Přívětivý Balkán 2. část

1. října 2011 v 1:29 | a l m a |  Balkán

Sobota, 17.9.2011

8.Citron
(Vitomir Nikolič, verše z dětství, str.110)

Je citron ovoce či není?
Kdy jí se a kdy pije?
A jak to, že může z větve viset
co co v tekutém stavu ukryto je?

Tím problémem zabývám se
když citron piji nebo saji

myslí si kdo chce cokoli
Citron ovoce je
- Zvláštní jakosti
jež zdraví dává
i teplotě a jiné horkosti

.

Jela mne stále překvapuje. Jednoho dne po příjezdu ze Sutomore jsem rozdělila potraviny do lednice a do komory na jídlo, v rychlosti vytáhla z pračky vypranou deku od rána a právě když jsem se snažila ji přehodit přes sňůru na prádlo a voda crčela a vytvářela na betonu malý potůček, vešla Jela. Posadila se pod oleandrem a hned se objevil pes Bela a jejich kočka Šarena. Měla jsem vychlazený jablkový džus. Přišel k chuti. Jela přinesla granátová jablka. Neboli nar neboli šípek. Na stolku ležela knížka Vitomira Nikoliče a hned jsme se pustily do čtení. Jsem si jista, že Jela přišla především kvůli tomu. Báseň o citronu jsme probraly, nebyla těžká na pochopení. Některé další, zvláště ty se skrytým smyslem národních legend bych ovšem bez Jely nepochopila. Znovu jsem se otázala, zda učila na škole. Byla profesorkou na gymnáziu. Učila filosofii a logiku . Baví mne velice naslouchat její srbštině a když něco nechápu, vysvětluje mi to na příkladech byť by použila pantomimu. V jednu chvíli při snaze mi objasnit nějakou špatnou lidskou vlastnost (u básně Karikatura karikatury) náhle vstala a zmizela za závěsem, který mám pověšený na šňůře aby chránil otevřenou kuchyni před sluncem. Napadlo mne, zda nepotřebuje použít WC. Ona ale najednou vystrčila hlavu a s jedním okem přivřeným jako když šilhá na mne zírala a pak mi ze zídky v mžiku sebrala sandály a schovala je za záda. Tak mi názorně předvedla člověka špatného charakteru,který se kolem sebe dívá jedním okem tam a jedním onam, aby viděl, co odnést, až se majitel nebude dívat. Její pohotovost mne opravdu rozesmála. Jela má 65 let.
. Nevěřila bych, co vše se při překládání básní Vita Nikoliče dozvím. Nejenom o historii a legendách. Ale i to, že plod nar je vlastně šípek. Ale v té básni jde o slovní hříčku, kdy je třeba znát, že šípek znamená zároveň něco hanlivého ve smyslu znázornění rukou. Asi jako u nás vztyčený ukazovák. Jestliže se lidé nepohodnou, něco se jim nelíbí, existuje jistá forma vyjádření- prostrčený palec mezi ukazovákem a prostředníkem. Ukazuje se šípek. A všichni v Černé Hoře vědí, oč jde. Zkusila jsem při jedné z večeří se sousedy zeptat se na přesný smysl tohoto gesta. Vyvolala jsem tím velký smích a vysvětlování proběhlo velmi podrobně a pak se po dobu večeře často k tematu vraceli.




21.9.2011
9.Bolestné fragmenty

Jaro prichází a ONA řeže
Plíce mé vysvlékla donaha
Jsem v bílých stěnách vězeň
- křik ticha náhle ustává

Venku listnaté topoly se chvějí
Chichtá se řeka z břehů
když houpá modré nebe
Ach, nikdo nezná, jak jaro zabolí
Vzdálené, ztěžklé vzpomínkou na tebe







10. Šípek nebo nar
Nar nebo šípek (str.107)

Máš-li šípek, máš i nar
Je to jisté tak jako
že únor bělostný šat nosí

Však rozdíl nastane když
zaměněn-li jeden za druhého
neb nar je šípek
A šípek ještě něco jiného

Jeden název se odstraní
A věda se zřetelně projeví
Lepší je nar na hraní
Než šípek ve dlani schovaný

