Říjen 2012

Šokující zjištění

31. října 2012 v 16:49 | a l m a

Nemám ráda slunce. Nenávidím podzimní slunce.
Bydlí u nás totiž zlé berušky. Jde o invazívní druh Harmonia axyridis. Kdo chce, nechť si o nich vyhledá informace na internetu. Já už jsem se seznámila s tímto druhem hmyzu více, než je mi milé. Náš kontakt proběhl i z intimní blízkosti. Zlé beruny totiž docela citelně koušou. Je mi jedno, že mají žízeň a strádají. Já strádám více. Teď už i duševně. Nevím si rady a ztrácím naději, že to u nás bude zase jako dříve.

Když se poprvé objevily, to bylo asi před dvěma lety, vypadalo to na zatmění slunce. Přesně v pravé poledne. Takový pěkný zářijový den to byl. Okna jsme měli dokořán, aby slunce provonělo místnosti. Klid se rozléval po pokoji a zlaté světlo vytvářelo představu léta. Pak se zatmělo. Na okna začaly nalétávat malé tmavé body v takovém množství, že pokrývaly okenní tabulky v nepřerušené vrstvě. Stačila jsem rychle zavřít okna a s údivem jsem sledovala, co se děje. Brzy jsem pochopila, že jde o nenormální invazívní nálet všemi oblíbeného slunéčka. Když jsem vyběhla před dům, byly zdi na straně, kde svítilo slunce pokryty tímto hmyzem asi do výše 1 m. Pořídila jsem fotografie a při zvětšení jsem to uviděla. Ošklivý brouček nebyla žádná nám tak dobře znám á beruška. Ale nějaký vetřelec. Krovky to mělo červené, to ano. I stavbu těla. Ale ta barva! Jinak červená, oranžová, ba i černá. Někteří brouci tečky měli, ale podivně veliké a rozpité, bez ohraničených okrajů. Někteří jakoby tečky někde ztratili a ti černí jedinci, ti měli tečky červené. V tom množství a hemžení z nich šel strach. Představila jsem si, že jsou 10x větší. Výjev jak z hororového filmu. To už mi jeden z nevítaného předvoje uštědřil kousnutí do krku. Zmocnil se mne neblahý pocit, že tohle nebude jednoduché. Až do odjezdu na dovolenou jsme pak neotevírali okna. Jen v noci. Naštěstí plánovaný termín nastal za dva dny. Po příjezdu se zdálo kupodivu vše v normálu. Ovšem jen do doby, než jsme pořádně zatopili. Strakaté beruny začaly vylézat odněkud zpod rámů (i z euoro oken) a procházely se nám v zástupech po místnosti. Neváhaly ochutnat štrůdl a chystaly se i na další pokrmy.Humor mne úplně přešel, když jsem otevřela dveře spižírny a chtěla vyvětrat. Malý pohyb kličkou na okénku způsobil valící se lavinu živých brouků dovnitř mezi potraviny, pytlíky cukru, mouky, koření. Napadaly do skleniček na zavařování, do brambor a cibule, prostě všude. Následoval vysavač a generální úklid.

Spojila jsem se s jednou přírodovědnou katedrou a tam potvrdili, že jde o Harmonii axyridis, invazívní druh berušky, který k nám byl zavlečen z Asie. Původně byl používán jako biologická ochrana rostlin ve sklenících v Evropě. Ale nyní, nyní potřebuji biologickou ochranu já. Jsem pokousaná, nešťastná, bydlím s beruchami, které ani neplatí nájem, jen dělají nepořádek a páchnou.
A když na podzim zasvítí sluníčko, nechodím na procházku jako ostatní. Teplo stimuluje zlé berušky. S vysavačem v ruce bojuji svůj boj, který se mi stává údělem. Slunéčka se rodí každým rokem nová a nová. A já si zoufám.
Dnes (31.30. 2012) byl krásný slunečný den. Mnozí lidé jistě větrali své domy a byty a usmívali se při kafíčku na terase nebo v kuchyni u otevřeného okna. Já jsem si pořídila nový bezsáčkový vysavač, abych mohla měřit výši masy vysátého hmyzu a začínám si dělat graf. Na příští podzim se těším s tím, že křivka grafu bude mít klesající tendenci.
Vím totiž, že ani s mandelinkou bramborovou jsme si bez chemie neporadili. Dodnes je jí u nás v ČR dobře a to proto, že někdo neuvážil........
Opět jsem se přesvědčila, že člověku je nejnebezpečnější člověk.

Fotodokumentace:



Podzimní slzy

30. října 2012 v 15:42 | a l m a |  Makro

27.10.2012

28. října 2012 v 11:52 | a l m a |  Fotografie



Plisovaná

23. října 2012 v 22:26 | a l m a |  Makro


Výlety s Dvojkou

21. října 2012 v 21:36 | a l m a |  PD


V sobotu 20.10.2012 měli návštěvníci zámku Kozel možnost účastnit se živého vysílání rozhlasové stanice ČR 2. Zelený stan se tříčlenným týmem hostil ten den "osobnosti místa" a v probíhajících reportážích se lidé mohli dozvědět nejenom informace o zámku z úst kastelána Kozlu Karla Bobka, ale také co nového bude natáčet Václav Chaloupek. Přítomna byla Bílá paní, Radouš a svatá Barbora, která neváhala usednout na unikátní bicykl s převodovkou v náboji zadního kola prezentovaný ing. Karlem Hladíkem v závěru pořadu. Všem nám, kteří jsme nahlédli pod pokličku vysílání, zpříjemnila tato akce víkendovou sobotu.


Plzeňský Deník 29.10.2012

Obrázek na plochu

20. října 2012 v 22:32 | a l m a |  Fotografie

Kolonáda stínů

15. října 2012 v 22:39 | a l m a |  Fotografie
Sutomore, 9.9.2012





Šípkový podzim

13. října 2012 v 14:10 | a l m a |  PD




Plzeňský deník 29.10.2012

Šípkový podzim
Začátek kalendářního podzimu je za námi a příroda hýří barvami. Šípkové keře rostoucí na mezích, podél cest a plotů zdobí krajinu a přitahují pohled svými rudými plody. Právě v říjnu je čas pro sběr plodů na lahodný šípkový čaj. Bude chutnat o to víc, když si plody růže šípkové nasbíráme a usušíme sami. Rostou všude za městem, stačí si udělat výlet třeba na kole a vychutnat si šípkový podzim.

Vyzrálé léto (Balkánský kohout 4)

10. října 2012 v 21:59 | a l m a |  Balkán
Úvod


Ráno 13.9.2012 mne pohladilo jako prázdninové letní očekávání tolik známé z dětství. Mírumilovné, vlahé, růžové, rozverné a trochu melancholické. Vzpomněla jsem si na první želvu při letošním časně podzimním příjezdu, kterou jsem uviděla včera a která mne nesmírně rozradostnila. Zvláště v souvislosti se sdělením známých z ČR, kteří s klidem lidí nezúčastněných na zdejší přírodě vyprávěli neuvěřitelnou zprávu, že Vietnamci vykonali výpravu do Černé Hory a odvezli veškeré želvy, které zde uviděli. Znělo to sice nepravděpodobně a s přídechem senzace, jenomže nenapadl mne žádný důvod, který by mohl vysvětlit tuto skutečnost. A tak želvička vykračující si po zahradě souseda se zřejmým cílem sežrat jeho zeleninu mi způsobila neuvěřitelnou radost právě svojí existencí.

Džoko, Liljana a ostatní
Ačkoliv jsem nepotřebovala chléb, vydala jsem se to ráno dolů do vesnice, abych pocítila a abych sesbírala podněty, které pokaždé vyraší z betonu cesty nebo na příkrých schodech s chatrným zábradlím vedoucích do Magazinu. Po prvních několika krocích se z Orlího hnízda vpravo od naší kuči ozvalo halekání sousedů, abych přišla na panáka ranní rakije. Poznala jsem hlas Dineta, Ljuby a Duška. A tak jsem vystoupala po schodech k Liljaně a Ljubovi Nikolič, abychom všichni pospolu pozdravili den sluncem a energií ukrytou v domácí rakiji. Ačkoliv je již 13.9., sousedé ještě nemají ani pomyšlení na sběr hroznů a pálení rakije. V zimě prý nespadla jedna kapka vody a ani současný stav počasí nevypadá na to, že by dešťové srážky naplnily rezervoáry pramenů ukrytých v horách a podpořily zrající hrozny na konstrukcích všude kolem. Restrikce vody i mne omezuje a uvádí do neklidného spánku, protože ráno v 7 hodin je potřeba kontrolovat , zda správně natéká pramínek vody do naší nádrže v zemi. Ale mnohem intenzívnější je rozpoložení sousedů, kteří doslova čekají na déšť, protože jinak jejich hrozny nedozrají. I my máme u kuči vinnou révu. Avšak jde o ranější odrůdu a její omezené množství stačíme sníst. Každodenní hovor o stavu "lozy" je stále stejný, ale o to více závažný. Počasí je nevyzpytatelné a lidé to dobře vědí. Pokývala jsem hlavou na znamení vážnosti situace a vydala se konečně do obchodu. Na tak malou vesničku, jako je Mišiči, jsou zde markety s potravinami, nápoji a smíšeným zbožím tři hned vedle sebe. Zaujal mne prostřední market s vábně vyhlížející zeleninou vystavenou v šikmo sklopených přepravkách. Dva druhy brambor. Z toho ty dražší jsou prý ekologické. Překrásná hladká cibule a rudá rajčata vyskládaná "zády" k nebi. Požádala jsem prodavače o sáček (kesu) a v klidu si vybírala plody této země. Pociťuji velké potěšení již při doteku s pokožkou svěží zeleniny, kdy mi zároveň hlavou probíhají myšlenky, jakým způsobem ji v kuchyni zpracuji.
Při výběru vína mne prodavač pozval na kávu. Ukázalo se, že z druhé strany pultu má instalované roztomilé kanapíčko, kam usedl spolu s mobilním stolečkem vedle mne. Na řadu přišla i domácí pálenka z krušky (hruška). Mimochodem výtečná. Džoko, což je domácké jméno Džordže, stačil s přehledem obsluhovat občasné zákazníky a zároveň si upravovat půdu na milostné návrhy s časovým rozvrhem. Během krátké chvíle jsem byla pozvána na výborné domácí víno (jen pro osobní přátele) - kdykoliv, na rakiji - po ránu a dále na přátelské setkání - kdykoliv. On totiž Džoko v Magazinu přespává. Je to stále stejné. Zdejší muži jsou milí a příjemní, ale nikdy, naprosto nikdy, jim nejde o přátelské povídání z ukrácení dlouhé chvíle , a nebo z lásky k Čechům, jak tvrdí, ale o uplatnění své pozice dané Matkou přírodou. Vyslovují svá přání tak snadno a vždy a všude, že mne to stále zaráží a jsem ve střehu, kdy přijde útok. Nepřijde. Tohle tady patří k běžné konverzaci. Ačkoliv jsem zdůraznila, že Džoko nemůže počítat s mým souhlasem při výčtu nabízených činností, viděla jsem, že to nebere v úvahu. V dalších dnech Džoko přitvrdil a chtěl mne doprovázet na pláž jen proto, že jsem si u něj koupila plechovku sladkého piva. Omezila jsem proto nákup v tomto marketu. Naštěstí zbývají ještě dva. Cestou zpět do vsi jsem pod moruší potkala Vuleho, který mne ten den zval již podruhé na kávu. Ach, moji milí Balkánští sousedé! Tolik se staráte, abych se necítila sama. A to nevíte, že mám na terase geparda v životní velikosti. Je to krásná socha ušlechtilé kočky z nedaleké prodejny s bohatým výběrem zvířat, nádob na rostliny, kašen, kamenných grilů a kdoví čeho všeho ještě. Dala jsem mu jméno Mauglí. Mauglí se tváří nepřístupně a hlídá.
Vracela jsem se s taškou brambor, cibule, šiškou chleba a lahví červeného vína, vysupěla jsem po příkrém schodišti a můj pohled padl na terasu poněkud utopenou pod úrovní terénu, kde hodovalo několik sousedů. Volali na mne, že mám přijít mezi ně. V kuči jsem si odložila nákup na podlahu a v zápětí zasedla k prostřenému stolu. Podávala se pita sa sirom (jakýsi štrúdl z domácího těsta s bílým sýrem smíchaným s vajíčky), dva druhy salátu z pečených paprik, cibule, rajčata, medovina, rakije, pivo a sladké větrníky plněné krémem z mléka a mouky. Sedělo nás osm kolem stolu pod kovovou konstrukcí s pnoucí se lozou a plody kiwi, pod stolem běhal pes a o nohy se nám otíral kocour Mici patřící Renatě a Marjanovi. Mám vždy v takové chvíli potřebu rozpřáhnout ruce k obloze a zvolat k nebi díky za neskonalou míru svobody a sounáležitosti s každým lístečkem při zemi, s každým psím chlupem a kočičím pohledem. S pramenitou vodou a s obyčejnou radostí plynoucí ze slov sousedů. Zítra se poškorpí a malinko pomluví, vzápětí však usednou všichni pospolu a budou si pochvalovat domácí rakiji a vše, co den přinese.
Pomluva na sebe nenechala dlouho čekat. Chvíli po dobrém raném obědě mne navštívila Liljana, aby mi sdělila, že letos u nás v kuči bydlela vnučka Dušana (který mimochodem seděl také u stolu při pojídání pity) a když jsem jí řekla, že o tom víme, byla zklamána. Neopomněla několikrát zdůraznit, jak mne má ráda a že si sdělené tajemství mám ponechat pro sebe. Vlastně mi ani nic jiného nezbývá, chci-li vycházet v dobrém se všemi sousedy. Někdy mám pocit, jak velice jsme všichni opleteni sítí pavučiny slov a prožívání stejností i jinakostí, takže jsme jeden organismus hovořící jedněmi ústy, najednou, nesrozumitelně a zároveň ve shodném rytmu. Není divu. Vždyť jsme na Balkáně.

Balkán mění tvář
Snad je to tím, že pocházím odjinud, z míst mírnějších přechodů a méně výrazných znaků, ze země s utlumenými vnějšími projevy a naučenou zdrženlivostí v chování. Zde nastávají změny náhle a rozvinou se v plné síle. Slunce praží a vysušuje zem na troud, déšť na sebe nechává čekat nekonečně, neuvěřitelně dlouho. Pak se ale z nebe vylije nashromážděné množství vod, které se v děsivé síle přemisťuje do rezervoárů v zemi. Když je to vše doprovázené bouřkou, připadá si člověk nicotný, bezbranný a z potřeby něco udělat pro svoji záchranu mu není cizí zapálit svíčku a prosit nebesa, aby už ustala v hněvu. Hory potemní a hrozivě se přibližuji k lidským obydlím, černě se vrývají do oblohy a zlověstně burácí. Všeho je zde nějak nad míru, nad rysku snesitelnosti. A pak, najednou je po dešti, růžové květy oleandrů zazáří, mírumilovně se pohupují ve slabém vánku a střásají kapičky vody na mokrou zem. Příroda je opět vlídná, mírná, nabízí zelené ruce k usmíření a pod nohy nám hází drahokamy květů.
(HAIKU)

Zem loká déšť po
Vlahé noci
Zas slunce
Žhne a den procit

Když jsem po svém příjezdu vyslechla zprávu, že Jelena zemřela, měla jsem pocit, že mne někdo přikoval k zemi, nohy proměnil v olovo a lítost s úžasem zaplavila moje nitro. Mladá plavovlasá Jelena, manželka Nikoly Kněževič. Zdálo se mi, že slyším velký lomoz, to hlučný Balkán ukázal svoje zuby. Jelena někdy v létě v jednom z horkých dnů jela do nedalekého Sutomore. Tam ji postihla srdeční příhoda. Již ji nezachránili. Nebylo jí ještě 40 let.

Úřední hodiny
Když má někdo v Montenegru ve vesničce Mišiči nemovitost, musí počítat s tím, že za vodu přijde vybírat neočekávaně úředník bez průkazu , zato s trhačkou v ruce, kde má načrtnutá azbukou jména a chce zaplatit částku, kterou nelze ověřit. Za výběr za komunální odpad se objeví žena středního věku a požaduje 43 EUR za rok. Za elektriku (struju) je třeba platit ve městě Baru v moderní budově s PC vybavením, kde mají přesný přehled o spotřebě a jsou ochotni dokonce vytisknout doklad (priznanicu) o ročních odečtech, což je pro spotřebitele věrohodné a může si zkontrolovat spotřebu za jednotlivé měsíce.
Nejméně příjemným zážitkem je placení daně (porezu) z nemovitostí. Prosklená budova finančáku obklopená parkem s palmami a lavičkami není uvnitř ani trochu vstřícná. Strohý úředník v bílé košili se přísně vyptává, za jakým účelem vstupujeme do úřadu a posílá nás do příslušného čísla kanceláře. Chodby bez možnosti usednutí na židle jsou bez klimatizace, na stěnách visí seznamy dlužníků, za dveřmi se klikatí fronty poplatníků. Čekání se zdá nekonečné a v chodbičce bez vzduchu nám stékají krůpěje potu po čele. Do řeči se s námi dává jakýsi člověk, nespokojeně označuje místní systém jako mafii, společenství stále stejných lidí mající v rukou moc. Ostatně i my o tom něco víme. V počátcích našeho pobytu v této zemi nás místní úředník požádal o úplatek, a aby nebylo nejasností, vyčíslil přesnou sumičku, kterou samozřejmě obdržel, protože jinak bychom neobdrželi my zápis do systému nemovitostí. V kanceláři číhá na poplatníka přesila dvou úředníků. S úsměvem vyřizují to, co jsme loni zaplatili během několika minut v přízemí u pokladen. Dostáváme vypsané pokladní doklady (kreditni nalog) na daň z nemovitostí a ne zrovna malou turistickou daň, což celkem činí bezmála 100 EUR. Zajímavé je srovnání výše této daně s jistou kučou v naší vesnici obývanou paní Nedou z Bělehradu, která platí jen za porez 260 EUR a nezdá se jí to mnoho. Výši turistické daně ani neznala. Nepracuje, pobírá důchod. Jaký asi takový důchod musí být? Vysvětlením bude skutečnost, že ti, co mají domek u moře asi vůbec nebudou chudí, i když nářky na nedostatek peněz z úst zdejších sousedů zaznívají denně.
Druhá část, tj. placení na poště, je ještě horší, než čekání na chodbě úřadu. Scházíme se zde všichni z finančáku, ale také od soudu, který je hned vedle. Tělnatá paní za přepážkou stále cosi píše a vyhledává v programu počítače, fronta však neubývá. Když jsme konečně odbaveni, máme pocit, že jsme si úřední den v Baru opravdu "užili".

V růžovém rozpoložení

Růžová se srbsky řekne růžičast a fialová lila ljúbičast. No není to malebné vyjádření příběhu květů v částech dne, ve kterých se s nimi potkáváme? Náš růžový oleandr právě v tomto období kvete jako o závod a svými růžičkami se usmívá na celý svět. Kolem kvetou i jiné sorty oleandrů jako třeba čajové a bílé. Žádné však nejsou tak nápadné, životné a typické pro Balkán, jako sytě růžové květy "duplo", což je zdejší výraz pro mnohačetné okvětní plátky. Jedno tedy musím "mistru" Andrejevičovi ponechat. A to výběr místa při sázení oleandru. Sahá svojí horní třetinou ke střední terase a vytváří nám exotickou stěnu pokrytou svěžími květy a leskem listů. To vše s modravým pozadím hor v kontrastu s bílou plochou terasy a zlatým sluncem, které nikam nespěchá, je možná jedním z rájů na Zemi.

"Prázna gláva"
(Aneb voda nad zlato)
Zřejmé rozdíly v mentalitě jsou pro mne pramenem vnitřních neporozumění. I když nemohu nepředpokládat odlišnosti vznikající z rozdílnosti národních zvyků, často i (ne vždy) ve vzdělání, přesto jsem denně ponořena do rozjímání o tom, proč mne nepustí ve své hlučnosti ke slovu, proč se nezeptají, jak žijeme my, jakým způsobem vyplňujeme naše dny….. takže docházím k názoru, že je vlastně nezajímám. Mrzí mne, že stále nemám užitkové rostliny jako každý zde v Mišiči a nemohu překonat onu pomyslnou zábranu, která by mne vpustila do bezstarostnosti jejich dne. Stále nejsem balkánec ani coulem, přemítám v duchu.
Zato dnes kolem poledne jsem se tomuto "cíli" přiblížila tak rychle, že jsem nestačila ani zoufat z toho, co vidím. Zarazil mne zvuk vodovodní baterie, když jsem si myla ruce. S nejistou předtuchou jsem sestoupila po kamenných schodech stále ještě mokrých od bohatého deště k bazénu s vodou v zemi a odkryla jsem víko. Jen člověk, který poznal na vlastní kůži pocit bezmocnosti, zmatku a paniky z toho, že rezervoár na vodu je do poslední kapky vypuštěný a celý den se bude muset obejít bez vody tak, jako v Africe, pochopí, jak blízko jsem měla ke rčení, kdy člověk zkamení úžasem. Byl to takový šok, že jsem si klekla a rukou šmátrala, zda mne nešálí zrak a zda opravdu zírám do prázdného sudu. Hlavou mi proběhly nekonečné minuty dnešního dne bez možnosti uvařit si kafe, oběd, použít sociální zařízení a hlavně nejistota, zda někdo večer v sedm vodu aspoň na deset minut pustí. Voda se v době restrikce obvykle pouští ráno a večer v sedm. Slůvko obvykle pro mne skrývá veškerý děs z toho, že večer ne, ráno možná…
Vycvičila jsem svůj mozek k tomu, že "slyším" natékat vodu třeba i ve tři ráno a běžím k bazénu kontrolovat, zda nepřetéká. I během dne mi nedělá problém kontrolovat hladinu vody v rezervoáru. Při odchodu z domu se v Čechách podívám do zrcadla, zde hledím na výši hladiny vzácnosti zvané voda. Nejrychleji jak jen dokážu, vyhodnocuji situaci a běžím o překot k vodoměrné šachtě vyzkoušet kohout, zda náhodou ten někdo, kdo obvykle obstarává manipulaci místního pramene, nezapomněl. Mám štěstí. Otevřeným ventilem protéká voda. Zvuk to je tak slastný, jako rajská hudba, jako smažící se řízky, zpěv ptáků, bzučení včel, příboj mořských vln, předení kočky. Nic raději v tuto chvíli nechci poslouchat, než zurčení natékající vody.
A protože sousedé, kteří mají bazény mnohonásobně větší, také občas zapomenou zavřít kohout a voda se pak valí jak rozvodněná řeka po betonové cestě vesnicí, pocítila jsem v této chvíli sounáležitost. Přiblížila jsem se k balkánské mentalitě.
Mám opět vodu a jsem šťastná.

Jarebice (koroptve)
V noci z 23. na 24.9. se až do svítání ozýval našim údolím lemovaným horami porostlými listnatými stromy zvuk vábničky. Přirovnala bych ho ke klapání dřevěného mlýnku. Když klapání ustalo, ozvala se rána násobená ozvěnou. Pak další a další. Pochopila jsem, že lovci střílí na koroptve (jarebice), které celou noc lákali z okolních lesů, aby je pak snadno ulovili. Je mi jich líto. Napadá mne, jaký je asi rozdíl mezi střílením slonů pro slonovinu a zdejších původních jarebic. Jejich stav není třeba regulovat z důvodu přemnožení, pouze poslouží jako extra menu v kulinářské nabídce velkých hotelů. Na trhu v Baru je možno koupit koroptví vajíčka. Příroda je těžena a spotřebovávána, je to smutné.
Predátor

Stín zajatý v pěsti
místo slov kamení
do očí tlačí
Černá vdova
vyběhla z ústraní
k opulentní snídani
nohy
vláknem
sepla mi
Na válečné stezce
dnes již neválčí
a vítěz není rek
Jen pavoučí sen
k ránu do očí tlačí
jak bodláčí

Kaleidoskop
Připadá mi, že zde žiju mnoho let a moje kořeny sahají hluboko do místní rudé země. Dotýkají se chladných kamenů zídek a citlivě reagují na ranní rosu a přívalový déšť. Naučila jsem se hospodařit s tím, co se mi nabízí, obejít se bez zvyků, které jsou zde přítěží a i když stále nedovedu ovládnout paniku ve chvíli, kdy dochází voda, snažím se o to.
Přemýšlím, co mne nejvíc přiblížilo ke zdejší komunitě. Mimo jiné i to, že mne přijaly ženy Renata a Marica. Tak nějak srdcem. Nepozná se to navenek, když sedíme všichni spolu. Ale poznám to já, ocitnu-li s jednou či druhou na chvíli o samotě. Marica je typická žena, babička velké srbské rodiny s mnoha vnoučaty a ne příliš ohleduplnými snachami, která je využívána na hlídání dětí a jejich výchovu bez ohledu na to, jaké jsou její potřeby. Oči jí oživnou jen občas, když vykládá recepty anebo s Renatou probírají snachu. Seděla jsem s ní dnes chvíli po ránu při kávě, rakiji a vynikající baklavě s mákem a ořechy. Cítila jsem z ní nesmírné přátelství, a i přes malou propast mezi našimi způsoby žití jsem odcházela s blaženým pocitem běžného hovoru o ničem důležitém a právě proto potřebném s přítelkyní, se kterou jsem se náhodou setkala. Tak jako doma v Čechách.
Bez přátel není ten pravý vlahý klid a přátelé nelze poznat za jednu sezónu.
I když se zdejší dny navenek nezdají ničím výjimečné, zráním získávají aróma jedinečnosti tak, jako ročníkové víno. Spěch není namístě. Zrání a dozrávání se nesmí uspěchat.
V této zemi není viditelný nadbytek, ryzí příroda není čitelná každému, lidská srdce nejsou otevřena všem. A to je poklad této krajiny.
Černá Hora, země se dříve zapadajícím sluncem, je zářícím kamínkem v mozaice mého hledání a nacházení. Střípkem, který by mi velice chyběl, kdybych se s ním na své cestě nepotkala.


Jésen
Shodly jsme se s Renatou i Maricou, ženou Dineta, že září je zde nejhezčí měsíc. Podzim, srbsky jésen hýří poezií. Barvami, jak jsem zvyklá z Čech již méně, ale i bez akcentu antokyanů a flavonů poznám, že je tady. Ukončení reprodukce a příprava k odpočinku. Moře je v těch dnech, které jdou ruku v ruce se sluncem vlídné, pastelové barvy na obzoru hýčkají maličké plachetnice, stříbro zdobí úpatí nespočetných vlnek, které pokrývají moře k nedohlednu, až někam za obzor. Turisté odpluli s pozdním datem do svých zaměstnání a k neodkladným činnostem. Oblohu brázdí rackové elegantně a svobodně, dívám se za nimi a závidím jim. Obsah písku pláže vážně probírají holubi a vrabci, kteří občas ustanou ve své horlivé činnosti, usednou třeba metr od mé osušky a hledíme na sebe. Klidně, přátelsky. Různé druhy stejnýma očima. Hory, které vybíhají přímo z pláže, zakrývá opar. Jakoby tam vysoko někdo pral prádlo nahromaděné za celou sezónu. Kontrastem k tomuto konejšivému klidu jsou ukončené činnosti, jakési malé smrti. Sběr hroznů, kvašení v sudech, následné pálení rakije. Sousedé začínají hovořit o odjezdu do svých domovů, do Bělehradu, Zemunu, Bujanovce. Kuči je třeba zazimovat, zavřít vodu, vypnout elektřinu, pečlivě uzamknout. Ponechat vesničku s malými příběhy lidí, zvířat i rostlin svému osudu a odplout jako tažní ptáci. A já, nicotná a malá jako oliva se také musím podřídit. Koloběhu přírody, která nás, ať si to připouštíme nebo ne, řídí.

Černohorka 2

10. října 2012 v 0:31 | a l m a |  Balkán
Mišiči 2012, Stará cesta