vytáhla z pračky vypranou deku od rána a právě když jsem se snažila ji přehodit přes sňůru na prádlo a voda crčela a vytvářela na betonu malý potůček, vešla Jela. Posadila se pod oleandrem a hned se objevil pes Bela a jejich kočka Šarena. Měla jsem vychlazený jablkový džus. Přišel k chuti. Jela přinesla granátová jablka. Neboli nar neboli šípek. Na stolku ležela knížka Vitomira Nikoliče a hned jsme se pustily do čtení. Jsem si jista, že Jela přišla především kvůli tomu. Báseň o citronu jsme probraly, nebyla těžká na pochopení. Některé další, zvláště ty se skrytým smyslem národních legend bych ovšem bez Jely nepochopila. Znovu jsem se otázala, zda učila na škole. Byla profesorkou na gymnáziu. Učila filosofii a logiku . Baví mne velice naslouchat její srbštině a když něco nechápu, vysvětluje mi to na příkladech byť by použila pantomimu. V jednu chvíli při snaze mi objasnit nějakou špatnou lidskou vlastnost (u básně Karikatura karikatury) náhle vstala a zmizela za závěsem, který mám pověšený na šňůře aby chránil otevřenou kuchyni před sluncem. Napadlo mne, zda nepotřebuje použít WC. Ona ale najednou vystrčila hlavu a s jedním okem přivřeným jako když šilhá na mne zírala a pak mi ze zídky v mžiku sebrala sandály a schovala je za záda. Tak mi názorně předvedla člověka špatného charakteru,který se kolem sebe dívá jedním okem tam a jedním onam, aby viděl, co odnést, až se majitel nebude dívat. Její pohotovost mne opravdu rozesmála. Jela má 65 let.
. Nevěřila bych, co vše se při překládání básní Vita Nikoliče dozvím. Nejenom o historii a legendách. Ale i to, že plod nar je vlastně šípek. Ale v té básni jde o slovní hříčku, kdy je třeba znát, že šípek znamená zároveň něco hanlivého ve smyslu znázornění rukou. Asi jako u nás vztyčený ukazovák. Jestliže se lidé nepohodnou, něco se jim nelíbí, existuje jistá forma vyjádření- prostrčený palec mezi ukazovákem a prostředníkem. Ukazuje se šípek. A všichni v Černé Hoře vědí, oč jde. Zkusila jsem při jedné z večeří se sousedy zeptat se na přesný smysl tohoto gesta. Vyvolala jsem tím velký smích a vysvětlování proběhlo velmi podrobně a pak se po dobu večeře často k tematu vraceli.




21.9.2011
9.Bolestné fragmenty

Jaro prichází a ONA řeže
Plíce mé vysvlékla donaha
Jsem v bílých stěnách vězeň
- křik ticha náhle ustává

Venku listnaté topoly se chvějí
Chichtá se řeka z břehů
když houpá modré nebe
Ach, nikdo nezná, jak jaro zabolí
Vzdálené, ztěžklé vzpomínkou na tebe







10. Šípek nebo nar
Nar nebo šípek (str.107)

Máš-li šípek, máš i nar
Je to jisté tak jako
že únor bělostný šat nosí

Však rozdíl nastane když
zaměněn-li jeden za druhého
neb nar je šípek
A šípek ještě něco jiného

Jeden název se odstraní
A věda se zřetelně projeví
Lepší je nar na hraní
Než šípek ve dlani schovaný

11 .xxx
(str. 47)
Lehko se umíralo mým předkům
Když je čekal dobrý Bůh
A oni odešli
jako když se vracejí z nějaké práce
unaveni a klidní
A kam já jen půjdu
Až bude po všem
Ani zde ani tam
Není nikoho
A žít se musí
A umřít se musí


12. Noc v listopadu
(Vitomir Nikolič, str.12)
Noc. Listopad.
Déšť stéká, zemi vlaží
Černá tma zahuštěná do výkřiku
V kouři kdosi milost najít se snaží
Vítr skučí,vyje bolest bezkučníků.
Někde v dálce kapka zpívá
Ozvěna touhou odpovídá
Dávno ztracené
ve mně dozrává té podivné noci
této noci zraje ve mně cosi.
.
(vysvětlivka: bezkučnik - bezdomovec)
.