11 .xxx
(str. 47)
Lehko se umíralo mým předkům
Když je čekal dobrý Bůh
A oni odešli
jako když se vracejí z nějaké práce
unaveni a klidní
A kam já jen půjdu
Až bude po všem
Ani zde ani tam
Není nikoho
A žít se musí
A umřít se musí


12. Noc v listopadu
(Vitomir Nikolič, str.12)
Noc. Listopad.
Déšť stéká, zemi vlaží
Černá tma zahuštěná do výkřiku
V kouři kdosi milost najít se snaží
Vítr skučí,vyje bolest bezkučníků.
Někde v dálce kapka zpívá
Ozvěna touhou odpovídá
Dávno ztracené
ve mně dozrává té podivné noci
této noci zraje ve mně cosi.
.
(vysvětlivka: bezkučnik - bezdomovec)
.

Psí smečka
. Často jsem litovala zdejší psy, a i když jsem nezašla tak daleko, abych je chtěla zachraňovat, aspoň jsem jim občas poskytla krmení. Zdejší nekontrolované rozmnožování zvířat se jeví z jednoho úhlu jako necitelný přístup lidí, štěňátka jsou všechna milá. Dospělí psi zase vědí, jak "na to". Trpělivě čekají celé hodiny, až odpadne kousek jídla, k člověku se chovají velmi pokorně a podřízeně. Nic jiného jim nezbývá, když mají ve zdejších podmínkách přežít. Mnozí turisté si ale myslí, že tito psi jsou tak submisivní proto, že je někdo bije. Já jsem to nikdy neviděla. Stačí na ně zakřičet a běží pryč, aby se zanedlouho vrátili. Dnešní ráno bylo trochu hororové. V šest hodin je ještě klid a veškeré zvuky se rozléhají a násobí. Hlasitý štěkot, kňučení a vytí mne vytrhlo ze spánku. Psí skučení přicházelo z cesty ve vesnici. Vycházel z toho jakýsi pocit boje o život. Po chvíli jsem spatřila smečku psů různé velikosti a pohlaví. Běželi po cestě, vřískali a kňučeli a občas se zastavili, aby obšťastnili dvě feny v jejich skupině. Rozhodně bych v tu chvíli nechtěla být na cestě, po které chodím pro vodu. Smečka se zastavila nedaleko mého okna aby samci zopakovali akt a poté se spustil divoký řev. Jeden ze psů vláčel v zubech svého soka po betonové cestě. Slabší pes , jemuž se sok zakousl do krku žalostně vyl a to způsobovalo,že černobílý zabiják zakousnutý do masa vláčel oběť po hřbetu po betonu ještě s větší zuřivostí. Nejenom že jsem tomu nechtěla přihlížet ale hlavně jsem zraněného psa nechtěla mít na zahradě a proto jsem hlasitým tleskáním a křikem chtěla psy zahnat. Vůbec na mne nereagovali. Šel z nich strach. Až když jsem za nimi hodila smeták, rozprchli se a po chvíli bylo slyšet stejné vytí přes cestu u jiné kuči.
Informace o tom, že po zimě se ve vesnici objevuje jen několik jedinců, protože je "někdo" ze sousedů odstřelí nyní v sobě hodnotím jinak. Tady jsem na Balkáně, po stropě se pohybuje vzácná skákavka,za kterou v ČR jezdí lidé do hor, ve vodoměrné šachtě máme podivné průsvitné ještěry, lišajové večer poletují mezi květy, sousedé se nám smějí, že se u nás nesmí pálit rakije a ochranu před zvířaty převzal do svých rukou člověk lovec. Není v tom necitelnost, neláska ke zvířatům, je to forma přizpůsobení.



13. Možná
(Vitomir Nikolič,str.8)

Možná že ta kráska
Kterou vidím právě
jiným životem
prošla kolem náhle

A nyní zastihla mne
Jen tak mimochodem
v tomto životě
kdoví v jakém sledu

Možná právě takový
A právě stejný, sám
Stál jsem dávno
před obrazem stejným
Bez potuchy
zda ona
jednoho dne, živá
pozve mne
mimo svůj rám



14. Nevěřím této noci
(Vitomir Nikolič, str.16)

Nevěřím této noci
Zradí mne
Jak sklopím oči
Jak mrknu
Přikrade se
Zabije mne
Nebo zadáví duchnou mraku.

Nevěřím této noci
Černé
Hluboké
Bez kroku.









 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama