Květen 2012

Balkán zpívá

28. května 2012 v 9:10 | a l m a |  Balkán
Vybrané kapitoly ze zápisků o Balkánu:

Zpěv Balkánu
Na dohled přes silnici se v květnovém poledni r. 2012, voňavém a vlahém, třepotá bílé prádlo. To vše v pozadí hor ještě zahalených oparem z předchozího deště. Nebe stříhají rozdvojenými ocásky hejna vlaštovek, tak jako loni a předloni a ještě před dalšími roky. Je to stále stejné a to je moc dobře, protože zde ještě mohou pít ze stejných pramenů lidé i zvířata. Pomíjivost života je nahrazena čerstvostí nového života - štěňat, koťat, želviček i hmyzu.
A tak se stalo, že prvé dva dny jsem neopustila svůj malý státeček se dvěma zahradními větrníky, chráněný z horní i dolní přístupové cesty řetězem a zámkem. Vstřebávala jsem zvuky z okolních zahrad, hovory domácích zvířat, pravidelný svist pneumatik po vozovce pode mnou. Nechávala jsem se vyrušit velkými černými čmeláky, kteří létali těsně kolem mé hlavy, sledovala jsem se zaujetím bílá oblaka, měnící tvary, uspávána vánkem vlahým a vonným, sladkým jako mateřská náruč.
Slunce zlatě hřálo a rozpouštělo se v mém vědomí. Více mi nebylo třeba. Cítila jsem, že je třeba zpívat písně Balkánu. Nejdřív uvnitř a pak hlasitě ve chvíli kdy se rozednívá a když slunce rudne.

Džurdževdan v Misiči
To byla sobota dopoledne, když mne kousla kočka. Jednooká kočka Frída, která se u mne znenadání objevila a již zůstala. Vychrtlá kostra potažená chlupy. Hltala potravu s takovou rychlostí, že si ani jedna z nás nevšimla, že domnělé sousto je můj palec. Nezlobila jsem se na ni, neměla jsem ale vůbec nic na ošetření, Krom místních obyčejů. Vodu, mýdlo, rakiji. Pomyslela jsem si, že když se palec nezanítí, budu se i já dívat kolem sebe jedním okem - pozorněji, za dva. Již druhý den bylo rozhodnuto. Nemám příznaky otravy a Frída věrně sedí přede dveřmi. Dostala ode mne dárek. Misku s granulemi a to dokonce uvnitř kuči a ještě pelíšek na terase za veřejemi otevřených dveří. Já zas dostala od ní odvahu s "jedním okem" volit a chtít být zasvěcována do tajů Balkánu.
Frída se usilovně vykrmuje a nehne se ode mne na krok, já se "rozhlížím" a čekám na to, co mne potká. Očekávání je stav jakési startovní horečky. Zásoby energie ještě nejsou vyčerpány, nadšení podporuje odvahu, nic se nezdá být nepřekonatelné. Většinou se pak připlíží realita, která je neočekávaná, cizí, nechtěná, někdy i obtížná. Tak je tomu většinou v okamžiku slastného odpočinku, vychutnávání vůní květů, ochlazování jemným vánkem a bezstarostného ubíhání vteřin, minut, hodin. Pak zazní protivný zvuk, přiběhne pes, soused spustí frézu, zvoní mobil nebo zahřmí a spustí se déšť. Tak mám dojem, že se s blahem přizpůsobuji místnímu sladkému nicnedělání a slastnému klouzání myšlenek po nekonečných vteřinách.

V neděli 6.5. byl svátek svatého Džordže (odkaz č.1), čehož si nešlo nevšimnout, jelikož od rána o tom mluvili v rozhlase. Krom toho jsem byla pozvána k Dinovi spolu se sousedy, abychom při několikachodovém menu ve jménu svatého Jiří poseděli, popili, probrali vše, co se událo nového i to staré. Jako hlavní chod bylo rmaso na grilu, jehož chuť je opravdu vynikající a je to nejenom mladým masem ale i používaným kořením.

Přesně před rokem jsem prožívala svůj první Džurdževdan na pláži v Čanji. S napětím a dětinským očekáváním. Jak mnohé je dnes jiné. Anna prodala svůj bar s občerstvením, manžel jí zemřel a ona se vrátila k matce do nedalekých Džurmani. Anna sešla z cesty. Nebyla ostražitá a nechala se ošálit svými duševními zmatky. Všichni, i ti nezasvěcení do jejího příběhu, to museli vidět. Žila na pláži v jakési maringotce bez oken a bez sociálního zázemí. Uvnitř 4 palandy pokryté páchnoucími svršky a do toho dva psi, kteří zřejmě leželi přes den v postelích. Její Slobodan, podobně jako oba psi, byl k ničemu. Jen o něco méně pobíhal. Byla jsem u ní jednou na návštěvě. Nedívat se však neznamenalo necítit. Byla jsem zhrozena, když jsem poznala jejich novomanželské sídlo. Jejich duševní polévka byla nepoživatelná.


Odkaz č.1: Za panování Kolem r. 300 za vlády cara Diokleciána se mučednicky obětoval mladý římský voják Georgij. Nezřekl se víry v Krista a byl sťat mečem. Před smrtí prosil Boha, aby byl milostiv k jeho katům a aby je přivedl ke křesťanství.¨

Divadlo
Každý den se dívám na "místní divadlo". Srbsky se to řekne pózoriště. A opravdu stačí jen pozorovat a o zážitky není nouze. Včerejší náhodné seznámení se Zoranem byl učiněný spektákl. Zoran svoji roli odříkával perfektně s dikcí a gesty. V malých přestávkách při nadechnutí se mohlo zdát, že snad dává prostor nějaké mojí slovní reakci. Avšak má slova zanikala ve vodopádu vět herce života, samce, který dostal příležitost předvést před cizinkou vše, co v něm je a ještě něco navíc.
Slova, slova, slova. Chrlil je na mne jako vodotrysk prýštící z prasklého potrubí. Byla jsem celá obalená a ulepená intenzitou sdělení, která však nezářila ani nesvětélkovala, která se zjevila náhle a bez varování. Hřmotná, egoistická a s velkými vnitřními zásobami.

Seděli jsme pod stromem na kamenné lavičce já a Zoran. Odpolední chlad pronikal spolu s chrličem slov do mých útrob. Nevím, zda je to výchovou či nevýchovou jednoho z nás, že takový projev, v němž vypočítával, žádal, nabízel, nutil, hýřil barvami jako páv, že takový projev považuji za nespolečenský, nevychovaný, obtížný, obtěžující a kradoucí mi energii. Zoran přesně naopak.
Při odchodu z pózoriště byl herec viditelně spokojen. Nevšiml si ani, že zástupce obecenstva netleskal a vzal nohy na ramena, aby zachránil poslední zbytky dobré nálady.

Nevstoupíš do stejné řeky
Stejní lidé, stejné prostředí i pokrmy, a přece je něco letos jinak. Klan balkánských sousedů mne loni přijal, pozřel a předtím několikrát vyvrhl. Toto ochutnávání mého duševna se nyní projevuje občasnými poznámkami k tomu, co bych měla, jak bych to měla, moralizováním a vkládáním jejich názorů do mé hlavy. Pozorující oči okamžitě hodnotí a jednají. Hlasitě se strachují o osud uvadajících kosatců, ke kterým se blížím se zahradními nůžkami, protože jsem jim zapomněla sdělit, že jdu stříhat odkvetlé květy. Podotýkám, že kosatce jsou na našem pozemku, i když nevím, kdo je tam zasadil. Jindy zas jsem napomenuta, že jsem si dovolila jít pro chleba a nezeptala jsem se, zda žena Dušana něco nepotřebuje. Nezapomněla jsem, nebyla venku na zápraží. Je to přece jen ale jen moje věc. Také sousedům vadí, že pěstuji opuncie. Nedají se jíst. Jindy zas mají poznámky na to, že nemáme s manželem stejné příjmení, že si opět přivezeme české zedníky a podobně. Je to sdělováno s úsměvem, jsem však bedlivě pozorována a rozhodně mé činnosti nejsou brány jako nicotnosti. Vymezování do patřičných mezí bude možná tvrdý oříšek. Tak si myslím, že nastává období vzájemného formování a vymezování hranic.

Společné vytí
Do místnosti vlétl velký černý čmelák. Bzučel tak hrozivě, že i kočka Frída se přikrčila a s ušima sklopenýma vyběhla ven.
Připomněla jsem si tuto příhodu kolem poledne, když jsem nesla vrátit Renatě hudební CD. Nebyla ve formě. Již několik dní pozoruji, že má nějakou starost a stačí málo a bublá a bručí jako ten čmelák. Myslím si, že jde o psí problém. Situaci balkánských toulavých psů, spolu s uvíznutím v citových klepetech, jsem v sobě vyřešila vloni na podzim. Zdá se, že i samotní Černohorci řeší neřešitelné a to niterně i navenek. Nahoře nad kaskádami zahrad přináležejících ke kuče Renaty s Marjanem stojí ještě jedno stavení. Majitele neznám, nikdy jsem je neviděla. Chodí kamsi pracovat a domů se vracejí večer. S nimi sdílejí prostory zahrady psi, kteří se množí a odrostlá štěňata slézají po schodech dolů na cestu, kde leží, prosebně hledí a v noci hlasitě vyjí. Pochopitelně kdo je obtěžován nejvíce? Ten, kdo je nejblíže. Renata s Marjanem.
K řešení tohoto ožehavého problému jsem měla být použita i já a to tak, že jsem byla zapojena do projektu, který se zrodil v hlavě Renaty. Nejprve se vše upeklo, pak se situace nechala vychladnout a hned poté jsem byla seznámena s tím, co budu dělat. Starat se o mladšího psa. "Vždyť je to ještě štěně, podívej, jak smutně kouká, bez tvé pomoci zahyne. Já ho vykoupám, ostříhám a ty si ho vezmeš na zahradu." pravila Renata. Neřekla jsem ano, přesto se mi k večeru doneslo, že koupací přípravy byly započaty. Tu noc mne dvakrát probudilo hlasité vytí a vzápětí vzrušené lidské hlasy. Chvíli trvalo, než mne opět přemohl spánek. Zcela správně mne přitom napadlo, že nejde jen o krmení psa, ale hlavně a především o to, aby zvíře bylo umístěno z dosahu sluchu R. a M., což je pochopitelné, avšak tyto okliky mi přivodily hořký úsměv. Takže ten krásný milý psík teď bude celou noc výt v mé zahradě. To chtěli? A i kdyby ne - hlavně, že nebude výt před jejich okny. Připadala jsem si podvedena a řekla jsem si, že je na čase také trochu štěkat a výt. Proto jsem při předání CD vyjádřila svůj nesouhlas se spojením pes a já - a že ho nechci, ani kdyby trakaře padaly, což mohlo znamenat i to, že naše přátelství s Renatou bude zakaleno. Nejsem tak zdatná kuchařka jako ona, respektive, není to můj koníček, takže jsem nepostřehla, jaké dávky šťavnatých a peprných slov se v Renatině mozku smíchaly. Jisté je, že když v zápětí vystoupal po příkrých schodech Marjan, dostal to s plnou parádou i s nášupem. Renata bzučela a přešla do hlasitého vytí. Padala slova jako "dupe", což je, jak vím, spisovně srbsky zadek. Vysoký urostlý Marjan se krčil na židli a klopil uši, snad aby co nejvíce pomejí steklo na zem.
Klidila jsem se ze scény k mlčenlivé kočce Frídě. Měla jsem kupodivu pocit vítězství.