Psí smečka
. Často jsem litovala zdejší psy, a i když jsem nezašla tak daleko, abych je chtěla zachraňovat, aspoň jsem jim občas poskytla krmení. Zdejší nekontrolované rozmnožování zvířat se jeví z jednoho úhlu jako necitelný přístup lidí, štěňátka jsou všechna milá. Dospělí psi zase vědí, jak "na to". Trpělivě čekají celé hodiny, až odpadne kousek jídla, k člověku se chovají velmi pokorně a podřízeně. Nic jiného jim nezbývá, když mají ve zdejších podmínkách přežít. Mnozí turisté si ale myslí, že tito psi jsou tak submisivní proto, že je někdo bije. Já jsem to nikdy neviděla. Stačí na ně zakřičet a běží pryč, aby se zanedlouho vrátili. Dnešní ráno bylo trochu hororové. V šest hodin je ještě klid a veškeré zvuky se rozléhají a násobí. Hlasitý štěkot, kňučení a vytí mne vytrhlo ze spánku. Psí skučení přicházelo z cesty ve vesnici. Vycházel z toho jakýsi pocit boje o život. Po chvíli jsem spatřila smečku psů různé velikosti a pohlaví. Běželi po cestě, vřískali a kňučeli a občas se zastavili, aby obšťastnili dvě feny v jejich skupině. Rozhodně bych v tu chvíli nechtěla být na cestě, po které chodím pro vodu. Smečka se zastavila nedaleko mého okna aby samci zopakovali akt a poté se spustil divoký řev. Jeden ze psů vláčel v zubech svého soka po betonové cestě. Slabší pes , jemuž se sok zakousl do krku žalostně vyl a to způsobovalo,že černobílý zabiják zakousnutý do masa vláčel oběť po hřbetu po betonu ještě s větší zuřivostí. Nejenom že jsem tomu nechtěla přihlížet ale hlavně jsem zraněného psa nechtěla mít na zahradě a proto jsem hlasitým tleskáním a křikem chtěla psy zahnat. Vůbec na mne nereagovali. Šel z nich strach. Až když jsem za nimi hodila smeták, rozprchli se a po chvíli bylo slyšet stejné vytí přes cestu u jiné kuči.
Informace o tom, že po zimě se ve vesnici objevuje jen několik jedinců, protože je "někdo" ze sousedů odstřelí nyní v sobě hodnotím jinak. Tady jsem na Balkáně, po stropě se pohybuje vzácná skákavka,za kterou v ČR jezdí lidé do hor, ve vodoměrné šachtě máme podivné průsvitné ještěry, lišajové večer poletují mezi květy, sousedé se nám smějí, že se u nás nesmí pálit rakije a ochranu před zvířaty převzal do svých rukou člověk lovec. Není v tom necitelnost, neláska ke zvířatům, je to forma přizpůsobení.



13. Možná
(Vitomir Nikolič,str.8)

Možná že ta kráska
Kterou vidím právě
jiným životem
prošla kolem náhle

A nyní zastihla mne
Jen tak mimochodem
v tomto životě
kdoví v jakém sledu

Možná právě takový
A právě stejný, sám
Stál jsem dávno
před obrazem stejným
Bez potuchy
zda ona
jednoho dne, živá
pozve mne
mimo svůj rám



14. Nevěřím této noci
(Vitomir Nikolič, str.16)

Nevěřím této noci
Zradí mne
Jak sklopím oči
Jak mrknu
Přikrade se
Zabije mne
Nebo zadáví duchnou mraku.

Nevěřím této noci
Černé
Hluboké
Bez kroku.










Přívětivý Balkáne 1. část

1. října 2011 v 1:22 | a l m a |  Balkán
Přívětivý Balkáne!!
(28.8 - 29.9.2011)

Vím, že moje posuzování se děje podle vlastních úhlů pohledu. Potřebuji čas k utřídění svých myšlenek, potřebuji si ještě mnohokrát obléci moře a prochodit po sálající betonové cestě nepočítaně kroků ať již k prameni nebo jen tak, bez cíle. Sedávám dlouhé hodiny na terase a přesto mám dojem,že se něco důležitého odvíjí. Třídím. Rozkročena nad stavem věcí. Nechávám dopadat na misku vah plody zjištění a s překvapením objevuji,že to, co se zde uzavřelo a bylo završeno, nemá počátek v této zemi. A naopak semena vyklíčená na vyprahlém Balkánu jsou mi dražší než společenské manýry okrášlené naučenými pohyby a výrazy. Cvak, cvak, okénko po okénku se posouvá v celuloidovém filmu. Trhané pohyby, nepřirozené úsměvy. Groteskám jsem nikdy neholdovala, přesto jsem občas i já aktérem.
Začínám překládat básně Vitomira Nikoliče. Jsou plné myšlenek a náznaků.
Šťavnatá strava ve stávajícím horkem rozpukaném období. Zde na Balkáně. Bez vody a přesto životodárná.

1. xxx
(Vitomir Nikolič)

Kde jsme se vlastně setkali
V životu kterém a v jaké době?
Ach, Smrti krásná, možno-li
poznat , kde jsme se my dva viděli?
Odkud se jenom známe
A kde důvěrnost ta se bere?
Dozvím se jednou, možno-li
Kde jsme se spolu viděli?
2. Ráno
(Vitomir Nikolič)

Dobré ráno probuzené
modré nebe, obloho
Děkuji za lásku ženě
v lůžku z trávy prosvícené
3.Stařec
(Vitomir Nikolič)

Unaven a trochu smuten
vším, co zbylo a již není
kráčí tiše, krok za krokem
ulicí propast lemující

Máloco vidí a máloco vnímá
krom strašné ozvěny své hole
jak jeho krok přehlušuje
jak sám s němým tichem splývá
Když usedne na lavici,
by ošálil hluk té hole
lidé možná pomyslí si - třeba chvíli odpočívá
lidé možná pomyslí si - stařec snívá
4. Prkna
(Vitomir Nikolič)

Na každé dojde
I na to startovní
I hnijící
I na chybějící
I přibité
I nepřibité
I na to neotesané
Jsou to prkna představení Života
Prkno k prknu
- rakev
5. Nabízím svoji ruku
(Vitomir Nikolič)

Život
Jak živá kapka v dlani
malý neklid
nádherný ve svém
věčném nepokoji
Nabízím svoji ruku
Prosím vás
přijměte moji ruku
s roztřesenou dlaní
štěstím
jež je v kapce
stále ještě zde
s námi
Moje navrácení zpět do míst vonících anýzem a cvrkajících cikád mi tentokrát nepřineslo vypjaté stavy a hledání správných cest. Spíš smutek.
Přínosem mi je hladký, hladivý klid, navrácení se do lůna matky Země. Pojídám její pommes de terre (brambory) a cítím, že nejsem sama. Lačně piji vodu z pramene a slyším ukolébavky.


. Je možné, že obývá li člověk krajinu, která není jeho rodnou zemí, působí na něj tak, že jej začne měnit? Až pocítí, že slunce sladce hřeje, hory promlouvají a zvířata ho již dávno znají? Je to možné. A je štěstí, že je nám lidem, tento stav umožněn. Lidská řeč je tak nedokonalá. Postrádá označení pro momentální úžas ze západu slunce na horami, pro pocit při pohledu z blízka z očí do očí. Nezáleží na tom, zda jde o psa nebo člověka. Výběr pocitů je na každém z nás. Ale výsledek a váhání z dopadů hlasů této země je podobný. Není v tom velký rozdíl.

xxx
(Alma)

Ve stoce plout
Přikrýt se nebem
v temné modři utonout

vítr
z hor vane
studí a strhává nepoznané
(ve stoce plout)

Lesk magnólie
zlato skal po ránu
nemohu žít bez Balkánu
Ach - moci tak
ve stoce utonout

7.9.2011

6. Setkání
(Vitomir Nikolič)
Topí se den ve vlahém dešti
Budoucnost v tajemství splývá
Lidé se zastaví, všichni tak tiší
A tráva vše hlásí, zpívá
Že kdesi kousíček štěstí schází
A ztracená naděje mizí
Já slyším tu prosbu cizí
A tráva vše hlasitě zpívá
Já bídný však nemám nic
A v chladném průvanu
planiny Rumija
mé verše ztrácí se
A tráva umírá

