Balkán

Balkán 2013

8. října 2013 v 21:03 | a l m a




prádlo, prádlo, prádlo
nevím, jaký je den
zahrada rozvrkočena, já též
myšlenky ulétávají tam, do subtropů
skutečnost mne požírá , vzdoruji
ale jen několik dnů
už jsem zase z Lasty Vlasta
prolínání je dokončeno

Okusila jsem mnohé z Jeho nabídky. Období poznávání, nedozrálé i dozrálé léto, prolínání a sladký zpěv Balkánu. A nyní jsem plna Jeho obrázků tak, jako když v papírových krabicích od bot jsou uschovány neroztříděné fotografie, a přesto vím o každičké a ztráta jen jedné by mi citelně chyběla. Obrázkové prožívání letošního podzimu tentokrát vysálo svoji konkrétní podobu z historie této země, jejích jmen a legend.
Laskavé dny jako měkké čumáčky malých kočiček postupně ubývaly a nastalo období, kdy žádný z podzimních dnů již nebyl přeplněn vůněmi, vjemy a chvěním. Zjednodušené děje spěly s jistotou ke svému zapošití. A tak všechny uzlíky budou již brzy uzavřeny v podzimním usínání. Zářijové sluníčko ještě hřeje, bledé a rozpité na nevýrazné obloze. Také dozrálo, předalo sílu rostlinám a půdě a ta z něj připravila silný vývar vůní plodů a jakéhosi smutku, který snad ani není pravým teskněním, jen se nechceme odloučit od toho, čím jsme obklopeni, čím jsme obaleni ale musíme to vše ze sebe setřást a ponechat jako sílu pro budoucí rok.
Našedlá obloha, dlouhé stíny, poněkud drzý větřík, před nímž je lépe se zahalit a zapnout. Zapnout lopuchové knoflíky a jít...

Křest

2. října 2013 v 2:22 | a l m a
Ostrog - Donji monastir - křest

Vyzrálé léto (Balkánský kohout 4)

10. října 2012 v 21:59 | a l m a
Úvod


Ráno 13.9.2012 mne pohladilo jako prázdninové letní očekávání tolik známé z dětství. Mírumilovné, vlahé, růžové, rozverné a trochu melancholické. Vzpomněla jsem si na první želvu při letošním časně podzimním příjezdu, kterou jsem uviděla včera a která mne nesmírně rozradostnila. Zvláště v souvislosti se sdělením známých z ČR, kteří s klidem lidí nezúčastněných na zdejší přírodě vyprávěli neuvěřitelnou zprávu, že Vietnamci vykonali výpravu do Černé Hory a odvezli veškeré želvy, které zde uviděli. Znělo to sice nepravděpodobně a s přídechem senzace, jenomže nenapadl mne žádný důvod, který by mohl vysvětlit tuto skutečnost. A tak želvička vykračující si po zahradě souseda se zřejmým cílem sežrat jeho zeleninu mi způsobila neuvěřitelnou radost právě svojí existencí.

Džoko, Liljana a ostatní
Ačkoliv jsem nepotřebovala chléb, vydala jsem se to ráno dolů do vesnice, abych pocítila a abych sesbírala podněty, které pokaždé vyraší z betonu cesty nebo na příkrých schodech s chatrným zábradlím vedoucích do Magazinu. Po prvních několika krocích se z Orlího hnízda vpravo od naší kuči ozvalo halekání sousedů, abych přišla na panáka ranní rakije. Poznala jsem hlas Dineta, Ljuby a Duška. A tak jsem vystoupala po schodech k Liljaně a Ljubovi Nikolič, abychom všichni pospolu pozdravili den sluncem a energií ukrytou v domácí rakiji. Ačkoliv je již 13.9., sousedé ještě nemají ani pomyšlení na sběr hroznů a pálení rakije. V zimě prý nespadla jedna kapka vody a ani současný stav počasí nevypadá na to, že by dešťové srážky naplnily rezervoáry pramenů ukrytých v horách a podpořily zrající hrozny na konstrukcích všude kolem. Restrikce vody i mne omezuje a uvádí do neklidného spánku, protože ráno v 7 hodin je potřeba kontrolovat , zda správně natéká pramínek vody do naší nádrže v zemi. Ale mnohem intenzívnější je rozpoložení sousedů, kteří doslova čekají na déšť, protože jinak jejich hrozny nedozrají. I my máme u kuči vinnou révu. Avšak jde o ranější odrůdu a její omezené množství stačíme sníst. Každodenní hovor o stavu "lozy" je stále stejný, ale o to více závažný. Počasí je nevyzpytatelné a lidé to dobře vědí. Pokývala jsem hlavou na znamení vážnosti situace a vydala se konečně do obchodu. Na tak malou vesničku, jako je Mišiči, jsou zde markety s potravinami, nápoji a smíšeným zbožím tři hned vedle sebe. Zaujal mne prostřední market s vábně vyhlížející zeleninou vystavenou v šikmo sklopených přepravkách. Dva druhy brambor. Z toho ty dražší jsou prý ekologické. Překrásná hladká cibule a rudá rajčata vyskládaná "zády" k nebi. Požádala jsem prodavače o sáček (kesu) a v klidu si vybírala plody této země. Pociťuji velké potěšení již při doteku s pokožkou svěží zeleniny, kdy mi zároveň hlavou probíhají myšlenky, jakým způsobem ji v kuchyni zpracuji.
Při výběru vína mne prodavač pozval na kávu. Ukázalo se, že z druhé strany pultu má instalované roztomilé kanapíčko, kam usedl spolu s mobilním stolečkem vedle mne. Na řadu přišla i domácí pálenka z krušky (hruška). Mimochodem výtečná. Džoko, což je domácké jméno Džordže, stačil s přehledem obsluhovat občasné zákazníky a zároveň si upravovat půdu na milostné návrhy s časovým rozvrhem. Během krátké chvíle jsem byla pozvána na výborné domácí víno (jen pro osobní přátele) - kdykoliv, na rakiji - po ránu a dále na přátelské setkání - kdykoliv. On totiž Džoko v Magazinu přespává. Je to stále stejné. Zdejší muži jsou milí a příjemní, ale nikdy, naprosto nikdy, jim nejde o přátelské povídání z ukrácení dlouhé chvíle , a nebo z lásky k Čechům, jak tvrdí, ale o uplatnění své pozice dané Matkou přírodou. Vyslovují svá přání tak snadno a vždy a všude, že mne to stále zaráží a jsem ve střehu, kdy přijde útok. Nepřijde. Tohle tady patří k běžné konverzaci. Ačkoliv jsem zdůraznila, že Džoko nemůže počítat s mým souhlasem při výčtu nabízených činností, viděla jsem, že to nebere v úvahu. V dalších dnech Džoko přitvrdil a chtěl mne doprovázet na pláž jen proto, že jsem si u něj koupila plechovku sladkého piva. Omezila jsem proto nákup v tomto marketu. Naštěstí zbývají ještě dva. Cestou zpět do vsi jsem pod moruší potkala Vuleho, který mne ten den zval již podruhé na kávu. Ach, moji milí Balkánští sousedé! Tolik se staráte, abych se necítila sama. A to nevíte, že mám na terase geparda v životní velikosti. Je to krásná socha ušlechtilé kočky z nedaleké prodejny s bohatým výběrem zvířat, nádob na rostliny, kašen, kamenných grilů a kdoví čeho všeho ještě. Dala jsem mu jméno Mauglí. Mauglí se tváří nepřístupně a hlídá.
Vracela jsem se s taškou brambor, cibule, šiškou chleba a lahví červeného vína, vysupěla jsem po příkrém schodišti a můj pohled padl na terasu poněkud utopenou pod úrovní terénu, kde hodovalo několik sousedů. Volali na mne, že mám přijít mezi ně. V kuči jsem si odložila nákup na podlahu a v zápětí zasedla k prostřenému stolu. Podávala se pita sa sirom (jakýsi štrúdl z domácího těsta s bílým sýrem smíchaným s vajíčky), dva druhy salátu z pečených paprik, cibule, rajčata, medovina, rakije, pivo a sladké větrníky plněné krémem z mléka a mouky. Sedělo nás osm kolem stolu pod kovovou konstrukcí s pnoucí se lozou a plody kiwi, pod stolem běhal pes a o nohy se nám otíral kocour Mici patřící Renatě a Marjanovi. Mám vždy v takové chvíli potřebu rozpřáhnout ruce k obloze a zvolat k nebi díky za neskonalou míru svobody a sounáležitosti s každým lístečkem při zemi, s každým psím chlupem a kočičím pohledem. S pramenitou vodou a s obyčejnou radostí plynoucí ze slov sousedů. Zítra se poškorpí a malinko pomluví, vzápětí však usednou všichni pospolu a budou si pochvalovat domácí rakiji a vše, co den přinese.
Pomluva na sebe nenechala dlouho čekat. Chvíli po dobrém raném obědě mne navštívila Liljana, aby mi sdělila, že letos u nás v kuči bydlela vnučka Dušana (který mimochodem seděl také u stolu při pojídání pity) a když jsem jí řekla, že o tom víme, byla zklamána. Neopomněla několikrát zdůraznit, jak mne má ráda a že si sdělené tajemství mám ponechat pro sebe. Vlastně mi ani nic jiného nezbývá, chci-li vycházet v dobrém se všemi sousedy. Někdy mám pocit, jak velice jsme všichni opleteni sítí pavučiny slov a prožívání stejností i jinakostí, takže jsme jeden organismus hovořící jedněmi ústy, najednou, nesrozumitelně a zároveň ve shodném rytmu. Není divu. Vždyť jsme na Balkáně.

Balkán mění tvář
Snad je to tím, že pocházím odjinud, z míst mírnějších přechodů a méně výrazných znaků, ze země s utlumenými vnějšími projevy a naučenou zdrženlivostí v chování. Zde nastávají změny náhle a rozvinou se v plné síle. Slunce praží a vysušuje zem na troud, déšť na sebe nechává čekat nekonečně, neuvěřitelně dlouho. Pak se ale z nebe vylije nashromážděné množství vod, které se v děsivé síle přemisťuje do rezervoárů v zemi. Když je to vše doprovázené bouřkou, připadá si člověk nicotný, bezbranný a z potřeby něco udělat pro svoji záchranu mu není cizí zapálit svíčku a prosit nebesa, aby už ustala v hněvu. Hory potemní a hrozivě se přibližuji k lidským obydlím, černě se vrývají do oblohy a zlověstně burácí. Všeho je zde nějak nad míru, nad rysku snesitelnosti. A pak, najednou je po dešti, růžové květy oleandrů zazáří, mírumilovně se pohupují ve slabém vánku a střásají kapičky vody na mokrou zem. Příroda je opět vlídná, mírná, nabízí zelené ruce k usmíření a pod nohy nám hází drahokamy květů.
(HAIKU)

Zem loká déšť po
Vlahé noci
Zas slunce
Žhne a den procit

Když jsem po svém příjezdu vyslechla zprávu, že Jelena zemřela, měla jsem pocit, že mne někdo přikoval k zemi, nohy proměnil v olovo a lítost s úžasem zaplavila moje nitro. Mladá plavovlasá Jelena, manželka Nikoly Kněževič. Zdálo se mi, že slyším velký lomoz, to hlučný Balkán ukázal svoje zuby. Jelena někdy v létě v jednom z horkých dnů jela do nedalekého Sutomore. Tam ji postihla srdeční příhoda. Již ji nezachránili. Nebylo jí ještě 40 let.

Úřední hodiny
Když má někdo v Montenegru ve vesničce Mišiči nemovitost, musí počítat s tím, že za vodu přijde vybírat neočekávaně úředník bez průkazu , zato s trhačkou v ruce, kde má načrtnutá azbukou jména a chce zaplatit částku, kterou nelze ověřit. Za výběr za komunální odpad se objeví žena středního věku a požaduje 43 EUR za rok. Za elektriku (struju) je třeba platit ve městě Baru v moderní budově s PC vybavením, kde mají přesný přehled o spotřebě a jsou ochotni dokonce vytisknout doklad (priznanicu) o ročních odečtech, což je pro spotřebitele věrohodné a může si zkontrolovat spotřebu za jednotlivé měsíce.
Nejméně příjemným zážitkem je placení daně (porezu) z nemovitostí. Prosklená budova finančáku obklopená parkem s palmami a lavičkami není uvnitř ani trochu vstřícná. Strohý úředník v bílé košili se přísně vyptává, za jakým účelem vstupujeme do úřadu a posílá nás do příslušného čísla kanceláře. Chodby bez možnosti usednutí na židle jsou bez klimatizace, na stěnách visí seznamy dlužníků, za dveřmi se klikatí fronty poplatníků. Čekání se zdá nekonečné a v chodbičce bez vzduchu nám stékají krůpěje potu po čele. Do řeči se s námi dává jakýsi člověk, nespokojeně označuje místní systém jako mafii, společenství stále stejných lidí mající v rukou moc. Ostatně i my o tom něco víme. V počátcích našeho pobytu v této zemi nás místní úředník požádal o úplatek, a aby nebylo nejasností, vyčíslil přesnou sumičku, kterou samozřejmě obdržel, protože jinak bychom neobdrželi my zápis do systému nemovitostí. V kanceláři číhá na poplatníka přesila dvou úředníků. S úsměvem vyřizují to, co jsme loni zaplatili během několika minut v přízemí u pokladen. Dostáváme vypsané pokladní doklady (kreditni nalog) na daň z nemovitostí a ne zrovna malou turistickou daň, což celkem činí bezmála 100 EUR. Zajímavé je srovnání výše této daně s jistou kučou v naší vesnici obývanou paní Nedou z Bělehradu, která platí jen za porez 260 EUR a nezdá se jí to mnoho. Výši turistické daně ani neznala. Nepracuje, pobírá důchod. Jaký asi takový důchod musí být? Vysvětlením bude skutečnost, že ti, co mají domek u moře asi vůbec nebudou chudí, i když nářky na nedostatek peněz z úst zdejších sousedů zaznívají denně.
Druhá část, tj. placení na poště, je ještě horší, než čekání na chodbě úřadu. Scházíme se zde všichni z finančáku, ale také od soudu, který je hned vedle. Tělnatá paní za přepážkou stále cosi píše a vyhledává v programu počítače, fronta však neubývá. Když jsme konečně odbaveni, máme pocit, že jsme si úřední den v Baru opravdu "užili".

V růžovém rozpoložení

Růžová se srbsky řekne růžičast a fialová lila ljúbičast. No není to malebné vyjádření příběhu květů v částech dne, ve kterých se s nimi potkáváme? Náš růžový oleandr právě v tomto období kvete jako o závod a svými růžičkami se usmívá na celý svět. Kolem kvetou i jiné sorty oleandrů jako třeba čajové a bílé. Žádné však nejsou tak nápadné, životné a typické pro Balkán, jako sytě růžové květy "duplo", což je zdejší výraz pro mnohačetné okvětní plátky. Jedno tedy musím "mistru" Andrejevičovi ponechat. A to výběr místa při sázení oleandru. Sahá svojí horní třetinou ke střední terase a vytváří nám exotickou stěnu pokrytou svěžími květy a leskem listů. To vše s modravým pozadím hor v kontrastu s bílou plochou terasy a zlatým sluncem, které nikam nespěchá, je možná jedním z rájů na Zemi.

"Prázna gláva"
(Aneb voda nad zlato)
Zřejmé rozdíly v mentalitě jsou pro mne pramenem vnitřních neporozumění. I když nemohu nepředpokládat odlišnosti vznikající z rozdílnosti národních zvyků, často i (ne vždy) ve vzdělání, přesto jsem denně ponořena do rozjímání o tom, proč mne nepustí ve své hlučnosti ke slovu, proč se nezeptají, jak žijeme my, jakým způsobem vyplňujeme naše dny….. takže docházím k názoru, že je vlastně nezajímám. Mrzí mne, že stále nemám užitkové rostliny jako každý zde v Mišiči a nemohu překonat onu pomyslnou zábranu, která by mne vpustila do bezstarostnosti jejich dne. Stále nejsem balkánec ani coulem, přemítám v duchu.
Zato dnes kolem poledne jsem se tomuto "cíli" přiblížila tak rychle, že jsem nestačila ani zoufat z toho, co vidím. Zarazil mne zvuk vodovodní baterie, když jsem si myla ruce. S nejistou předtuchou jsem sestoupila po kamenných schodech stále ještě mokrých od bohatého deště k bazénu s vodou v zemi a odkryla jsem víko. Jen člověk, který poznal na vlastní kůži pocit bezmocnosti, zmatku a paniky z toho, že rezervoár na vodu je do poslední kapky vypuštěný a celý den se bude muset obejít bez vody tak, jako v Africe, pochopí, jak blízko jsem měla ke rčení, kdy člověk zkamení úžasem. Byl to takový šok, že jsem si klekla a rukou šmátrala, zda mne nešálí zrak a zda opravdu zírám do prázdného sudu. Hlavou mi proběhly nekonečné minuty dnešního dne bez možnosti uvařit si kafe, oběd, použít sociální zařízení a hlavně nejistota, zda někdo večer v sedm vodu aspoň na deset minut pustí. Voda se v době restrikce obvykle pouští ráno a večer v sedm. Slůvko obvykle pro mne skrývá veškerý děs z toho, že večer ne, ráno možná…
Vycvičila jsem svůj mozek k tomu, že "slyším" natékat vodu třeba i ve tři ráno a běžím k bazénu kontrolovat, zda nepřetéká. I během dne mi nedělá problém kontrolovat hladinu vody v rezervoáru. Při odchodu z domu se v Čechách podívám do zrcadla, zde hledím na výši hladiny vzácnosti zvané voda. Nejrychleji jak jen dokážu, vyhodnocuji situaci a běžím o překot k vodoměrné šachtě vyzkoušet kohout, zda náhodou ten někdo, kdo obvykle obstarává manipulaci místního pramene, nezapomněl. Mám štěstí. Otevřeným ventilem protéká voda. Zvuk to je tak slastný, jako rajská hudba, jako smažící se řízky, zpěv ptáků, bzučení včel, příboj mořských vln, předení kočky. Nic raději v tuto chvíli nechci poslouchat, než zurčení natékající vody.
A protože sousedé, kteří mají bazény mnohonásobně větší, také občas zapomenou zavřít kohout a voda se pak valí jak rozvodněná řeka po betonové cestě vesnicí, pocítila jsem v této chvíli sounáležitost. Přiblížila jsem se k balkánské mentalitě.
Mám opět vodu a jsem šťastná.