Hody
Opět se scházíme, my, sezónní obyvatelé Mišiči, ve vesnici u jednoho velkého stolu, abychom popili, pojedli a jak říkají místní, "družimo se". Po obědě u Dineta a Duška následovaly odpolední hody u Marjana s Renatou. Sešlo se nás tam deset, skoro jsme se nevešli ke stolu. Renata nasazuje laťku vždy vysoko. Proto několikachodové menu mne nepřekvapilo. Přijeli noví sousedé Geca (Gordana) a Báta. Přivezli domácí rakiji z duni, ovoce, o kterém se stále dohadujeme, jakého je původu. Všichni ho znají, roste na stromě, dozrává na podzim, je větší než jablko a má hodně šťávy. Nic mi nepřipomíná a oni na mne smutně hledí, jako že jsem o zážitek chudší (dnes již vím, že jde o Kdouli obecnou-Cydonia oblonga). Po přípitku se podávaly obří červené fazole v nálevu, pita se sirom a blitvou (Sir je slaný ovčí tvaroh. Blitva jsou listy podobné špenátu, ale jde o Mangold středomořský. Na rozdíl od špenátu však neobsahuje tolik kyseliny šťavelové, proto je zdravější.), moje bramboráčky s majoránkou a uzeným masem, studené plněné papriky, salát z tykviček a naťovou cibulkou. Pak se na stole objevila velká mísa s rybí čorbou. Jedla jsem ji poprvé. Je to rybí polévka, ale úplně jiná, než vaříme v ČR na Štědrý den. Tahle byla jemná krémová, obsahovala rybí maso a papriku, od které získala červenou barvu. Zelenina byla patrně rozmixovaná. Mezitím Marjan kdesi ve výši třetí kaskády zahrady ugriloval v kukuřičné mouce celé, asi 20 cm velké, rybky i s hlavou a očima. Jde o sladkovodní ryby Skadaru a říkají jim grga. Když jsem viděla, jak sousedé hbitě a dovedně oddělují kostičky od masa, pojídají několikátou rybku , zatímco já jsem měla stále tu první na talíři, musela jsem v duchu konstatovat, že se mám co učit. K rybě se podávaly vařené brambory s blitvou, ale moc mi nechutnaly, protože den před tím jsem je ochutnala u Keky a byly lépe ochucené česnekem. Otevřelo se víno suché i sladké, a protože obírání rybek je náročné, mnoho řečí se nenadělalo. Seděla jsem vedle manželů Kněževič, a tak jsem si jejich přítomnost pořádně užila. Dlouho nezapomenu na to, jak od první chvíle Vule po mé levici hltal jednu pitu (tenké těsto z mouky a vody plněné zeleninou nebo ovčím sýrem rozdělaným s vejci, ochuceným česnekem), a bramboráčky za druhým. Polévky si dvakrát přidal vrchovatý talíř a k tomu chleba. Pak hltal ryby a to takovou rychlostí a v takovém množství, jakoby 7 let nejedl. Ostatně již jsem tuto jeho úchylku jednou zažila. V loňském roce při podávání pasulj, kdy si několikrát přidal a pak neohlodané kosti vyklopil zpět do hrnce, kde bylo jistě aspoň polovina pokrmu. Na sousedské setkání přinesl hostitelce domácí víno. Neskutečně sladké, červené a kalné. Zajímala mne jeho chuť, proto jsem neodmítla skleničku. Naštěstí mi Vule nenalil celou. To jen sobě. Pak už jsem skleničku neměla. Vule se rozparádil a jednou do své, jednou do mojí. Naléval si červený mok a labužnicky popíjel. Když mi chtěl galantně nalít do mojí původní sklenky, odmítla jsem to se slovy, že jsem viděla, že z ní pil. Neřekl ani slovo na omluvu, zkrátka nic. Z druhé strany Jela se snažila několikrát překřičet sytým hlasem někoho, s kým jsem si právě povídala. Přemohla mne až její starostlivost ve chvíli, kdy jsem svědomitě čistila svoji rybičku od kostí, a najednou rybička se pohnula směrem ven z talíře. Pohlédnu vpravo a vidím, Jela má ruku v mém talíři a tahá moji rybku za hlavu. Naštěstí jsem pochopila, že chtěla rybí hlavu jen utrhnout a hodit do nádoby na kosti, aby mi tak pomohla. Pomoc jsem odmítla. A již z druhé strany vidím tlapu Vuleho opět v mém talíři. Hrábl tam pro hromádečku kostí a nesl je do nádoby k tomu určené. Ztratila jsem řeč nad jejich pozorností a začala jsem mít obavu, čeho se ještě dočkám. A dočkala. Aby mne Vule upozornil na to, že mi chce něco sdělit, několikrát mne uchopil za rameno a poněkud déle, než je vůbec přípustné, připustím-li vůbec, že při hostině cizí muž osahává ženu, setrval ve stisku, který si zřejmě vychutnával. Když mne posléze začala objímat i Jela, měla jsem toho právě dost. Naštěstí se na stůl nesly sladkosti dvojího druhu a podávala se káva. Milá dvojice popila kávu, ochutnala ode všeho a Vule nakonec z neznámého důvodu zalil nevypitý šálek kávy vodou ze sklenky. Byla jsem ráda, když odešli a ve vhodnou chvíli jsem požádala Renatu, aby mne již více vedle těchto sousedů neposazovala. Protože pak již patrně byla sešlost vhodná k tomu, aby se začaly vyprávět košilaté vtipy, nastalo teprve to pravé družení. Goca i Renata měly snahu mi vysvětlit smysl jejich rčení a anekdot, jejichž síla však pochází z hluboké historie, místních specifik jednotlivých národů, mnohočetných významů slov a to vše je prošpikované vztahy mezi muži a ženami. Plně se to celé, myslím si, pochopit nedá. Pocítila jsem tam silnou odlišnost jejich a naší mentality. Je to nehmatatelné, nedovedu ten pocit vyjádřit slovy, ale je to tam. Mají jiné reakce, snad nějak živelnější, silnější, barvitější, bouřlivější, hlučnější. Jsou plni emocí, odnášejí si ze sousedských sešlostí dobrou náladu, i plné břicho, ale hlavně se tam nic neřeší. Jsou šťastní. Kolem stolu sedí lidé odlišní, ale to je právě takový vzorek Balkánu, kde je všechno semleto do dávky, která je dnes taková a příště zcela jinak pepřená či pálivá.

Literatura
Tázala jsem se jednou Dušana na knihy. V Sutomore knihkupectví není. A to, co se tak nazývá, je soubor sešitů pro žáky do školy, omalovánek, papírů a trhaček, kuchařských receptů a snad ještě turistických přehledů a mapek. V Baru, 15 km vzdáleném městě, je prý jedno knihkupectví. Aspoň tak mi to řekla Vanja, 25 letá vnučka Dušana. Je to překvapující, ale já jsem právě v tomto krámku minulý rok koupila knihu básní Vitomira Nikoliče, kterou mi doporučil prodavač. Nevím, zda si mám myslet, že je to vzácnost, že jsem tak snadno našla tuto nenápadnou prodejnu nabitou policemi s knihami nebo moje fungující intuice. Město Bar není až tak malé.
Pokud vidím sousedy číst, jsou to vždy noviny. Nemám ještě přehled o tom, jaké jsou nejžádanější, ale cestou do Baru nebo do Sutomore Dino a Dušan vždy hovoří o novinách a politice a zastavujeme několikrát během cesty, protože kýžený plátek není k mání. Pokud jde o knihy, zatím jsem neviděla u nikoho na stole knížku, tak jako u nás, když si čteme ve volném čase a přijde návštěva, knížku odložíme, ale neneseme ji z místnosti. Včera mi Dušan půjčil knihu. Došlo k tomu takto: Pracovala jsem na zahradě a nakládala jsem do kolečka větve a listí magnólie. Sousedé na mne zavolali, abych přišla na skleničku rakije. Dostavila jsem se i s pracovními rukavicemi na rukou. Dine se chopil ceremonie. On je to totiž malý rituál. Duško uchovává rakiji ve skleněné litrové lahvi, ve které je dřevěný žebříček. Jen žabka tam chybí. Dino nalévá hostům do malinkých pohárků. Se slovy zvolite slavnostně podává odlitou rakiji. Mám tento ceremoniál velmi ráda a na slova "zvolite" čekám snad více, než na chuť rakije.
Dušan mi půjčil brožurku od Tatomira Vukanoviče Vranskie narodne uslovice. Vydáno r. 1983 Vranje. Myslím,že nedokážu pochopit cenu této knihy, přestože pro Duška, Dina a další sousedy, viditelně cenu má. Tak například kapitola IV. Žena. Citát "Dobrá žena cenu nemá" A pak následuje řada vraňanských úsloví ze života, které jsou prožité a odžité generacemi té země a v přeneseném významu znamenají naprosto něco jiného, než v přesném překladu. Například : Kakva nanka, takva Anka, Hoří jako snacha ku tchyni. Nebo Ženu a koně udeř a popa a vola pros. Vše se navíc pěkně rýmuje a všichni se tomu lišácky smějí, jen já ne. Jenže … není to kniha, kterou jsem měla na mysli. Stále hledám nějakou beletrii, klasiku.
Odpolední směnu v místní prodejně mívá "stará známá" z minulého roku, černovlasá štíhlá prodavačka, vstřícná, příjemná , hovorná. Občas si čte knihu. Samozřejmě za pultem. Ale to se mne netýká, zaměstnavatel to nevidí a kdo z nás v zaměstnání si někdy "nepohověl" ? Zjistila jsem, že knížka je román současného spisovatele a je její vlastní Prý ji koupila za 5 EUR, podle jejích slov byla drahá.Překvapila mne informace, že její sestra pracuje knihovně v Baru. Celoroční členský poplatek je 10 EUR. Konečně někdo bere existenci veřejné knihovny za obyčejnou a normální. Bude-li příležitost, tuto knihovnu navštívím.
Hned druhého dne jsem shodou zvláštních okolností seděla jako návštěva u manželů Jely a Vule Kněževič v pokoji. Neměla jsem v úmyslu jít k nim na návštěvu. Jenomže když jsem se vracela z prodejny, střetla jsem se s Jeluo na cestě. Vřele mne zvala na návštěvu. To se neodmítá. Většinou však návštěvy sedí v otevřených verandách, které mají z mého hlediska výhodu čerstvého vzduchu. Jinak na mne toto prostředí působí ponuře, stísněně a neuklizeně. Do domu většinou hosté nechodí. Možná to bylo tím, že tenn den pršelo a citelně se ochladilo. Když jsem vešla do pokoje (sobe ) manželů Kněževič, uvědomila jsem si, že se mi u nich velmi líbí. Opěl kontrasty.
Vule byl upravený, měl na sobě bílou košili a vestu a choval se velice galantně. Jela při mojí návštěvě přijala další návštěvu, a to svého syna Nikolu. Na něco se jí ptal, spíše se dovoloval. Ona mu to něco důrazně nedovolila, rozuměla jsem jen, že pravila, že má nyní návštěvu, aby na to bral ohled. Nikola velmi pokorně odešel. Zeptala jsem se, zda nepřekážím. Prý jsem vzácná návštěva. Při odchodu jsem si odnášela knihu básní a Latinské citáty. Tyto kontrasty ke mně přicházejí naprosto neočekávaně. Samozřejmá Jela a Vule, mi na moji otázku jak to, že málokoho vidím číst něco jiného, než noviny sdělili, že je to proto, že lidé, kteří čtou, nebydlí v Černé Hoře, ale v Bělehradu, nebo někde, kde je civilizace. Opáčila jsem, že přece i oni žijí v Mičiči. Oni jsou ale "penzioneri" a předtím (do roku1997) bydleli v srbské Užici, odpověděli mi. A ještě něco. Jejich obydlí má charakter starého stylového zařízení. Velice mne to překvapilo, protože pokud jsem navštívila kuči sousedů, vesměs se jednalo o betonové bunkry s venkovní konstrukcí na vinnou révu, výjimkou je Renata s Marjanem, kteří si upravili bydlení v podobném stylu, jako žijí v Bělehradu. Domluvila jsem s Jelou focení pokoje a ložnice, kde převládá původní opravený nábytek.

Něco málo reálií
Nejde ani tak o reálie o státu a přírodních krásách, jako přiblížení způsobu života místních obyvatel.
Náhodou jsem zůstala sama, s Dušankou zvanou Keka, při nedopité sklence rakije. Bylo devět ráno, slunce se měkce opíralo do konstrukcí s révou. Místy probleskovaly rudé květy muškátů a nad hlavami nám občas přelétla vlaštovka, která měla hnízdo přímo ve verandě. U nohou ležela Frída, která beze mne nemůže být a za zády na betonu větší žlutý pes s hezkou hlavou. Dušanka je několik let po mrtvici, takže jí není v některých chvílích dobře rozumět. Nechtělo se mi spěchat k sobě do kuči, a tak jsem se pokoušela o konverzaci. Dozvěděla jsem se, že jedna ze 4 původních rodin, Stanišiči, obývali rozlehlé kamenné sídlo nahoře u kostela. Nyní je hodně poškozené zemětřesením a Mišo Stanišič má co dělat v těchto končinách denně proto, že krmí prasata, která obývají "malebný" chlívek několik metrů od cerkve. V době plného obsazení prasaty teče močůvka z "kotců" přes cestu a věřící překračují tuto překážku mlčky a s trpělivostí světců. Mišo pak přesídlil úplně dolů k silnici, kde si postavil velký třípatrový dům, to se rozumí v balkánském stylu. Zajímavé na všem mi připadá to, že v domě bydlí 12 lidí. Celá léta jsem si myslela, že mají stále tolik hostí. Na verandách se stále třepotá prádlo nebo jsou aspoň přehozeny přes zábradlí lůžkoviny. Mišo má tři sestry, což je podle názoru Dušanky neštěstí, protože příchod děvčete na svět není v Černé Hoře nijak oslavován. Jak je tomu dnes nevím, Mišovi je kolem 60 let a Dušance 80. Jedna ze sester, Olga, není provdána, vídám ji často, jak sedí v dodávce vedle Mišy a pomáhá krmit prasata nebo vyhání ovce na pastviny Další zajímavost je, že podle slov Keky má Olga v rodině hlavní slovo a nikdo nesmí proti ní vystoupit. Že by tradice? K rodině patří ještě Mišova žena, 3 synové, z nichž 2 z nich žijí také v rozlehlém domě, jejich ženy a 5 dětí. Před domem je rozloženo několik vraků aut, v kleci pobíhá velký pes a úplně v popředí stojí loď. Vypadá zachovale a je součástí okolí. Jen fakt, že spočívá na trávníku, mi připomíná film z r. 1979 s Laďkou Kozderkovou a Luďkem Sobotou Hodinářova svatební cesta Korálovým mořem, kdy svérázná Laďka si splnila přání a postavila loď. Na dvorku mezi domy.
Keka sedává celé dny na židli ve verandě a Dušan zas celé dny někde něco shání, někomu radí nebo sedí u sousedů. Vrací se k obědu. Moc hostí Keka nemívá a příležitostí k rozptýlení také ne. Napadlo mne, jaký je tohle život. Potvrdila mi moji myšlenku, že není v Mišiči spokojená, raději by se vrátila k Bělehradu do Zemunu, kde mají byt. Postupně se vytvořilo mezi námi pouto a následná radost ze setkávání. Když jsem se dopoledne neobjevila v jejich betonové verandě s květovaným ubrusem, Keka mne starostlivě vyhlížela a stávala u zábradlí, odkud je vidět na část naší terasy, aby zahlédla, zda jsem u domu. Nejdříve jsem jí chtěla svými příchody udělat radost, brzy jsem však radost dělala hlavně sobě. Stále více mi tato balkánská babička připomíná tu naši, Nepomuckou.
Zpočátku bylo těžké udržet rozhovor. Pokročilý věk a prodělaná mrtvice zužovaly výběr témat. Naopak dobře jsme si rozuměly při probírání receptů. To lze pořád dokola. Keka nemá ráda omáčky, zahušťování moukou, smažená jídla. Sladkosti nemůže. Káva není zdravá prý na žaludek. Dlouhé francouzské bagety, které jsem v Sutomore objevila také ne a grilované kuře už vůbec ne. Tak raději zůstaneme u fazolí, roštilje, ajvaru, či sarmy. Objevila jsem ale něco, co zde neznají. Pažitku. Asi mi budou tvrdit, že je lepší mladá cibulka. Ale stejně ji na podzim přivezu z naší zahrady Dušance v květináči. Třeba si na ni ve vesnici zvyknou. Jednou budou sousedé sedět při společném obědě a vzpomenou si na tu Češku, co používala pažitku, pozvala je na knedlíky a rozdávala bramboráky s majoránkou.