Je překvapující i pro mne, že žiji s radostí po mnoho dní v dolní malé místnůstce naší kuči s výhledem na pohoří. Z okénka, ve kterém se odráží sušící se prádlo, oranžový větrník dovezený z Plaské pouti a nepřekonatelné kvetoucí oleandry. Proč mi samota zde tak vyhovuje sama nechápu, možná je to tím, že vůbec nejsem sama, mohu kdykoliv posedět se sousedy. Ale především jsem odstřižena od aktérů satir, kteří mi často ztrpčují život nejenom v mé rodné vlasti. Jejich agresívní poznámky dosud nechápu a jejich kritiky této země už vůbec ne.Možná jsem neměla dostatek argumentů při konverzaci s nimi nebo mne neměli dost rádi, aby mi naslouchali a tak jsem je nepřesvědčila nebo aspoň nedovedla k jiné názorové cestě . O čem? O tom, že zdejší život není jen o koupání v moři, pojídání, ryb, specialit a pití dobrého vína. Nelze si nevšimnout nedostatku, současné nižší úrovně lidí, těžkého života zvířat, nedostatku vody po celé letní období.
Místo hledání odpovědí na to, proč tomu tak je, všímají si mnozí čeští turisté nepořádku kolem kontejnerů s odpady, vyvrženého džubre kolem cest, v roklích, pobíhajících psů a koček. Kritika je totiž tou nejsnazší cestou.

Sousedé
Soused Marko přes silnici (preko puti) je těžce nemocný. Jednou za 14 dní mu v nemocnici odsávají vodu z břicha. JMarko je manžel Milice . Marko každé ráno sedí při cestě na plastové židli, krytý stínem svého hroznového vína a čte noviny. Také odpoledne, když padne stín,tam sedí. Chodím za nimi pravidelně ráno po deváté,když Milice přichází z marketu,kde kupuje chleba a noviny pro Marka. Po každé se mne Marko ptá, zda jsem Polka nebo Ruska. Odpovídám stále stejně,že Čechyně. Usmívá se a já vím,že za dva dny se opět zeptá na stejné. I na to, zda patříme Polsku. Nezlobím se na něj. Přitom vím, že Milice se s ním neměla dobře. Milice se vel nadřela.Při obdělávání půdy, péčí o domácí zvířata a o hospodářství. O Markovi si nejsem zcela jistá, čím se v době mladosti zabýval. Odmítám vnitřně věřit tomu, že ženy dřely do úmoru a muži trávili čas v kafaně nebo na pohovce. Tak mi to bylo řečeno. Vím také,že se na mne Milice vyptává, zajímá ji,kdo ke mne chodí a kam jezdím autem. Nechápu tento stav věcí plně , avšak necítím zášť k těmto lidem. I já jsem poznala materiální nedostatek a lidskou zlobu. V podmínkách jiného klimatického pásu a jiné země.
.
Nejblíže mám k manželské dvojici Černohorky Renaty a Slovince Marjana. Přijížději do Mišiči v časném jaru a zůstávají do října. Zařízení kuči mají v městském evropském stylu, koberce, záclony,koupelna, automatka. Ve velké kuchyni kryté lehkou střechou se scházejí sousedé u velkého stolu. Nechybí zde televize, (druhá je uvnitř kuči) , hi fi souprava, ohromná lednice, barel chladící se vody, lehátko a druhý stůl s vysokými židličkami. Stůl má na kovových nožkách přidělané okrouhlé silné sklo, pro které jsme v květnu jeli do Albánie. Řekla bych, že jsem za stolem ještě nikoho neviděla sedět. Renata výborně a ráda vaří. Pokaždé mi předloží něco z místní kuchyně. Proju, baklavu, různé řezy s ovocem. Ale co nikdy nechybí je sklenka rakije. A Renata nalévá slovinskou rakiji připravenou z ovoce. Je to jemné, dámské pití (dam na Balkáně). Renata je ochotna povídat si se mnou a hlavně ji nepřekvapí žádné tema. Politika v Kosovu, manželství, rodinné vztahy. Ráda poslouchám její hlubší hlas, když s cigaretou v ruce objasňuje problém, probírá ho ze všech stran, skoro mám pocit,že jej vidličkou několikrát nadzvihne, aby si byla jista, že je z každé strany náležitě probrán. Občas se zeptám na nějaké slovo a to pak se i 10minut objasňuje význam tohoto slova. Často dochází k porovnávání jazykové směsice země bývalé Jugoslávie. Marjan je Slovinec a oproti Renatě ve velké nevýhodě nejenom svým mateřským jazykem, který má jen 3 pády, což mu jeho manželka často předhazuje, aby vyzdvihla jazyk černohorský ale už tím, že její slovní zásoba a rychlost, se kterou vypouští věty z úst, musí každého hráče udolat v první minutě. My sokyně nejsme, čeština má také 7 pádů, a tak "máme navrch".
Renata je velká požitkářka života. Umí si užívat slunce, koupání v moři, výletů, dobrého jídla. Vždy nápadná svým zjevem, hlavně bohatými dlouhými blond vlasy. Nehty nosí nalakované svítivě červenou a nohy má obuty do malých páskových pantoflíčků princezny z pohádky. Princezny velké 180 cm. Tato impozantní žena drží pevně otěže svého druhého manželství a dává přitom dobrý pozor, aby svého Marjana příliš neschvátila. Druhého takového koně by těžko hledala.

