Červenec 2012

Anděl

30. července 2012 v 19:41 | a l m a
Na břehu jezera bylo ten den zvláštní ticho. Teplý vítr dýchal do trav a bylin a ty opojně voněly. Dvě dívky se posadily do trávy a vstřebávaly vůni vody a svěžího vzduchu.
Tmavovlasá se podívala na světlovlásku a usmála se. Tady se cítily volné, čisté, s myšlenkami , které mohly nechat svobodně ubíhat. Po celodenní únavné službě se potřebovaly zastavit a nic nemuset. Jen si nechat promývat vlasy vánkem, poslouchat zpěv ptáků, bzukot včel. Civilizace odplula daleko a neexistovalo nic, než zvláštní stav beztíže. Plavovláska začala tančit. Tančila svůj tanec života. Tanec svých lásek a bolestí. Její paže se objímaly s teplým odpolednem a bosé nohy vynášely tělo vysoko, vysoko ke slunci.
Najednou zpozorněla. Z dálky směrem k oběma dívkám běželo dítě. Bylo to malé děvčátko v bílých šatech. Plavovlasá se zastavila a pozorovala přibližující se postavu. Holčička asi 8 letá s rozevlátými vlásky ledabyle spletenými do culíku opravdu běžela k nim. Celá rozesmátá se udýchaně zeptala. "Smím vás obejmout?" Jakkoliv by tato otázka byla podivná, v té chvíli zazněla samozřejmě a snad i naléhavě. Tanečnice s úsměvem kývla hlavou. Pak se malá a velká světlovlasá dívka objímaly a šťastně a hlasitě se smály. Byl to akt tak silný, že se i čas zastavil. Byly jen ony dvě a vzájemnost. Štěstí a v něm láska a naplnění.
Dítě pak řeklo- "Váš tanec je krásný, co děláte je správné. Nenechte se odradit a tančete, jdete správnou cestou. Tančete, budu vám držet palce". Pak rozesmáté odběhlo.
Se slzami štěstí v očích se otočila světlovlasá na tmavovlasou. Chtěla se přesvědčit, zda se jí to vše nezdálo. V očích kamarádky našla nesmírný úžas.
V dalších dnech pociťovala světlovlasá velký klid a úlevu. Něco se v ní změnilo.



Tento příběh není vymyšlený. Stal se u jezera Wienerwaldsee v červenci r.2012 dvěma kamarádkám - A + I.



Pohřebiště knih

28. července 2012 v 14:02 | a l m a

Pohřebiště knih
Jen malá chvilka letu , docela příjemného stavu bez tíže, uvolnění před neodvratným koncem. Jedna po druhé padají knihy do kontejneru. Pleskavý zvuk je někdy hlubší, jindy slabší, někdy je to jen takové zakníknutí . Vše záleží na počtu stran svazku. V nepravidelných přestávkách padají, padají, plní břicho nádoby na odpad s nápisem P a p í r. Nic jiného, než obyčejný papír. Nezáleží na tom, zda je pokryt filosofickým, lyrickým či naučným textem nebo mastnými skvrnami od salámu. Je to jenom papír, již nemá jméno Kniha. Ta právě ztratila své původní vznešené poslání, měla smůlu. Byl jí vyřčen ortel smrti jen proto, že bydlela v polici Obecní knihovny malé vesničky.
Není místo, svět ovládají předpisy.
Není prostor ani pro poslední záchranu pro zájemce vyřazených knih za 1 korunu.
Není ani zájem. Tak co řešit? Ještě že máme kontejnery na třídění odpadu. Jinak bychom museli z nařízení úřadu třeba .... pálit knihy.
Když se mezi pálenými díly v r. 1933 v Německu ocitly i svazky básníka 19. století Heinricha Heineho, podle jeho proroctví z roku 1822: "Tam, kde se pálí knihy, dojde nakonec také na pálení lidí", se daleko později, jeho slova naplnila.
Jen trocha optimismu. Několik svazků potupné likvidaci uniklo. Jsou to ty, o které jsem požádala a zadarmo si je odvezla domů.


Mrkvous

24. července 2012 v 17:07 | a l m a |  Herbář travin


Mrkev obecná - Mrkvous

Daucus carota
Řád: aralkokvěté (Araliales)
Čeleď: miříkovité (Apiaceae, syn. okoličnaté - Umbelliferae)


Krajina u obce Prádlo

22. července 2012 v 12:30 | a l m a |  Fotografie krajina
prostřeno v polích ......


Zelenoočky

18. července 2012 v 22:20 | a l m a |  Makro




Léto

14. července 2012 v 23:54 | a l m a |  Fotografie


Motýlí hrátky

9. července 2012 v 17:52 | a l m a |  Makro



Po dešti

8. července 2012 v 18:40 | a l m a |  Makro



Vůně dětství

7. července 2012 v 14:44 | a l m a

Některá vůně a světlo a stíny a také hudba, kterou mohou být jen zvuky, přitáhne cosi jako dávný zážitek. Zprvu je to jen nejasná linka, ale uvnitř narůstá touha vzpomenout se. A pak najednou vše odplouvá a já mám pocit , že jde o sen a natahuji se za ním, abych chytila cíp čehosi, snad oparu, snad otisku, se kterým jsem se již setkala. PŘEMÝŠLÍM. Ale ne s úporností, jen tak při povrchu a náhle se obrázek vrací a vůně a světlo a zvuk, které to vše vyvolaly začínají mít konkrétní podobu. Kolem je jas, slyším mnoho hlasů, ano je to pouť. A já mám na sobě silonové šatičky. Takové bleděmodré pro 8 letou holčičku. Mají i spodničku a v pase stuhu. Tyhle šaty jsou sváteční. Nosí se pouze na procházku, na pouť a na návštěvu. Sama si je ukládám do velké placaté krabice vyložené hedvábným papírem a ukládám do skříně. Krásná vzpomínka. Dnes dívky nemají silonové šatičky. Nemohou vědět , jak chutná vnitřní slavnost obléci si je s bílými střevíčky a dívat se na sebe do zrcadla. A těšit se...
Když jsme vyklízeli vesnický domek před rekonstrukcí, našla jsem takové silonové šaty. Brala jsem je do ruky jako vzácnou vzpomínku a přitom jsem se usmívala. Tyto šaty s puntíky nosila již velká slečna. Vím, že když se dívala do zrcadla, myslela svátečně a těšila se....