Jarebice (koroptve)
V noci z 23. na 24.9. se až do svítání ozýval našim údolím lemovaným horami porostlými listnatými stromy zvuk vábničky. Přirovnala bych ho ke klapání dřevěného mlýnku. Když klapání ustalo, ozvala se rána násobená ozvěnou. Pak další a další. Pochopila jsem, že lovci střílí na koroptve (jarebice), které celou noc lákali z okolních lesů, aby je pak snadno ulovili. Je mi jich líto. Napadá mne, jaký je asi rozdíl mezi střílením slonů pro slonovinu a zdejších původních jarebic. Jejich stav není třeba regulovat z důvodu přemnožení, pouze poslouží jako extra menu v kulinářské nabídce velkých hotelů. Na trhu v Baru je možno koupit koroptví vajíčka. Příroda je těžena a spotřebovávána, je to smutné.
Predátor

Stín zajatý v pěsti
místo slov kamení
do očí tlačí
Černá vdova
vyběhla z ústraní
k opulentní snídani
nohy
vláknem
sepla mi
Na válečné stezce
dnes již neválčí
a vítěz není rek
Jen pavoučí sen
k ránu do očí tlačí
jak bodláčí

Kaleidoskop
Připadá mi, že zde žiju mnoho let a moje kořeny sahají hluboko do místní rudé země. Dotýkají se chladných kamenů zídek a citlivě reagují na ranní rosu a přívalový déšť. Naučila jsem se hospodařit s tím, co se mi nabízí, obejít se bez zvyků, které jsou zde přítěží a i když stále nedovedu ovládnout paniku ve chvíli, kdy dochází voda, snažím se o to.
Přemýšlím, co mne nejvíc přiblížilo ke zdejší komunitě. Mimo jiné i to, že mne přijaly ženy Renata a Marica. Tak nějak srdcem. Nepozná se to navenek, když sedíme všichni spolu. Ale poznám to já, ocitnu-li s jednou či druhou na chvíli o samotě. Marica je typická žena, babička velké srbské rodiny s mnoha vnoučaty a ne příliš ohleduplnými snachami, která je využívána na hlídání dětí a jejich výchovu bez ohledu na to, jaké jsou její potřeby. Oči jí oživnou jen občas, když vykládá recepty anebo s Renatou probírají snachu. Seděla jsem s ní dnes chvíli po ránu při kávě, rakiji a vynikající baklavě s mákem a ořechy. Cítila jsem z ní nesmírné přátelství, a i přes malou propast mezi našimi způsoby žití jsem odcházela s blaženým pocitem běžného hovoru o ničem důležitém a právě proto potřebném s přítelkyní, se kterou jsem se náhodou setkala. Tak jako doma v Čechách.
Bez přátel není ten pravý vlahý klid a přátelé nelze poznat za jednu sezónu.
I když se zdejší dny navenek nezdají ničím výjimečné, zráním získávají aróma jedinečnosti tak, jako ročníkové víno. Spěch není namístě. Zrání a dozrávání se nesmí uspěchat.
V této zemi není viditelný nadbytek, ryzí příroda není čitelná každému, lidská srdce nejsou otevřena všem. A to je poklad této krajiny.
Černá Hora, země se dříve zapadajícím sluncem, je zářícím kamínkem v mozaice mého hledání a nacházení. Střípkem, který by mi velice chyběl, kdybych se s ním na své cestě nepotkala.


Jésen
Shodly jsme se s Renatou i Maricou, ženou Dineta, že září je zde nejhezčí měsíc. Podzim, srbsky jésen hýří poezií. Barvami, jak jsem zvyklá z Čech již méně, ale i bez akcentu antokyanů a flavonů poznám, že je tady. Ukončení reprodukce a příprava k odpočinku. Moře je v těch dnech, které jdou ruku v ruce se sluncem vlídné, pastelové barvy na obzoru hýčkají maličké plachetnice, stříbro zdobí úpatí nespočetných vlnek, které pokrývají moře k nedohlednu, až někam za obzor. Turisté odpluli s pozdním datem do svých zaměstnání a k neodkladným činnostem. Oblohu brázdí rackové elegantně a svobodně, dívám se za nimi a závidím jim. Obsah písku pláže vážně probírají holubi a vrabci, kteří občas ustanou ve své horlivé činnosti, usednou třeba metr od mé osušky a hledíme na sebe. Klidně, přátelsky. Různé druhy stejnýma očima. Hory, které vybíhají přímo z pláže, zakrývá opar. Jakoby tam vysoko někdo pral prádlo nahromaděné za celou sezónu. Kontrastem k tomuto konejšivému klidu jsou ukončené činnosti, jakési malé smrti. Sběr hroznů, kvašení v sudech, následné pálení rakije. Sousedé začínají hovořit o odjezdu do svých domovů, do Bělehradu, Zemunu, Bujanovce. Kuči je třeba zazimovat, zavřít vodu, vypnout elektřinu, pečlivě uzamknout. Ponechat vesničku s malými příběhy lidí, zvířat i rostlin svému osudu a odplout jako tažní ptáci. A já, nicotná a malá jako oliva se také musím podřídit. Koloběhu přírody, která nás, ať si to připouštíme nebo ne, řídí.

Černohorka 2

10. října 2012 v 0:31 | a l m a
Mišiči 2012, Stará cesta

Černohorka 1

8. října 2012 v 3:03 | a l m a
Mišiči, 5.10.2012

Balkán zpívá

28. května 2012 v 9:10 | a l m a
Vybrané kapitoly ze zápisků o Balkánu:

Zpěv Balkánu
Na dohled přes silnici se v květnovém poledni r. 2012, voňavém a vlahém, třepotá bílé prádlo. To vše v pozadí hor ještě zahalených oparem z předchozího deště. Nebe stříhají rozdvojenými ocásky hejna vlaštovek, tak jako loni a předloni a ještě před dalšími roky. Je to stále stejné a to je moc dobře, protože zde ještě mohou pít ze stejných pramenů lidé i zvířata. Pomíjivost života je nahrazena čerstvostí nového života - štěňat, koťat, želviček i hmyzu.
A tak se stalo, že prvé dva dny jsem neopustila svůj malý státeček se dvěma zahradními větrníky, chráněný z horní i dolní přístupové cesty řetězem a zámkem. Vstřebávala jsem zvuky z okolních zahrad, hovory domácích zvířat, pravidelný svist pneumatik po vozovce pode mnou. Nechávala jsem se vyrušit velkými černými čmeláky, kteří létali těsně kolem mé hlavy, sledovala jsem se zaujetím bílá oblaka, měnící tvary, uspávána vánkem vlahým a vonným, sladkým jako mateřská náruč.
Slunce zlatě hřálo a rozpouštělo se v mém vědomí. Více mi nebylo třeba. Cítila jsem, že je třeba zpívat písně Balkánu. Nejdřív uvnitř a pak hlasitě ve chvíli kdy se rozednívá a když slunce rudne.

Džurdževdan v Misiči
To byla sobota dopoledne, když mne kousla kočka. Jednooká kočka Frída, která se u mne znenadání objevila a již zůstala. Vychrtlá kostra potažená chlupy. Hltala potravu s takovou rychlostí, že si ani jedna z nás nevšimla, že domnělé sousto je můj palec. Nezlobila jsem se na ni, neměla jsem ale vůbec nic na ošetření, Krom místních obyčejů. Vodu, mýdlo, rakiji. Pomyslela jsem si, že když se palec nezanítí, budu se i já dívat kolem sebe jedním okem - pozorněji, za dva. Již druhý den bylo rozhodnuto. Nemám příznaky otravy a Frída věrně sedí přede dveřmi. Dostala ode mne dárek. Misku s granulemi a to dokonce uvnitř kuči a ještě pelíšek na terase za veřejemi otevřených dveří. Já zas dostala od ní odvahu s "jedním okem" volit a chtít být zasvěcována do tajů Balkánu.
Frída se usilovně vykrmuje a nehne se ode mne na krok, já se "rozhlížím" a čekám na to, co mne potká. Očekávání je stav jakési startovní horečky. Zásoby energie ještě nejsou vyčerpány, nadšení podporuje odvahu, nic se nezdá být nepřekonatelné. Většinou se pak připlíží realita, která je neočekávaná, cizí, nechtěná, někdy i obtížná. Tak je tomu většinou v okamžiku slastného odpočinku, vychutnávání vůní květů, ochlazování jemným vánkem a bezstarostného ubíhání vteřin, minut, hodin. Pak zazní protivný zvuk, přiběhne pes, soused spustí frézu, zvoní mobil nebo zahřmí a spustí se déšť. Tak mám dojem, že se s blahem přizpůsobuji místnímu sladkému nicnedělání a slastnému klouzání myšlenek po nekonečných vteřinách.

V neděli 6.5. byl svátek svatého Džordže (odkaz č.1), čehož si nešlo nevšimnout, jelikož od rána o tom mluvili v rozhlase. Krom toho jsem byla pozvána k Dinovi spolu se sousedy, abychom při několikachodovém menu ve jménu svatého Jiří poseděli, popili, probrali vše, co se událo nového i to staré. Jako hlavní chod bylo rmaso na grilu, jehož chuť je opravdu vynikající a je to nejenom mladým masem ale i používaným kořením.

Přesně před rokem jsem prožívala svůj první Džurdževdan na pláži v Čanji. S napětím a dětinským očekáváním. Jak mnohé je dnes jiné. Anna prodala svůj bar s občerstvením, manžel jí zemřel a ona se vrátila k matce do nedalekých Džurmani. Anna sešla z cesty. Nebyla ostražitá a nechala se ošálit svými duševními zmatky. Všichni, i ti nezasvěcení do jejího příběhu, to museli vidět. Žila na pláži v jakési maringotce bez oken a bez sociálního zázemí. Uvnitř 4 palandy pokryté páchnoucími svršky a do toho dva psi, kteří zřejmě leželi přes den v postelích. Její Slobodan, podobně jako oba psi, byl k ničemu. Jen o něco méně pobíhal. Byla jsem u ní jednou na návštěvě. Nedívat se však neznamenalo necítit. Byla jsem zhrozena, když jsem poznala jejich novomanželské sídlo. Jejich duševní polévka byla nepoživatelná.


Odkaz č.1: Za panování Kolem r. 300 za vlády cara Diokleciána se mučednicky obětoval mladý římský voják Georgij. Nezřekl se víry v Krista a byl sťat mečem. Před smrtí prosil Boha, aby byl milostiv k jeho katům a aby je přivedl ke křesťanství.¨

Divadlo
Každý den se dívám na "místní divadlo". Srbsky se to řekne pózoriště. A opravdu stačí jen pozorovat a o zážitky není nouze. Včerejší náhodné seznámení se Zoranem byl učiněný spektákl. Zoran svoji roli odříkával perfektně s dikcí a gesty. V malých přestávkách při nadechnutí se mohlo zdát, že snad dává prostor nějaké mojí slovní reakci. Avšak má slova zanikala ve vodopádu vět herce života, samce, který dostal příležitost předvést před cizinkou vše, co v něm je a ještě něco navíc.
Slova, slova, slova. Chrlil je na mne jako vodotrysk prýštící z prasklého potrubí. Byla jsem celá obalená a ulepená intenzitou sdělení, která však nezářila ani nesvětélkovala, která se zjevila náhle a bez varování. Hřmotná, egoistická a s velkými vnitřními zásobami.

Seděli jsme pod stromem na kamenné lavičce já a Zoran. Odpolední chlad pronikal spolu s chrličem slov do mých útrob. Nevím, zda je to výchovou či nevýchovou jednoho z nás, že takový projev, v němž vypočítával, žádal, nabízel, nutil, hýřil barvami jako páv, že takový projev považuji za nespolečenský, nevychovaný, obtížný, obtěžující a kradoucí mi energii. Zoran přesně naopak.
Při odchodu z pózoriště byl herec viditelně spokojen. Nevšiml si ani, že zástupce obecenstva netleskal a vzal nohy na ramena, aby zachránil poslední zbytky dobré nálady.

Nevstoupíš do stejné řeky
Stejní lidé, stejné prostředí i pokrmy, a přece je něco letos jinak. Klan balkánských sousedů mne loni přijal, pozřel a předtím několikrát vyvrhl. Toto ochutnávání mého duševna se nyní projevuje občasnými poznámkami k tomu, co bych měla, jak bych to měla, moralizováním a vkládáním jejich názorů do mé hlavy. Pozorující oči okamžitě hodnotí a jednají. Hlasitě se strachují o osud uvadajících kosatců, ke kterým se blížím se zahradními nůžkami, protože jsem jim zapomněla sdělit, že jdu stříhat odkvetlé květy. Podotýkám, že kosatce jsou na našem pozemku, i když nevím, kdo je tam zasadil. Jindy zas jsem napomenuta, že jsem si dovolila jít pro chleba a nezeptala jsem se, zda žena Dušana něco nepotřebuje. Nezapomněla jsem, nebyla venku na zápraží. Je to přece jen ale jen moje věc. Také sousedům vadí, že pěstuji opuncie. Nedají se jíst. Jindy zas mají poznámky na to, že nemáme s manželem stejné příjmení, že si opět přivezeme české zedníky a podobně. Je to sdělováno s úsměvem, jsem však bedlivě pozorována a rozhodně mé činnosti nejsou brány jako nicotnosti. Vymezování do patřičných mezí bude možná tvrdý oříšek. Tak si myslím, že nastává období vzájemného formování a vymezování hranic.

Společné vytí
Do místnosti vlétl velký černý čmelák. Bzučel tak hrozivě, že i kočka Frída se přikrčila a s ušima sklopenýma vyběhla ven.
Připomněla jsem si tuto příhodu kolem poledne, když jsem nesla vrátit Renatě hudební CD. Nebyla ve formě. Již několik dní pozoruji, že má nějakou starost a stačí málo a bublá a bručí jako ten čmelák. Myslím si, že jde o psí problém. Situaci balkánských toulavých psů, spolu s uvíznutím v citových klepetech, jsem v sobě vyřešila vloni na podzim. Zdá se, že i samotní Černohorci řeší neřešitelné a to niterně i navenek. Nahoře nad kaskádami zahrad přináležejících ke kuče Renaty s Marjanem stojí ještě jedno stavení. Majitele neznám, nikdy jsem je neviděla. Chodí kamsi pracovat a domů se vracejí večer. S nimi sdílejí prostory zahrady psi, kteří se množí a odrostlá štěňata slézají po schodech dolů na cestu, kde leží, prosebně hledí a v noci hlasitě vyjí. Pochopitelně kdo je obtěžován nejvíce? Ten, kdo je nejblíže. Renata s Marjanem.
K řešení tohoto ožehavého problému jsem měla být použita i já a to tak, že jsem byla zapojena do projektu, který se zrodil v hlavě Renaty. Nejprve se vše upeklo, pak se situace nechala vychladnout a hned poté jsem byla seznámena s tím, co budu dělat. Starat se o mladšího psa. "Vždyť je to ještě štěně, podívej, jak smutně kouká, bez tvé pomoci zahyne. Já ho vykoupám, ostříhám a ty si ho vezmeš na zahradu." pravila Renata. Neřekla jsem ano, přesto se mi k večeru doneslo, že koupací přípravy byly započaty. Tu noc mne dvakrát probudilo hlasité vytí a vzápětí vzrušené lidské hlasy. Chvíli trvalo, než mne opět přemohl spánek. Zcela správně mne přitom napadlo, že nejde jen o krmení psa, ale hlavně a především o to, aby zvíře bylo umístěno z dosahu sluchu R. a M., což je pochopitelné, avšak tyto okliky mi přivodily hořký úsměv. Takže ten krásný milý psík teď bude celou noc výt v mé zahradě. To chtěli? A i kdyby ne - hlavně, že nebude výt před jejich okny. Připadala jsem si podvedena a řekla jsem si, že je na čase také trochu štěkat a výt. Proto jsem při předání CD vyjádřila svůj nesouhlas se spojením pes a já - a že ho nechci, ani kdyby trakaře padaly, což mohlo znamenat i to, že naše přátelství s Renatou bude zakaleno. Nejsem tak zdatná kuchařka jako ona, respektive, není to můj koníček, takže jsem nepostřehla, jaké dávky šťavnatých a peprných slov se v Renatině mozku smíchaly. Jisté je, že když v zápětí vystoupal po příkrých schodech Marjan, dostal to s plnou parádou i s nášupem. Renata bzučela a přešla do hlasitého vytí. Padala slova jako "dupe", což je, jak vím, spisovně srbsky zadek. Vysoký urostlý Marjan se krčil na židli a klopil uši, snad aby co nejvíce pomejí steklo na zem.
Klidila jsem se ze scény k mlčenlivé kočce Frídě. Měla jsem kupodivu pocit vítězství.