Ljiljana a Lubo jsou sousedé obývající výšiny kuči po pravé straně od nás. Celé dny tráví na nepříliš velké terase lemující podélně nejvyšší patro domu. S nimi do Mišiči jezdí dvě malé děti, vnoučata. Pětiletý Dušan s červenou kšticí a dvouletá Milice irského vzezření. Děti mají rodiče ale ti jsou zaměstnáni v Bělehradu. Tatínka jsem viděla jednou. Již od šesti hodin cítím první zapálenou cigaretu Luby nebo Liljany a pokud nejedou na nákup autem, vidím je slézt z jejich orlího hnízda až někdy v poledne. Koupat se jezdí zásadně až odpoledne. Oba mají v sobě cosi lidí z města. Nejsou vesničané ani lidé, kteří se nemají dobře. Od Ljiljany jsem se při jednom náhodném ženském sezení v kuchyni u sousedky Keky,dozvěděla, jak důležitá je soda bikarbona. Vlastně všechny přítomné ženy, Keka, Vida i Liljana se mi snažily objasnit mocnou sílu tohoto prostředku zde na Balkáně. Dosud jsem si myslela, že se soda používá do těsta. Ještě tak při překyseleném žaludku. Ovšem jejich soda, to je vyzkoušený univerzální prostředek. Kupují ho po kilech v marketu. Hodí se na praní, čištění koupelen a WC, sporáků, nádobí a nakonec jsem se dozvěděla, že ji užívají i vnitřně. Opět přitom významně pomrkávaly, vehementně kývaly hlavou a ukazovaly kamsi dolů. Není nad lidové prostředky. Jistě dobře věděly, o čem mluví. Na rozdíl ode mne.