"Vášnivý čtenář"
Tohle téma bylo vypsáno redakcí časopisu Čtenář s termínem odeslání do konce června. Snažila jsem se vybavit si kompozici zajímavé fotky a nic mne nenapadalo. Přitom se mi denně nabízelo přímo před očima. Dušanka nosí silné brýle a na čtení používá velkou kulatou lupu, která vypadá jako žlutý rendlík s rukojetí nebo džezva s odříznutou vrchní polovinou. Když jsem se jí zeptala, zda by mi poseděla jako model nad časopisem, ráda souhlasila. Bylo až dojemné, jak druhý den za pomoci Dušana stála ve verandě vykoupaná, voňavá s umytými vlasy v barvě bělostných okvětních plátků právě kvetoucí magnolie. Na sobě měla sváteční blůzu, jak ona říká chalenu. Pečlivě vybrala modrou barvu haleny tak, aby ladila s květovaným igelitovým ubrusem. Čekaly jsme na světlo a svátečně rozprávěly. Třeba jsme pociťovaly jen my dvě malé napětí, čekání na něco, co není každý den. Ale myslím, že cosi v ovzduší zaznamenal také žlutý pes ležící mi u nohou, který občas zvedl hlavu z předních tlap a dlouze se na mne zadíval.
Fotky jsem pořídila a to, že jsem jednu vybrala a po příjezdu do ČR ji poslala do soutěže není zdaleka tak důležité jako to, že všichni sousedé si večer povídali o tom, že Dušanka se fotila do soutěže.

Informační kanály
Pozvala jsem Renatu a Marjana na odpolední popití drinku a něco málo k zakousnutí. Jak jsem předpokládala, Renata přišla sama na náš babský dýchánek. Otevřely jsme si vychlazený místní drink s příchutí hrušky, takové lahodné osvěžující perlivé víno. Olivy, fettu, mladou cibulku. Musím se smát, jak okolnosti fungují mně neznámými kanály. Informace, většinou ty, o kterých nechceme, aby byly známy širšímu okruhu lidí, se právě ti, které si v duchu nepřejeme vidět, dozvědí jako první. Po pěti minutách hovoru se od vrátek ozvalo volání a já jsem věděla, že je zle. Ona přišla. Jela volala a halasila a již seděla za stolem. Na moji nabídku, zda chce colu či víno si nechala čas na rozmyšlenou. Je jako ta zvířata. Chce ochutnat to nejlepší z výběru, a to za každou cenu. Colu zná, víno si dělá domácí. (přeslazené a slabé, 5%). Ale to zajímavé perlivé (drahé) pití, to ještě neměla. Po chvíli si řekla, že chce pít to, co máme my. Málem mne ranila mrtvice. Protože sklenička 330 ml stojí dvě EUR a já si tuto laskominu uchovávám pro ty, kdo to ocení. A dobře mi tak. Přece vím, že existují informační kanály. To je asi tak, jako s problémem psů. Myslela jsem si, že mám klid a psi si budou žít psí život a já svůj. Ani jeden z nás to nemá až tak lehké. Hned ten den po odmítnutí psího nalezence se ke mně nastěhoval velký žlutý pes. Nejenom že se nedá vyhnat ani stříkáním vody z hadice ale zalehl i kotec kočce, bůhvíjak se tam stočil a mně nezbylo, než Frídě přinést novou krabici a staré triko, aby měla kde spát. Pes mi silně připomíná Jelu.

Sousedské povídání
Ochutnal někdo čerstvé lusky bobu? Jsou impozantní již svým vzhledem. Měří 20 i 30 cm. Uvnitř skrývají sladká jádra ledvinovitého tvaru, chutí připomínající mladý hrášek. Něco tak všedního pro Milici a další místní obyvatele, samozásobitele zeleninou i ovocem. Já to vnímám jako návštěvu botanické zahrady. V našem kraji se nepěstují. V mžiku jsem byla obdarována taškou křehkého salátu, pravým koprem, zelenou naťovou petrželkou a ohromnými mladými lusky bobu. Nechtěla jsem to zadarmo, Milice si tedy po mém naléhání z natažené dlaně vybrala 1 EUR. Prý jestli to není mnoho. Seděly jsme, jak jinak, než nad sklenkou rakije a povídaly si. Opravdu si povídaly. Pochopila jsem, že si již rozumíme a že můžeme probírat běžné příhody. Že na pláži byla mezinárodní výstava psů, že dcera Milice přivezla mořské ryby, ze kterých Milice vaří výbornou čorbu (polévku). Podrobný recept si pamatuji a překvapilo mne, že obsahuje pirinač (rýži). Marko (manžel Milice) je opět v nemocnici. V Baru. A když jsme u té nemocnice, dozvěděla jsem se, že Milice má umělý kloub (kuk) a že jí ho zaplatil syn (1.400 EUR). Také něco k přemýšlení. Při mém odchodu mi Milice ukázala kůzlata. Kozlíci mají zvonečky pod krkem. Jen jeden z pěti zůstane naživu. Ten černobílý. Ostatní spočinou na rožni. Zeptala jsem se, kdo je sprovodí ze světa. Mišo. Po mém odchodu starostlivě vpustila Milice kozy, ke kůzlatům, aby se napila.