Hody
Opět se scházíme, my, sezónní obyvatelé Mišiči, ve vesnici u jednoho velkého stolu, abychom popili, pojedli a jak říkají místní, "družimo se". Po obědě u Dineta a Duška následovaly odpolední hody u Marjana s Renatou. Sešlo se nás tam deset, skoro jsme se nevešli ke stolu. Renata nasazuje laťku vždy vysoko. Proto několikachodové menu mne nepřekvapilo. Přijeli noví sousedé Geca (Gordana) a Báta. Přivezli domácí rakiji z duni, ovoce, o kterém se stále dohadujeme, jakého je původu. Všichni ho znají, roste na stromě, dozrává na podzim, je větší než jablko a má hodně šťávy. Nic mi nepřipomíná a oni na mne smutně hledí, jako že jsem o zážitek chudší (dnes již vím, že jde o Kdouli obecnou-Cydonia oblonga). Po přípitku se podávaly obří červené fazole v nálevu, pita se sirom a blitvou (Sir je slaný ovčí tvaroh. Blitva jsou listy podobné špenátu, ale jde o Mangold středomořský. Na rozdíl od špenátu však neobsahuje tolik kyseliny šťavelové, proto je zdravější.), moje bramboráčky s majoránkou a uzeným masem, studené plněné papriky, salát z tykviček a naťovou cibulkou. Pak se na stole objevila velká mísa s rybí čorbou. Jedla jsem ji poprvé. Je to rybí polévka, ale úplně jiná, než vaříme v ČR na Štědrý den. Tahle byla jemná krémová, obsahovala rybí maso a papriku, od které získala červenou barvu. Zelenina byla patrně rozmixovaná. Mezitím Marjan kdesi ve výši třetí kaskády zahrady ugriloval v kukuřičné mouce celé, asi 20 cm velké, rybky i s hlavou a očima. Jde o sladkovodní ryby Skadaru a říkají jim grga. Když jsem viděla, jak sousedé hbitě a dovedně oddělují kostičky od masa, pojídají několikátou rybku , zatímco já jsem měla stále tu první na talíři, musela jsem v duchu konstatovat, že se mám co učit. K rybě se podávaly vařené brambory s blitvou, ale moc mi nechutnaly, protože den před tím jsem je ochutnala u Keky a byly lépe ochucené česnekem. Otevřelo se víno suché i sladké, a protože obírání rybek je náročné, mnoho řečí se nenadělalo. Seděla jsem vedle manželů Kněževič, a tak jsem si jejich přítomnost pořádně užila. Dlouho nezapomenu na to, jak od první chvíle Vule po mé levici hltal jednu pitu (tenké těsto z mouky a vody plněné zeleninou nebo ovčím sýrem rozdělaným s vejci, ochuceným česnekem), a bramboráčky za druhým. Polévky si dvakrát přidal vrchovatý talíř a k tomu chleba. Pak hltal ryby a to takovou rychlostí a v takovém množství, jakoby 7 let nejedl. Ostatně již jsem tuto jeho úchylku jednou zažila. V loňském roce při podávání pasulj, kdy si několikrát přidal a pak neohlodané kosti vyklopil zpět do hrnce, kde bylo jistě aspoň polovina pokrmu. Na sousedské setkání přinesl hostitelce domácí víno. Neskutečně sladké, červené a kalné. Zajímala mne jeho chuť, proto jsem neodmítla skleničku. Naštěstí mi Vule nenalil celou. To jen sobě. Pak už jsem skleničku neměla. Vule se rozparádil a jednou do své, jednou do mojí. Naléval si červený mok a labužnicky popíjel. Když mi chtěl galantně nalít do mojí původní sklenky, odmítla jsem to se slovy, že jsem viděla, že z ní pil. Neřekl ani slovo na omluvu, zkrátka nic. Z druhé strany Jela se snažila několikrát překřičet sytým hlasem někoho, s kým jsem si právě povídala. Přemohla mne až její starostlivost ve chvíli, kdy jsem svědomitě čistila svoji rybičku od kostí, a najednou rybička se pohnula směrem ven z talíře. Pohlédnu vpravo a vidím, Jela má ruku v mém talíři a tahá moji rybku za hlavu. Naštěstí jsem pochopila, že chtěla rybí hlavu jen utrhnout a hodit do nádoby na kosti, aby mi tak pomohla. Pomoc jsem odmítla. A již z druhé strany vidím tlapu Vuleho opět v mém talíři. Hrábl tam pro hromádečku kostí a nesl je do nádoby k tomu určené. Ztratila jsem řeč nad jejich pozorností a začala jsem mít obavu, čeho se ještě dočkám. A dočkala. Aby mne Vule upozornil na to, že mi chce něco sdělit, několikrát mne uchopil za rameno a poněkud déle, než je vůbec přípustné, připustím-li vůbec, že při hostině cizí muž osahává ženu, setrval ve stisku, který si zřejmě vychutnával. Když mne posléze začala objímat i Jela, měla jsem toho právě dost. Naštěstí se na stůl nesly sladkosti dvojího druhu a podávala se káva. Milá dvojice popila kávu, ochutnala ode všeho a Vule nakonec z neznámého důvodu zalil nevypitý šálek kávy vodou ze sklenky. Byla jsem ráda, když odešli a ve vhodnou chvíli jsem požádala Renatu, aby mne již více vedle těchto sousedů neposazovala. Protože pak již patrně byla sešlost vhodná k tomu, aby se začaly vyprávět košilaté vtipy, nastalo teprve to pravé družení. Goca i Renata měly snahu mi vysvětlit smysl jejich rčení a anekdot, jejichž síla však pochází z hluboké historie, místních specifik jednotlivých národů, mnohočetných významů slov a to vše je prošpikované vztahy mezi muži a ženami. Plně se to celé, myslím si, pochopit nedá. Pocítila jsem tam silnou odlišnost jejich a naší mentality. Je to nehmatatelné, nedovedu ten pocit vyjádřit slovy, ale je to tam. Mají jiné reakce, snad nějak živelnější, silnější, barvitější, bouřlivější, hlučnější. Jsou plni emocí, odnášejí si ze sousedských sešlostí dobrou náladu, i plné břicho, ale hlavně se tam nic neřeší. Jsou šťastní. Kolem stolu sedí lidé odlišní, ale to je právě takový vzorek Balkánu, kde je všechno semleto do dávky, která je dnes taková a příště zcela jinak pepřená či pálivá.

Literatura
Tázala jsem se jednou Dušana na knihy. V Sutomore knihkupectví není. A to, co se tak nazývá, je soubor sešitů pro žáky do školy, omalovánek, papírů a trhaček, kuchařských receptů a snad ještě turistických přehledů a mapek. V Baru, 15 km vzdáleném městě, je prý jedno knihkupectví. Aspoň tak mi to řekla Vanja, 25 letá vnučka Dušana. Je to překvapující, ale já jsem právě v tomto krámku minulý rok koupila knihu básní Vitomira Nikoliče, kterou mi doporučil prodavač. Nevím, zda si mám myslet, že je to vzácnost, že jsem tak snadno našla tuto nenápadnou prodejnu nabitou policemi s knihami nebo moje fungující intuice. Město Bar není až tak malé.
Pokud vidím sousedy číst, jsou to vždy noviny. Nemám ještě přehled o tom, jaké jsou nejžádanější, ale cestou do Baru nebo do Sutomore Dino a Dušan vždy hovoří o novinách a politice a zastavujeme několikrát během cesty, protože kýžený plátek není k mání. Pokud jde o knihy, zatím jsem neviděla u nikoho na stole knížku, tak jako u nás, když si čteme ve volném čase a přijde návštěva, knížku odložíme, ale neneseme ji z místnosti. Včera mi Dušan půjčil knihu. Došlo k tomu takto: Pracovala jsem na zahradě a nakládala jsem do kolečka větve a listí magnólie. Sousedé na mne zavolali, abych přišla na skleničku rakije. Dostavila jsem se i s pracovními rukavicemi na rukou. Dine se chopil ceremonie. On je to totiž malý rituál. Duško uchovává rakiji ve skleněné litrové lahvi, ve které je dřevěný žebříček. Jen žabka tam chybí. Dino nalévá hostům do malinkých pohárků. Se slovy zvolite slavnostně podává odlitou rakiji. Mám tento ceremoniál velmi ráda a na slova "zvolite" čekám snad více, než na chuť rakije.
Dušan mi půjčil brožurku od Tatomira Vukanoviče Vranskie narodne uslovice. Vydáno r. 1983 Vranje. Myslím,že nedokážu pochopit cenu této knihy, přestože pro Duška, Dina a další sousedy, viditelně cenu má. Tak například kapitola IV. Žena. Citát "Dobrá žena cenu nemá" A pak následuje řada vraňanských úsloví ze života, které jsou prožité a odžité generacemi té země a v přeneseném významu znamenají naprosto něco jiného, než v přesném překladu. Například : Kakva nanka, takva Anka, Hoří jako snacha ku tchyni. Nebo Ženu a koně udeř a popa a vola pros. Vše se navíc pěkně rýmuje a všichni se tomu lišácky smějí, jen já ne. Jenže … není to kniha, kterou jsem měla na mysli. Stále hledám nějakou beletrii, klasiku.
Odpolední směnu v místní prodejně mívá "stará známá" z minulého roku, černovlasá štíhlá prodavačka, vstřícná, příjemná , hovorná. Občas si čte knihu. Samozřejmě za pultem. Ale to se mne netýká, zaměstnavatel to nevidí a kdo z nás v zaměstnání si někdy "nepohověl" ? Zjistila jsem, že knížka je román současného spisovatele a je její vlastní Prý ji koupila za 5 EUR, podle jejích slov byla drahá.Překvapila mne informace, že její sestra pracuje knihovně v Baru. Celoroční členský poplatek je 10 EUR. Konečně někdo bere existenci veřejné knihovny za obyčejnou a normální. Bude-li příležitost, tuto knihovnu navštívím.
Hned druhého dne jsem shodou zvláštních okolností seděla jako návštěva u manželů Jely a Vule Kněževič v pokoji. Neměla jsem v úmyslu jít k nim na návštěvu. Jenomže když jsem se vracela z prodejny, střetla jsem se s Jeluo na cestě. Vřele mne zvala na návštěvu. To se neodmítá. Většinou však návštěvy sedí v otevřených verandách, které mají z mého hlediska výhodu čerstvého vzduchu. Jinak na mne toto prostředí působí ponuře, stísněně a neuklizeně. Do domu většinou hosté nechodí. Možná to bylo tím, že tenn den pršelo a citelně se ochladilo. Když jsem vešla do pokoje (sobe ) manželů Kněževič, uvědomila jsem si, že se mi u nich velmi líbí. Opěl kontrasty.
Vule byl upravený, měl na sobě bílou košili a vestu a choval se velice galantně. Jela při mojí návštěvě přijala další návštěvu, a to svého syna Nikolu. Na něco se jí ptal, spíše se dovoloval. Ona mu to něco důrazně nedovolila, rozuměla jsem jen, že pravila, že má nyní návštěvu, aby na to bral ohled. Nikola velmi pokorně odešel. Zeptala jsem se, zda nepřekážím. Prý jsem vzácná návštěva. Při odchodu jsem si odnášela knihu básní a Latinské citáty. Tyto kontrasty ke mně přicházejí naprosto neočekávaně. Samozřejmá Jela a Vule, mi na moji otázku jak to, že málokoho vidím číst něco jiného, než noviny sdělili, že je to proto, že lidé, kteří čtou, nebydlí v Černé Hoře, ale v Bělehradu, nebo někde, kde je civilizace. Opáčila jsem, že přece i oni žijí v Mičiči. Oni jsou ale "penzioneri" a předtím (do roku1997) bydleli v srbské Užici, odpověděli mi. A ještě něco. Jejich obydlí má charakter starého stylového zařízení. Velice mne to překvapilo, protože pokud jsem navštívila kuči sousedů, vesměs se jednalo o betonové bunkry s venkovní konstrukcí na vinnou révu, výjimkou je Renata s Marjanem, kteří si upravili bydlení v podobném stylu, jako žijí v Bělehradu. Domluvila jsem s Jelou focení pokoje a ložnice, kde převládá původní opravený nábytek.

Něco málo reálií
Nejde ani tak o reálie o státu a přírodních krásách, jako přiblížení způsobu života místních obyvatel.
Náhodou jsem zůstala sama, s Dušankou zvanou Keka, při nedopité sklence rakije. Bylo devět ráno, slunce se měkce opíralo do konstrukcí s révou. Místy probleskovaly rudé květy muškátů a nad hlavami nám občas přelétla vlaštovka, která měla hnízdo přímo ve verandě. U nohou ležela Frída, která beze mne nemůže být a za zády na betonu větší žlutý pes s hezkou hlavou. Dušanka je několik let po mrtvici, takže jí není v některých chvílích dobře rozumět. Nechtělo se mi spěchat k sobě do kuči, a tak jsem se pokoušela o konverzaci. Dozvěděla jsem se, že jedna ze 4 původních rodin, Stanišiči, obývali rozlehlé kamenné sídlo nahoře u kostela. Nyní je hodně poškozené zemětřesením a Mišo Stanišič má co dělat v těchto končinách denně proto, že krmí prasata, která obývají "malebný" chlívek několik metrů od cerkve. V době plného obsazení prasaty teče močůvka z "kotců" přes cestu a věřící překračují tuto překážku mlčky a s trpělivostí světců. Mišo pak přesídlil úplně dolů k silnici, kde si postavil velký třípatrový dům, to se rozumí v balkánském stylu. Zajímavé na všem mi připadá to, že v domě bydlí 12 lidí. Celá léta jsem si myslela, že mají stále tolik hostí. Na verandách se stále třepotá prádlo nebo jsou aspoň přehozeny přes zábradlí lůžkoviny. Mišo má tři sestry, což je podle názoru Dušanky neštěstí, protože příchod děvčete na svět není v Černé Hoře nijak oslavován. Jak je tomu dnes nevím, Mišovi je kolem 60 let a Dušance 80. Jedna ze sester, Olga, není provdána, vídám ji často, jak sedí v dodávce vedle Mišy a pomáhá krmit prasata nebo vyhání ovce na pastviny Další zajímavost je, že podle slov Keky má Olga v rodině hlavní slovo a nikdo nesmí proti ní vystoupit. Že by tradice? K rodině patří ještě Mišova žena, 3 synové, z nichž 2 z nich žijí také v rozlehlém domě, jejich ženy a 5 dětí. Před domem je rozloženo několik vraků aut, v kleci pobíhá velký pes a úplně v popředí stojí loď. Vypadá zachovale a je součástí okolí. Jen fakt, že spočívá na trávníku, mi připomíná film z r. 1979 s Laďkou Kozderkovou a Luďkem Sobotou Hodinářova svatební cesta Korálovým mořem, kdy svérázná Laďka si splnila přání a postavila loď. Na dvorku mezi domy.
Keka sedává celé dny na židli ve verandě a Dušan zas celé dny někde něco shání, někomu radí nebo sedí u sousedů. Vrací se k obědu. Moc hostí Keka nemívá a příležitostí k rozptýlení také ne. Napadlo mne, jaký je tohle život. Potvrdila mi moji myšlenku, že není v Mišiči spokojená, raději by se vrátila k Bělehradu do Zemunu, kde mají byt. Postupně se vytvořilo mezi námi pouto a následná radost ze setkávání. Když jsem se dopoledne neobjevila v jejich betonové verandě s květovaným ubrusem, Keka mne starostlivě vyhlížela a stávala u zábradlí, odkud je vidět na část naší terasy, aby zahlédla, zda jsem u domu. Nejdříve jsem jí chtěla svými příchody udělat radost, brzy jsem však radost dělala hlavně sobě. Stále více mi tato balkánská babička připomíná tu naši, Nepomuckou.
Zpočátku bylo těžké udržet rozhovor. Pokročilý věk a prodělaná mrtvice zužovaly výběr témat. Naopak dobře jsme si rozuměly při probírání receptů. To lze pořád dokola. Keka nemá ráda omáčky, zahušťování moukou, smažená jídla. Sladkosti nemůže. Káva není zdravá prý na žaludek. Dlouhé francouzské bagety, které jsem v Sutomore objevila také ne a grilované kuře už vůbec ne. Tak raději zůstaneme u fazolí, roštilje, ajvaru, či sarmy. Objevila jsem ale něco, co zde neznají. Pažitku. Asi mi budou tvrdit, že je lepší mladá cibulka. Ale stejně ji na podzim přivezu z naší zahrady Dušance v květináči. Třeba si na ni ve vesnici zvyknou. Jednou budou sousedé sedět při společném obědě a vzpomenou si na tu Češku, co používala pažitku, pozvala je na knedlíky a rozdávala bramboráky s majoránkou.

"Vášnivý čtenář"
Tohle téma bylo vypsáno redakcí časopisu Čtenář s termínem odeslání do konce června. Snažila jsem se vybavit si kompozici zajímavé fotky a nic mne nenapadalo. Přitom se mi denně nabízelo přímo před očima. Dušanka nosí silné brýle a na čtení používá velkou kulatou lupu, která vypadá jako žlutý rendlík s rukojetí nebo džezva s odříznutou vrchní polovinou. Když jsem se jí zeptala, zda by mi poseděla jako model nad časopisem, ráda souhlasila. Bylo až dojemné, jak druhý den za pomoci Dušana stála ve verandě vykoupaná, voňavá s umytými vlasy v barvě bělostných okvětních plátků právě kvetoucí magnolie. Na sobě měla sváteční blůzu, jak ona říká chalenu. Pečlivě vybrala modrou barvu haleny tak, aby ladila s květovaným igelitovým ubrusem. Čekaly jsme na světlo a svátečně rozprávěly. Třeba jsme pociťovaly jen my dvě malé napětí, čekání na něco, co není každý den. Ale myslím, že cosi v ovzduší zaznamenal také žlutý pes ležící mi u nohou, který občas zvedl hlavu z předních tlap a dlouze se na mne zadíval.
Fotky jsem pořídila a to, že jsem jednu vybrala a po příjezdu do ČR ji poslala do soutěže není zdaleka tak důležité jako to, že všichni sousedé si večer povídali o tom, že Dušanka se fotila do soutěže.

Informační kanály
Pozvala jsem Renatu a Marjana na odpolední popití drinku a něco málo k zakousnutí. Jak jsem předpokládala, Renata přišla sama na náš babský dýchánek. Otevřely jsme si vychlazený místní drink s příchutí hrušky, takové lahodné osvěžující perlivé víno. Olivy, fettu, mladou cibulku. Musím se smát, jak okolnosti fungují mně neznámými kanály. Informace, většinou ty, o kterých nechceme, aby byly známy širšímu okruhu lidí, se právě ti, které si v duchu nepřejeme vidět, dozvědí jako první. Po pěti minutách hovoru se od vrátek ozvalo volání a já jsem věděla, že je zle. Ona přišla. Jela volala a halasila a již seděla za stolem. Na moji nabídku, zda chce colu či víno si nechala čas na rozmyšlenou. Je jako ta zvířata. Chce ochutnat to nejlepší z výběru, a to za každou cenu. Colu zná, víno si dělá domácí. (přeslazené a slabé, 5%). Ale to zajímavé perlivé (drahé) pití, to ještě neměla. Po chvíli si řekla, že chce pít to, co máme my. Málem mne ranila mrtvice. Protože sklenička 330 ml stojí dvě EUR a já si tuto laskominu uchovávám pro ty, kdo to ocení. A dobře mi tak. Přece vím, že existují informační kanály. To je asi tak, jako s problémem psů. Myslela jsem si, že mám klid a psi si budou žít psí život a já svůj. Ani jeden z nás to nemá až tak lehké. Hned ten den po odmítnutí psího nalezence se ke mně nastěhoval velký žlutý pes. Nejenom že se nedá vyhnat ani stříkáním vody z hadice ale zalehl i kotec kočce, bůhvíjak se tam stočil a mně nezbylo, než Frídě přinést novou krabici a staré triko, aby měla kde spát. Pes mi silně připomíná Jelu.

Sousedské povídání
Ochutnal někdo čerstvé lusky bobu? Jsou impozantní již svým vzhledem. Měří 20 i 30 cm. Uvnitř skrývají sladká jádra ledvinovitého tvaru, chutí připomínající mladý hrášek. Něco tak všedního pro Milici a další místní obyvatele, samozásobitele zeleninou i ovocem. Já to vnímám jako návštěvu botanické zahrady. V našem kraji se nepěstují. V mžiku jsem byla obdarována taškou křehkého salátu, pravým koprem, zelenou naťovou petrželkou a ohromnými mladými lusky bobu. Nechtěla jsem to zadarmo, Milice si tedy po mém naléhání z natažené dlaně vybrala 1 EUR. Prý jestli to není mnoho. Seděly jsme, jak jinak, než nad sklenkou rakije a povídaly si. Opravdu si povídaly. Pochopila jsem, že si již rozumíme a že můžeme probírat běžné příhody. Že na pláži byla mezinárodní výstava psů, že dcera Milice přivezla mořské ryby, ze kterých Milice vaří výbornou čorbu (polévku). Podrobný recept si pamatuji a překvapilo mne, že obsahuje pirinač (rýži). Marko (manžel Milice) je opět v nemocnici. V Baru. A když jsme u té nemocnice, dozvěděla jsem se, že Milice má umělý kloub (kuk) a že jí ho zaplatil syn (1.400 EUR). Také něco k přemýšlení. Při mém odchodu mi Milice ukázala kůzlata. Kozlíci mají zvonečky pod krkem. Jen jeden z pěti zůstane naživu. Ten černobílý. Ostatní spočinou na rožni. Zeptala jsem se, kdo je sprovodí ze světa. Mišo. Po mém odchodu starostlivě vpustila Milice kozy, ke kůzlatům, aby se napila.

Vanja
Některé dny jsou prázdné jako vysypaná peřina, některé se ale pyšní významnými událostmi. Ve vesnici o tom ví každý a většinou je i každý pozván, aby je sdílel. Ten den, co přijela Vanja slavil Duško narozeniny. Vanja S. je 25 letá vnučka Dušana a Dušanky. Vychovávají ji sami poté, co otce, jejich syna, porazil kamion a on zemřel. Její matka je nezvěstná, opustila malou Vanju ještě jí ani nebyly dva roky. Vzhledem k tomu, že odešla s jehovisty, na více se ani neptám.
Setkání s Vanjou ve mně evokovalo vzpomínku na mladý jarní větřík kdesi na louce se sedmikráskami. Jemná vůně mládí, záblesky studánky v očích a melodická srbština se slůvky oddělenými průsvitnou blankou, to je Vanja. Tato nenápadná osůbka způsobila, podobně jako před rokem syn Djury Nikola, vpád normálnosti, pocítění ingrediencí světa, na který jsem zvyklá. Způsobila moje šťastné nadechnutí. Přitom nemohu říci, že ve vesnici žijeme v nepsaných rituálech. Nemohu vlastně vůbec vyjádřit ten pocit, který mne již podruhé ovanul v přítomnosti mladého člověka, potomka souseda, se kterým se znám. Jsou jiní , tito mladí. Mají v sobě odhodlání řešit, žít a naslouchat. O to je zřejmě to, co cítím.
Noc byla opět hlučná, postarali se o to místní psi i kočky. Brzy ráno jsem slézala po točitých schodech z horního patra, abych zhasla lucernu svítící celou noc na terase. Ta u Duška ještě svítila. Asi spí dobře i přes to, že předchozí den Dušanka upadla a je samá modřina. Na terase na mne hledělo 5 očí. Moje Frída, černá cizí kočka a žlutý pes, který seděl u stolku na oranžové židličce s vyšívaným plédem. Vypadal tak směšně, že jsem se ani nezlobila. Vlastně jsem ani tak nešla zhasnout světlo, jako se podívat na to, zda se splnil můj předpoklad, protože jsem věděla, že jsem tam večer ten pléd zapomněla. Pes nasadil provinilý výraz a opustil místo u stolu.

Spojenectví

Po betonovém chodníku
za víčky daleký obzor
putují nocí aby je stíny nepodvedly
Ona a jednooká kočka

Ze strání stéká zpěv kohoutů
a brzy každý uvidí Erozi a Nýty
I to jak jsou samy
k sobě snýtovány
Ona a jednooká kočka

--
Slon v porcelánu
Již dříve mne napadalo toto úsloví, a to hlavně v souvislosti s některým konáním sousedů. Nejvíce ale sedí na Jelu. Kdoví, proč je tato nešťastná žena takovou hříčkou přírody. Její hlava je porostlá jakýmsi medvědím kožichem, což zvláště nyní, když si sama vyrobila nazrzlý hnědý přeliv, ještě vyniká. Vlasy trčí s nepřirozenou hustotou do všech stran nad nízkým čelem a nedávají tak příležitost pohlédnout jí do očí. Ústa jsou takřka neustále poootevřená a stále něco chtějí. Jela s oblibou vykonává přepadovky. Loni jsem neměla na vrátkách západku, a tak jsem se stávala její obětí poměrně často. Což o to, je to sousedka, každý jsme nějaký. Jela je ale důsledná. Svůj protějšek důkladně propere a rozžvýká a to opakuje několikrát. Přitom si dovedně dokáže říci o největší laskominu, která je v domě. Očekávám vždy aspoň nadšený dík. Zatím jsem se ho nedočkala. Jela má zažité i postupy kukaččího mláděte. Původní hostitele uhoní a utýrá svými řečmi hlavně neomaleným chtěním všeho, co vidí. Sousedé na ni musí být zvyklí, přesto jsem si všimla, že včera na oslavu Dušanových narozenin nebyla pozvána.
Dnes v dopoledních hodinách jsem se vydala k cerkvi, vyzbrojena motyčkou a igelitovou taškou, vykopat oregano a jiné bylinky, abych si je zasadila na zahradu. Cestou jsem minula sídlo Marjana s Renatou a zahalekala směrem nahoru pozdrav. Požádali mne, zda bych jim nepřinesla také nějaké sazenice. Když jsem se vracela, seděla za stolem i Jela. Hned měla spoustu otázek, co nesu a kam to nesu, nebyla k zastavení. Renata s Marjanem bylinky hned zasadili. To by nebyla Jela, aby nechtěla také. Jen jednu, dvě rostlinky. Snad nebudu mít málo, strachovala se. Dostala tedy oč si řekla a já si v duchu pomyslela, že by jí vůbec neškodilo, kdyby si pro ty bylinky došla sama. Marjan mi nabídl domácí slovinskou rakiji z duni (kdoule). Okamžitě si řekla také o skleničku. Pak všechny zavalila slovy stížností, nerozuměla jsem tomu ani zbla. Po chvíli cinkl zvonek a vstoupil Vule, Jelin muž. Dopila mok, až se rozkuckala a opustila jeviště. Jenže Vule je druhý podivín a tomu, co říkal, jsem opět nerozuměla ani slovo. Hlavně ne, proč přišel. Dopila jsem, poděkovala a směrem hostitelce jsem pronesla, zda ví, jak vypadá slon v porcelánu. Velmi jsem ji tím pobavila.

Jací vlastně jsou - ti Balkánci?
S odstupem doby stručně řečeno :

1. Pohostinní
2. Pozorní
3. Přátelští

A jako vždy, i tato tři P mají svá Ale:
Pohostinní zajisté jsou a samozřejmě očekávají oplátku. Jenomže. Česká jídla nejedí nebo jim nechutnají. Odmítají knedlíky, i když to ze slušnosti neřeknou. Sama jsem zažila, jak ke guláši s knedlíkem přikusovali chleba. Co si pak povídali mezi sebou, nevím.
Není možné nepozvat celou vesnici, í kdyby na posledním společném obědě seděly za stolem jen 3 rodiny. Trochu těžký oříšek zvláště pro mne, když nemám v zásobě nic domácího. Jako sušené papričky, nakládané papriky, ajvar, domácí zeleninu. Důraz se klade na domácí, a tím zdravou stravu. Tou zdravou "hranou"jsou doslova posedlí. Citují části textů z kuchařských časopisů a sama jsem viděla, že obyčejný novinový plátek typu našeho Blesku pojednávající například o tykvičkách, má obsáhlou stať vypočítávající procentické zastoupení stopových prvků, poměru vody a sušiny v plodu, také kalorií a složitých rozbor o tom, co se v těle s těmito působky děje. Přiznám se, že druhý den jsem si k obědu připravila nezdravé české řízky s bramborovým salátem s majonézou.
Pozorní jsou bez debat. jenže začínám je podezřívat, že předem mají dobře promyšleno, co udělají. Slovinec Marjan není tak úplně na žebříčku oblíbenosti, má ale peníze a drahé nářadí. Přesto jim tak trochu nadbíhá a udržuje kontakt třeba tím, že jde s nádobou na odpad kolem verandy Dušana, kde se schází sousedé a kde se klevetí. Dušan i při svých 82 letech stále platí za náčelníka vesnice. Renata tam ale nikdy nezajde. Vůbec si ji nedovedu představit, jak sedí v betonové verandě na kovové židli se šprušlemi u igelitového ubrusu zatíženého mramorovými kusy z nějakého obkladu. Marjan také Dušanovi shání levně ryby. Mně ne. Asi ty body, které za to má, jsou důležité. Je to otázka priorit.
Přátelství je patrné velice vřelé hlavně na začátku, kdy je pečlivě veden stav nářadí a strojů nového souseda, případně naděje na práci, samozřejmě placenou. Ale abych nebyla nespravedlivá. Kdykoliv jsem něco potřebovala, nikdo mne neodmítl. Ovšem je třeba mít na mysli, že nelze jít pro mléko k beranovi, a tak na Dušanovi nemohu žádat někam dovézt a na Dinovi něco zařídit ohledně počítače a kreditů a podobně.
Vanja na mne zapůsobila dobře a svěže. Jsem si jista, že jsme obě chápaly význam slov, které jsme si řekly. Mimo jiné i to, že v pondělí spolu pojedeme do Petrovce do knihovny. V neděli odpoledne přišla z pláže, seděla jsem právě s Dinem a Dušanem u sklenky vína, a Vanja si přede mnou domluvila cestu s Dinem do Baru. Na pondělí ráno. Inu, když někdo trpí ztrátou paměti, je to stav mysli nebo to také může být zvyk. Že totiž z předchozího dne nic neplatí. Již jsem to vícekrát zažila. S Mišem jsme si kdysi domluvili přesně na hodinu, že až bude vyhánět ovce, sejdeme se a já si to vyfotím. Nebyl tam. Dino se holedbal pozváním, že na druhý den po oslavě narozenin Dušana nás zve k sobě na 10 hodin na káfu. Nebyl tam. Renatě jsem oznámila, že právě rozkvetla magnólie bílými květy jako talíře, což ji enormně zajímalo. Nepřišla. Zřejmě subtropické podnebí má vliv na udržení slibů. Já to nezměním. A třeba zapracují kontrasty a já dostanu odpovědi na otázky, které si kladu. nenastavuji však jen dlaň. Snažím se udržet si v sobě "čisto", mít neustále "čisté svědomí", nesoudit, nehodnotit, snažit se vše podřídit tomu, abych směřovalia k rovnováze na všech úrovních, snažiím se o pochopení souvislostí.