Jela Kněževič se svým protějškem Vulem je menší žena s hustou kšticí a předkusem. Často a ráda se při konverzaci zmiňuje o výši svého důchodu, který činí 450 EUR. Když jsem na její dodatek, že je skromná,že jí to stačí řekla, že jiní mají mnohem méně, tvrdě odvětila, že každému podle zásluh. Přitom když k nim přijdu na návštěvu (aspoň 10 X předem zvaná), nabídne mi vodu z lednice se šťávou nebo cukrovou vodu s citrónem. Nevadí mi to ale ráda bych o původu té vody věděla více. Sama však si při návštěvě sousedů přeje colu ,která je zde stejně drahá jakou nás a většina sousedů ji nekupuje. Mne odhadla na to, že na ni peníze mám. Jinak je Jela hovorná, přátelská a ráda konverzuje. Občas ji ale přepadne touha srovnávat a to mne pak nutí jmenovat druhy stromů v ČR nebo obilí, naše pohoří, řeky, spisovatele. Na oplátku jmenuje to, co ji napadne a já se cítím lapena a mám velkou chuť rychle utíkat a běžet a běžet. Většině z toho, co na mne chrlí totiž nerozumím.
Nějakou shodou okolností se vyskytla při tom, když jsem seděla venku u stolku a překládala Vitomira Nikoliče. Vehementní nabídku o pomoc jsem nemohla odmítnout . Byla jsem mile překvapena s jejím výkladem básní, hlavně básně Prkna. Totiž zde poezii čte málokdo, ve vesnici jistě nikdo jiný než já. Přesto se Jela ten večer zdržela asi hodinu a přeje si v tom pokračovat. Za zmínku stojí příběh, jak jsem se k této knize dostala. Několik dní po našem srpnovém příjezdu do Černé Hory jsme cosi nutného kupovali ve městě Bar. Minuli jsme prodejnu s knihami, kterou jsem si již dávno přála navštívit. Uvnitř nevelké místnosti jsem zahlédla pokladnu s hloučkem lidí a podél stěn police narvané knihami. Také střed místnosti byl vyplněn pultem s knihami. Knížky ležely v komíncích i na zemi. Působilo to na mne velmi chaoticky a tak jsem se otázala staršího sympatického prodavače, zda mají poezii. Ochotně mne zavedl k místu pod oknem a zeptal se, oč mám zájem. Chtěla jsem někoho současného, abstraktní poezii. Okamžitě sáhl po knize Rekviem za skitača (Rekviem pro tuláka) a pravil, že to je ono, že V.N. je bohém. Nahlédla jsem , prolistovala několik stránek a ani cyrilice mne neodradila. Knížka (122 stran) stála 7 EUR. Za stejnou částku jsem si koupila dlouhé bílé kalhoty, na pobřeží za ni dostanu dva hamburgery s masem, 3 litry běžného červeného vína, od souseda litr rakije. Nebo v místním marketu osm chlebů. Za šest nebo sedm EUR jsou nabízeny apartmány s koupelnou a WC. Takže je to vlastně málo. Poezie je v Černé Hoře levná.
Jelena je mladá žena, Srbka, provdaná za syna Jely, Nikolu. Obě ženy spolu očividně špatně vycházejí. Obě bydlí ve velkém 3.patrovém domě se zahradou, mladí žijí ve druhém patře, třetí poschodí je volné pro turisty, kteří se vyskytují sporadicky. Jeleně tam nepatří ani píď půdy, ani jedna rostlina lozy, smokve, naru. Zdržuje se hodně v domě a na terase. Nepracuje, její manžel vydělává podle jejích slov 1.4OO EUR měsíčně. Pracuje v úpravně vody 10 km odtud. Má na zdejší poměry nebývale vysoké vzdělání. Završil bakalářský stupeň technického typu a pokračuje dál. Každopádně svoji ženu uživí a jistě i to může být předmětem zlé krve v srdcích sousedů. Jelena je stálým obyvatelem Mišiči a má jediná ve vesnici internet. Facebook je její velká zábava. Méně již shánění práce a tak je často chutným soustem klepů sousedů v Mišiči, čemuž ona sama přispívá tím, že si od nich půjčuje peníze, které a to vím od sousedů, vrací. Svěřila se mi, že jí Nikola nedává peníze. Chtěly jsme jednou večer jet autobusem do Sutomore. Procházka po kolonádě na pobřeží je příjemná. Jelena ale přišla s tím, že nemá na autobus. Cesta stojí 1 EUR tam a 1 EUR zpět.