Vanja
Některé dny jsou prázdné jako vysypaná peřina, některé se ale pyšní významnými událostmi. Ve vesnici o tom ví každý a většinou je i každý pozván, aby je sdílel. Ten den, co přijela Vanja slavil Duško narozeniny. Vanja S. je 25 letá vnučka Dušana a Dušanky. Vychovávají ji sami poté, co otce, jejich syna, porazil kamion a on zemřel. Její matka je nezvěstná, opustila malou Vanju ještě jí ani nebyly dva roky. Vzhledem k tomu, že odešla s jehovisty, na více se ani neptám.
Setkání s Vanjou ve mně evokovalo vzpomínku na mladý jarní větřík kdesi na louce se sedmikráskami. Jemná vůně mládí, záblesky studánky v očích a melodická srbština se slůvky oddělenými průsvitnou blankou, to je Vanja. Tato nenápadná osůbka způsobila, podobně jako před rokem syn Djury Nikola, vpád normálnosti, pocítění ingrediencí světa, na který jsem zvyklá. Způsobila moje šťastné nadechnutí. Přitom nemohu říci, že ve vesnici žijeme v nepsaných rituálech. Nemohu vlastně vůbec vyjádřit ten pocit, který mne již podruhé ovanul v přítomnosti mladého člověka, potomka souseda, se kterým se znám. Jsou jiní , tito mladí. Mají v sobě odhodlání řešit, žít a naslouchat. O to je zřejmě to, co cítím.
Noc byla opět hlučná, postarali se o to místní psi i kočky. Brzy ráno jsem slézala po točitých schodech z horního patra, abych zhasla lucernu svítící celou noc na terase. Ta u Duška ještě svítila. Asi spí dobře i přes to, že předchozí den Dušanka upadla a je samá modřina. Na terase na mne hledělo 5 očí. Moje Frída, černá cizí kočka a žlutý pes, který seděl u stolku na oranžové židličce s vyšívaným plédem. Vypadal tak směšně, že jsem se ani nezlobila. Vlastně jsem ani tak nešla zhasnout světlo, jako se podívat na to, zda se splnil můj předpoklad, protože jsem věděla, že jsem tam večer ten pléd zapomněla. Pes nasadil provinilý výraz a opustil místo u stolu.

Spojenectví

Po betonovém chodníku
za víčky daleký obzor
putují nocí aby je stíny nepodvedly
Ona a jednooká kočka

Ze strání stéká zpěv kohoutů
a brzy každý uvidí Erozi a Nýty
I to jak jsou samy
k sobě snýtovány
Ona a jednooká kočka

--
Slon v porcelánu
Již dříve mne napadalo toto úsloví, a to hlavně v souvislosti s některým konáním sousedů. Nejvíce ale sedí na Jelu. Kdoví, proč je tato nešťastná žena takovou hříčkou přírody. Její hlava je porostlá jakýmsi medvědím kožichem, což zvláště nyní, když si sama vyrobila nazrzlý hnědý přeliv, ještě vyniká. Vlasy trčí s nepřirozenou hustotou do všech stran nad nízkým čelem a nedávají tak příležitost pohlédnout jí do očí. Ústa jsou takřka neustále poootevřená a stále něco chtějí. Jela s oblibou vykonává přepadovky. Loni jsem neměla na vrátkách západku, a tak jsem se stávala její obětí poměrně často. Což o to, je to sousedka, každý jsme nějaký. Jela je ale důsledná. Svůj protějšek důkladně propere a rozžvýká a to opakuje několikrát. Přitom si dovedně dokáže říci o největší laskominu, která je v domě. Očekávám vždy aspoň nadšený dík. Zatím jsem se ho nedočkala. Jela má zažité i postupy kukaččího mláděte. Původní hostitele uhoní a utýrá svými řečmi hlavně neomaleným chtěním všeho, co vidí. Sousedé na ni musí být zvyklí, přesto jsem si všimla, že včera na oslavu Dušanových narozenin nebyla pozvána.
Dnes v dopoledních hodinách jsem se vydala k cerkvi, vyzbrojena motyčkou a igelitovou taškou, vykopat oregano a jiné bylinky, abych si je zasadila na zahradu. Cestou jsem minula sídlo Marjana s Renatou a zahalekala směrem nahoru pozdrav. Požádali mne, zda bych jim nepřinesla také nějaké sazenice. Když jsem se vracela, seděla za stolem i Jela. Hned měla spoustu otázek, co nesu a kam to nesu, nebyla k zastavení. Renata s Marjanem bylinky hned zasadili. To by nebyla Jela, aby nechtěla také. Jen jednu, dvě rostlinky. Snad nebudu mít málo, strachovala se. Dostala tedy oč si řekla a já si v duchu pomyslela, že by jí vůbec neškodilo, kdyby si pro ty bylinky došla sama. Marjan mi nabídl domácí slovinskou rakiji z duni (kdoule). Okamžitě si řekla také o skleničku. Pak všechny zavalila slovy stížností, nerozuměla jsem tomu ani zbla. Po chvíli cinkl zvonek a vstoupil Vule, Jelin muž. Dopila mok, až se rozkuckala a opustila jeviště. Jenže Vule je druhý podivín a tomu, co říkal, jsem opět nerozuměla ani slovo. Hlavně ne, proč přišel. Dopila jsem, poděkovala a směrem hostitelce jsem pronesla, zda ví, jak vypadá slon v porcelánu. Velmi jsem ji tím pobavila.

Jací vlastně jsou - ti Balkánci?
S odstupem doby stručně řečeno :

1. Pohostinní
2. Pozorní
3. Přátelští

A jako vždy, i tato tři P mají svá Ale:
Pohostinní zajisté jsou a samozřejmě očekávají oplátku. Jenomže. Česká jídla nejedí nebo jim nechutnají. Odmítají knedlíky, i když to ze slušnosti neřeknou. Sama jsem zažila, jak ke guláši s knedlíkem přikusovali chleba. Co si pak povídali mezi sebou, nevím.
Není možné nepozvat celou vesnici, í kdyby na posledním společném obědě seděly za stolem jen 3 rodiny. Trochu těžký oříšek zvláště pro mne, když nemám v zásobě nic domácího. Jako sušené papričky, nakládané papriky, ajvar, domácí zeleninu. Důraz se klade na domácí, a tím zdravou stravu. Tou zdravou "hranou"jsou doslova posedlí. Citují části textů z kuchařských časopisů a sama jsem viděla, že obyčejný novinový plátek typu našeho Blesku pojednávající například o tykvičkách, má obsáhlou stať vypočítávající procentické zastoupení stopových prvků, poměru vody a sušiny v plodu, také kalorií a složitých rozbor o tom, co se v těle s těmito působky děje. Přiznám se, že druhý den jsem si k obědu připravila nezdravé české řízky s bramborovým salátem s majonézou.
Pozorní jsou bez debat. jenže začínám je podezřívat, že předem mají dobře promyšleno, co udělají. Slovinec Marjan není tak úplně na žebříčku oblíbenosti, má ale peníze a drahé nářadí. Přesto jim tak trochu nadbíhá a udržuje kontakt třeba tím, že jde s nádobou na odpad kolem verandy Dušana, kde se schází sousedé a kde se klevetí. Dušan i při svých 82 letech stále platí za náčelníka vesnice. Renata tam ale nikdy nezajde. Vůbec si ji nedovedu představit, jak sedí v betonové verandě na kovové židli se šprušlemi u igelitového ubrusu zatíženého mramorovými kusy z nějakého obkladu. Marjan také Dušanovi shání levně ryby. Mně ne. Asi ty body, které za to má, jsou důležité. Je to otázka priorit.
Přátelství je patrné velice vřelé hlavně na začátku, kdy je pečlivě veden stav nářadí a strojů nového souseda, případně naděje na práci, samozřejmě placenou. Ale abych nebyla nespravedlivá. Kdykoliv jsem něco potřebovala, nikdo mne neodmítl. Ovšem je třeba mít na mysli, že nelze jít pro mléko k beranovi, a tak na Dušanovi nemohu žádat někam dovézt a na Dinovi něco zařídit ohledně počítače a kreditů a podobně.
Vanja na mne zapůsobila dobře a svěže. Jsem si jista, že jsme obě chápaly význam slov, které jsme si řekly. Mimo jiné i to, že v pondělí spolu pojedeme do Petrovce do knihovny. V neděli odpoledne přišla z pláže, seděla jsem právě s Dinem a Dušanem u sklenky vína, a Vanja si přede mnou domluvila cestu s Dinem do Baru. Na pondělí ráno. Inu, když někdo trpí ztrátou paměti, je to stav mysli nebo to také může být zvyk. Že totiž z předchozího dne nic neplatí. Již jsem to vícekrát zažila. S Mišem jsme si kdysi domluvili přesně na hodinu, že až bude vyhánět ovce, sejdeme se a já si to vyfotím. Nebyl tam. Dino se holedbal pozváním, že na druhý den po oslavě narozenin Dušana nás zve k sobě na 10 hodin na káfu. Nebyl tam. Renatě jsem oznámila, že právě rozkvetla magnólie bílými květy jako talíře, což ji enormně zajímalo. Nepřišla. Zřejmě subtropické podnebí má vliv na udržení slibů. Já to nezměním. A třeba zapracují kontrasty a já dostanu odpovědi na otázky, které si kladu. nenastavuji však jen dlaň. Snažím se udržet si v sobě "čisto", mít neustále "čisté svědomí", nesoudit, nehodnotit, snažit se vše podřídit tomu, abych směřovalia k rovnováze na všech úrovních, snažiím se o pochopení souvislostí.

Balkánci jsou zkrátka stejní jako lidé všude jinde ve světě. Se špatnými i dobrými vlastnostmi. Pokud mohu soudit, lidé z mírného pásu (ČR) jsou tak trochu opatrní, schopni zdvořilým odstupem maskovat svúj strach z neznámého, skrytě přesvědčeni, že jejich úroveň je lepší a proto považují za své přirozené právo hodnotící nadhled. Balkánci Jmají poněkud jiná měřítka hodnot, jsou odvozená od tradic. Mají jiné reakce, snad nějak živelnější, silnější, barvitější, bouřlivější, hlučnější. Jsou plni emocí, odnášejí si ze sousedských sešlostí dobrou náladu, i plné břicho, ale hlavně se tam nic neřeší. Jsou šťastní. Kolem stolu sedí lidé odlišní, ale to je právě takový vzorek Balkánu, kde je všechno semleto do dávky, která je dnes taková a příště zcela jinak pepřená či pálivá (viz kapitola Hody). A jeví li se soused slabší, je smečkou zneužíván. Jeli samotářský a nespolečenský, je vyřazen. Nemohu se vymanit z pocitu vlčí smečky s jasnými pravidly, kde každý má své místo. I nejslabší člen. Na výsluní ale může být jen málokdo. A není to vždy ten nejchytřejší.

Loučení
Nejde o lítost z odjezdu. Jen zcela obyčejně něco končí a všechny události tu zůstanou beze mne. Něco poroste a něco zemře. A až přijedu příště , budu muset začínat znovu a jinak. Žlutý pes už se mnou nebude, možná ani Frída ne, a také sousedé budou jiní, letní. A já, Lasta, opět přiletím a budu žít s letními sousedy, se psy a kočkami, které si mne vyberou, budu sedět u barevných plastových ubrusů v pozadí s narezlými sporáky a fridžidery, igelitovými taškami zavěšenými na kličkách oken tak, aby na ně kočky nemohly. Budu snídat bílý chleba a kajmak, vítat zlaté ranní slunce, očichávat moře a večer se smát balkánským vtipům sousedů při sklence rakije. Vím dobře, že bez diplomatických zásahů Renaty, zemitých hlášek Dineta, uhasínající slávy Dušana či barvitých hlášek Jely by to nebyl ten pravý Balkán. Chyběly by mu pálivé papričky, žhavé šípy slunce, sousedské tlachání, omleté vtipy, trochu nepořádku a nepopsatelná vůně.
Pro tohle vše se musím vrátit.