Nezaměstnanost je v Černé Hoře velký problém a zde v přímoří jde povětšinou jen o práce sezónní. Jelena i Jela stojí o mé přátelství. Stejně tak Dušanka zvaná Keka, milá manželka Dušana, samozvaného "náčelníka vesnice". Dušanka má nějaký osobní důvod, proč chová nelibosti Vidu, jejíž muž Vlado je bratr Dušana. A abych vztahy ve vesničce učinila takřka detektivní zápletkou, dodávám, že Renata s Marjanem hostí u sebe pro změnu všechny sousedy. U nich na terase je jakási bezcelní vztahová zóna a není si tudíž možno myslet, že jejich pozvání znamená přátelství. Ale jsme na Balkáně a zde je takto život tkán.
Sousedka, Vida (Vidosava) s mužem Vladem (Vladimir) tvoří sehraný pár, který se mi zpočátku jevil rozporuplně. Dnes je pro mne 70 letý Vlado přátelský,vlídný a usměvavý Srb, kterého mám ráda. Vida, ač trochu huhlá, je neméně srdečná. Jen je třeba přejít v duchu na její styl řeči a uvažování. Časem se ukázalo, že ač trochu klepna, je Vida velice dobrá zpěvačka lidových písní a je ochotna mi Vraňanské písně překládat. Nedávno jsem u nich nečekaně zakotvila na obědě a po vynikající rybí polévce a grašku ( něco jako čorba z kuřecích kousků masa, brambor, cibule, hrášku rajčete a papriky, jakýsi řidší guláš), posilněna rakijí i domácím rudým vínem jsme já, Vida a Vlado, zakončili oběd zpěvěm jejich lidové, držíce se kolem ramen a s rukama nad hlavou, každý po svém pěli píseň zrozenou životem.
Využívám takových setkání k otázkám a pozoruji, že si již na mne zvykli a trpělivě čekají, když hledám slova k vyjádření myšlenky. Dokonce komusi Vida objasňovala moji přítomnost zde a zřetelně pravila, že jsem sice z ČR ale mluvím srbsky. Velké nároky tu na moji jazykovou dovednost opravdu nekladou.
Při obědě došla řeč na to, které obydlí bylo postaveno v e vesnici první. Byla to naše kuča. Poté velké stavení Kněževič (Jela a Jelena) a také dům, kde bydlí v současné době Renata s Marjanem Dominko. Vlado a Vida počali stavět svůj domek sami asi před 35 lety. Byli přitom zaměstnáni na pláži Čanj, kde Vida prala prádlo a Vlado pracoval jako správce nějakého úseku v hotelu. Budoucí patra pak postavili v různých přestávkách, podle toho, jak se jim dostávalo nebo nedostávalo peněz. Jiní sousedé tvrdí, že Vida nikdy nepracovala a že si to vymýšlí. Ale já jsem se rozhodla, že to, co si nemohu ověřit, tomu budu věřit.
Vida se pravidelně prochází po betonové cestě ve vesnici. Nic jí neujde. Všímá si, kdo má zalito, kde co přibylo i ubylo, zda je moje auto zaparkované ve stejném úhlu jako včera, bedlivě zkoumá, zda jsem na zahradě a co právě dělám. Vím o jejím detektivním nasazení a ulehčuji jí tuto činnost tím, že ji nenechám dlouho pátrat. Ukážu se jí nebo na ni zavolám. Mám pro ten den splněno a Vida má o čem přemýšlet. Vlastně je mi jí líto. Nemá kam jít . Ze své betonové kuchyně nemá velký výhled - poloha kuči je nevýhodná tím, že většina sousedů projde nepozorována po zkratce vedoucí nad jejím zorným úhlem anebo po 70 schodech uprostřed vesnice. Na pláž je daleko, do Sutomore také a v horku to ani není možné.
Srdečnost vesničanů je zřejmá na první pohled turistům, natož pak mně, která mezi nimi žiji. Nehledí se zde na to, zda je umetený dvorek , srovnané nádobí, neleží -li někde pohozený kousek svršku. Já osobně místní prostředí, i když mne občas svádí k barvitému vylíčení, nepovažuji za nepořádek. Patří to sem, k Balkánu. Lidé, v jejichž spíži jsou demižóny rakije a vína, lidé žijící v polootevřených betonových kuchyních se spoustou kytek, pobíhajícími koťaty, muži odpočívající po obědě na lehátku z lanoví nebo třeba na sedadle ze starého auta, ženy v děravém slamáku sedící v době siesty na rozviklané sesli a čtou noviny, to vše je Balkán. Srdečný, otevřený, tak trochu cikánský. Ale přívětivý.

Na pláži mi byl představen další soused jménem Voja. Mají prý kuču přímo proti Renatě. Po obvyklých tanečcích, kdy jsem se měla dozvědět, jak je chytrý, schopný, bohatý a nad věcí a kdy nezapomněl pomluvit druhé sousedy včetně mého muže, si o něm zatím nemyslím nic. Přesto jsem při návratu z pláže s chutí odmítla jeho pokus posadit se vedle mne do Ligiera se slovy, že takto bychom do vršku nevyjeli. Jeho otočená záda mi udělala radost. Uvidím se s ním patrně později při nějaké večeři.


7. Intimně
(Vitomir Nikolič, str.83)

Dnešní noc přál bych si něčí náklonnost
přebytek něžnosti mi stačí
Dnešní noc přál bych si bolest odepnout
a v náruči nebe utonout
Byl jsem jen hospodský povaleč
nic víc
Byl jsem jak pustý hrob, opuštěný pes
však tuto noc chtěl bych zas dítětem být
a pocítit, že někdo na mne myslel dnes.



Virpazar

Je maličké malebné městečko s jedním hotelem, několika restauracemi a přístavem, kde je možno si za 3 EUR zakoupit jízdu malou lodí po Skadarském jezeru, největším jezeru Balkánského poloostrova. Posadili jsme se na příď lodě a vítr ochlazoval naše rozpálená čela. Bylo poledne a hodně přes 30 stupňů. Řeka Crmnica lemovaná rákosím, lekníny a stulíky nás vyvedla na ohromnou netečnou hladinu Skadarského jezera. Míjeli jsme rybářské lodě, sportovní čluny a všichni na nás mávali. Pohoří Rumija vyrůstající z břehů v dálce se halilo do mušelínového oparu a vyhlíželo jako navždy uspané v zakletí bájí.
Asi po hodině plavby po jezerní hladině loď náhle zastavila. Pro mne náhle. Ostatní dobře věděli, z jakého důvodu. Najednou většina pasažérů plavby stála v plavkách a po žebříku na zádi lodi slézala do chladné vody. Zdatní odvážlivci skákali z horní paluby. Vzduchem létala těla plavců jako velké ryby a čeřila hladinu Skadaru. Celá plavba byla i čímsi dalším neobvyklá. Cestující seděli volně podle chuti a výběru na palubě horní i dolní, nohy jim visely z lodi, všichni se libovolně pohybovali po celém prostoru, fotili, děti si lehaly na podlahu na přídi a nikdo nikoho neokřikoval, nepoučoval, vše bylo volné a svobodné.
Virpazar je město festivalů. Začátkem září se zde koná festival hudby a kultury. Místních potravin a výrobků. Nevelký prostor kolonády v blízkosti restaurace lemovaly stánky nabízející sušené ryby, červenou smáčklou cibuli, fíky,domácí víno,olej,rakiji. Sýry a med. Dřevěné ozdoby, náušnice, náramky, ikony, kříže, pletené ponožky, čapky, tkané košile, krajky, léčivé oleje, masti a leccos dalšího z toho, co nabízí místní provincie. Dostala jsem jako dárek v restauraci sušené bylinky na čaj v sáčku a obálku s upomínkovou známkou. Čaj byl ze sušené šalvěje, používá se na bolest v krku. Mám ho schovaný, snad jej nebudu potřebovat. Druhý den po Skadarské jízdě jsem se probudila se silnou nevolností, bolestí břicha a snahou těla padnout při každém kroku. Zůstala jsem ležet celý den. Naštěstí šalvěj jsem k tomu všemu nepotřebovala.

Pečení rakije

Když začnou sousedé ze štaflí sbírat hrozny a jejich ženy je pak přebírají, zelené kuličky oddělují do zvláštní nádoby, když začne vrčet elektrický míchač malty, kterým se drtí hrozny a hmotou se plní velké sudy, nastává období zrání a výroby vína a posléze "pečení" rakije.
Velké demižóny s víkem na 500 l stojí připraveny na terasách a vedle nich jsou seřazeny venkovní židle. Také pomáhám přebírat. Je to příjemné zapojení do zdejšího vinobraní. A že není přitom o sklenku rakije nebo vína nouze, není pochyb.
Ze 7 l hroznů se vyrobí 1 litr rakije. A na výrobu 5 litrů vína je zapotřebí 10 litrů hroznů.
Je běžné, že jeden soused sklidí 300 litrů hroznů.
První kolonu na pečení rakije jsem uviděla jednoho rána ve druhé dekádě září. Bylo to pro mne jako zjevení z Kusturicova filmu. Na velkém plato vozíku se 4. koly stála pevně ukotvena tzv. Veselá mašina. Z velkého rezavého kotle plápolal oheň pootevřenými dvířky, protože prkna a větve, kterými se topilo, byla příliš dlouhá. Kotel měl po pravé straně jako správná kamna komín, ze kterého to dýmalo,jako v pekle. Na kotli byl nasazen asi 40 cm vysoký kruhový nástavec (tzv. kazan nebo také bakar), uvnitř je nerez sud s otvory nápadně připomínající buben z pračky. Do něj se se naleje rozdrcené asi 10 dní skladované víno z velkých barelů na terasách. Na tomto bakaru je nasazena další nádoba na odvod páry z vína a ta je odváděna trubkou do velkého kotle (tabarka) s nápisem cyrilicí Veselá mašina. Uvnitř níž je voda a ta chladí trubku, dochází ke kondenzaci a z tabarky pak tenkým praménkem vytéká nově narozená rakije. Je cezena přes plachetku do plastové nádoby (kanta). Zde mi bylo poodhaleno tajemství, pod tou plachetkou je sklenice s vodou, která jímá metylalkohol. Prý se to tak dřív nedělalo. Jde o vylepšení v 21. století. Veselá mašina zdá se mi poněkud nebezpečná, především je-li nutno vyměnit horkou masu vína, ze které se rakije destiluje. Musí se ochladit kotel, bakar se otevře a horká hmota se vyklopí do kolečka a vyveze. K ochlazování se používá voda z tabarky , všechno dýmá a syčí a působí to strašidelně. Když jsem se vracela v poledne do své kuči, nesla jsem si v hlavě plno zážitků a v ruce láhev letošní rakije.