Balkánci jsou zkrátka stejní jako lidé všude jinde ve světě. Se špatnými i dobrými vlastnostmi. Pokud mohu soudit, lidé z mírného pásu (ČR) jsou tak trochu opatrní, schopni zdvořilým odstupem maskovat svúj strach z neznámého, skrytě přesvědčeni, že jejich úroveň je lepší a proto považují za své přirozené právo hodnotící nadhled. Balkánci Jmají poněkud jiná měřítka hodnot, jsou odvozená od tradic. Mají jiné reakce, snad nějak živelnější, silnější, barvitější, bouřlivější, hlučnější. Jsou plni emocí, odnášejí si ze sousedských sešlostí dobrou náladu, i plné břicho, ale hlavně se tam nic neřeší. Jsou šťastní. Kolem stolu sedí lidé odlišní, ale to je právě takový vzorek Balkánu, kde je všechno semleto do dávky, která je dnes taková a příště zcela jinak pepřená či pálivá (viz kapitola Hody). A jeví li se soused slabší, je smečkou zneužíván. Jeli samotářský a nespolečenský, je vyřazen. Nemohu se vymanit z pocitu vlčí smečky s jasnými pravidly, kde každý má své místo. I nejslabší člen. Na výsluní ale může být jen málokdo. A není to vždy ten nejchytřejší.

Loučení
Nejde o lítost z odjezdu. Jen zcela obyčejně něco končí a všechny události tu zůstanou beze mne. Něco poroste a něco zemře. A až přijedu příště , budu muset začínat znovu a jinak. Žlutý pes už se mnou nebude, možná ani Frída ne, a také sousedé budou jiní, letní. A já, Lasta, opět přiletím a budu žít s letními sousedy, se psy a kočkami, které si mne vyberou, budu sedět u barevných plastových ubrusů v pozadí s narezlými sporáky a fridžidery, igelitovými taškami zavěšenými na kličkách oken tak, aby na ně kočky nemohly. Budu snídat bílý chleba a kajmak, vítat zlaté ranní slunce, očichávat moře a večer se smát balkánským vtipům sousedů při sklence rakije. Vím dobře, že bez diplomatických zásahů Renaty, zemitých hlášek Dineta, uhasínající slávy Dušana či barvitých hlášek Jely by to nebyl ten pravý Balkán. Chyběly by mu pálivé papričky, žhavé šípy slunce, sousedské tlachání, omleté vtipy, trochu nepořádku a nepopsatelná vůně.
Pro tohle vše se musím vrátit.


Zasněný Skadar

1. října 2011 v 14:54 | a l m a

Přívětivý Balkán 2. část

1. října 2011 v 1:29 | a l m a

Sobota, 17.9.2011

8.Citron
(Vitomir Nikolič, verše z dětství, str.110)

Je citron ovoce či není?
Kdy jí se a kdy pije?
A jak to, že může z větve viset
co co v tekutém stavu ukryto je?

Tím problémem zabývám se
když citron piji nebo saji

myslí si kdo chce cokoli
Citron ovoce je
- Zvláštní jakosti
jež zdraví dává
i teplotě a jiné horkosti

.

Jela mne stále překvapuje. Jednoho dne po příjezdu ze Sutomore jsem rozdělila potraviny do lednice a do komory na jídlo, v rychlosti vytáhla z pračky vypranou deku od rána a právě když jsem se snažila ji přehodit přes sňůru na prádlo a voda crčela a vytvářela na betonu malý potůček, vešla Jela. Posadila se pod oleandrem a hned se objevil pes Bela a jejich kočka Šarena. Měla jsem vychlazený jablkový džus. Přišel k chuti. Jela přinesla granátová jablka. Neboli nar neboli šípek. Na stolku ležela knížka Vitomira Nikoliče a hned jsme se pustily do čtení. Jsem si jista, že Jela přišla především kvůli tomu. Báseň o citronu jsme probraly, nebyla těžká na pochopení. Některé další, zvláště ty se skrytým smyslem národních legend bych ovšem bez Jely nepochopila. Znovu jsem se otázala, zda učila na škole. Byla profesorkou na gymnáziu. Učila filosofii a logiku . Baví mne velice naslouchat její srbštině a když něco nechápu, vysvětluje mi to na příkladech byť by použila pantomimu. V jednu chvíli při snaze mi objasnit nějakou špatnou lidskou vlastnost (u básně Karikatura karikatury) náhle vstala a zmizela za závěsem, který mám pověšený na šňůře aby chránil otevřenou kuchyni před sluncem. Napadlo mne, zda nepotřebuje použít WC. Ona ale najednou vystrčila hlavu a s jedním okem přivřeným jako když šilhá na mne zírala a pak mi ze zídky v mžiku sebrala sandály a schovala je za záda. Tak mi názorně předvedla člověka špatného charakteru,který se kolem sebe dívá jedním okem tam a jedním onam, aby viděl, co odnést, až se majitel nebude dívat. Její pohotovost mne opravdu rozesmála. Jela má 65 let.
. Nevěřila bych, co vše se při překládání básní Vita Nikoliče dozvím. Nejenom o historii a legendách. Ale i to, že plod nar je vlastně šípek. Ale v té básni jde o slovní hříčku, kdy je třeba znát, že šípek znamená zároveň něco hanlivého ve smyslu znázornění rukou. Asi jako u nás vztyčený ukazovák. Jestliže se lidé nepohodnou, něco se jim nelíbí, existuje jistá forma vyjádření- prostrčený palec mezi ukazovákem a prostředníkem. Ukazuje se šípek. A všichni v Černé Hoře vědí, oč jde. Zkusila jsem při jedné z večeří se sousedy zeptat se na přesný smysl tohoto gesta. Vyvolala jsem tím velký smích a vysvětlování proběhlo velmi podrobně a pak se po dobu večeře často k tematu vraceli.




21.9.2011
9.Bolestné fragmenty

Jaro prichází a ONA řeže
Plíce mé vysvlékla donaha
Jsem v bílých stěnách vězeň
- křik ticha náhle ustává

Venku listnaté topoly se chvějí
Chichtá se řeka z břehů
když houpá modré nebe
Ach, nikdo nezná, jak jaro zabolí
Vzdálené, ztěžklé vzpomínkou na tebe







10. Šípek nebo nar
Nar nebo šípek (str.107)

Máš-li šípek, máš i nar
Je to jisté tak jako
že únor bělostný šat nosí

Však rozdíl nastane když
zaměněn-li jeden za druhého
neb nar je šípek
A šípek ještě něco jiného

Jeden název se odstraní
A věda se zřetelně projeví
Lepší je nar na hraní
Než šípek ve dlani schovaný

11 .xxx
(str. 47)
Lehko se umíralo mým předkům
Když je čekal dobrý Bůh
A oni odešli
jako když se vracejí z nějaké práce
unaveni a klidní
A kam já jen půjdu
Až bude po všem
Ani zde ani tam
Není nikoho
A žít se musí
A umřít se musí


12. Noc v listopadu
(Vitomir Nikolič, str.12)
Noc. Listopad.
Déšť stéká, zemi vlaží
Černá tma zahuštěná do výkřiku
V kouři kdosi milost najít se snaží
Vítr skučí,vyje bolest bezkučníků.
Někde v dálce kapka zpívá
Ozvěna touhou odpovídá
Dávno ztracené
ve mně dozrává té podivné noci
této noci zraje ve mně cosi.
.
(vysvětlivka: bezkučnik - bezdomovec)
.

Psí smečka
. Často jsem litovala zdejší psy, a i když jsem nezašla tak daleko, abych je chtěla zachraňovat, aspoň jsem jim občas poskytla krmení. Zdejší nekontrolované rozmnožování zvířat se jeví z jednoho úhlu jako necitelný přístup lidí, štěňátka jsou všechna milá. Dospělí psi zase vědí, jak "na to". Trpělivě čekají celé hodiny, až odpadne kousek jídla, k člověku se chovají velmi pokorně a podřízeně. Nic jiného jim nezbývá, když mají ve zdejších podmínkách přežít. Mnozí turisté si ale myslí, že tito psi jsou tak submisivní proto, že je někdo bije. Já jsem to nikdy neviděla. Stačí na ně zakřičet a běží pryč, aby se zanedlouho vrátili. Dnešní ráno bylo trochu hororové. V šest hodin je ještě klid a veškeré zvuky se rozléhají a násobí. Hlasitý štěkot, kňučení a vytí mne vytrhlo ze spánku. Psí skučení přicházelo z cesty ve vesnici. Vycházel z toho jakýsi pocit boje o život. Po chvíli jsem spatřila smečku psů různé velikosti a pohlaví. Běželi po cestě, vřískali a kňučeli a občas se zastavili, aby obšťastnili dvě feny v jejich skupině. Rozhodně bych v tu chvíli nechtěla být na cestě, po které chodím pro vodu. Smečka se zastavila nedaleko mého okna aby samci zopakovali akt a poté se spustil divoký řev. Jeden ze psů vláčel v zubech svého soka po betonové cestě. Slabší pes , jemuž se sok zakousl do krku žalostně vyl a to způsobovalo,že černobílý zabiják zakousnutý do masa vláčel oběť po hřbetu po betonu ještě s větší zuřivostí. Nejenom že jsem tomu nechtěla přihlížet ale hlavně jsem zraněného psa nechtěla mít na zahradě a proto jsem hlasitým tleskáním a křikem chtěla psy zahnat. Vůbec na mne nereagovali. Šel z nich strach. Až když jsem za nimi hodila smeták, rozprchli se a po chvíli bylo slyšet stejné vytí přes cestu u jiné kuči.
Informace o tom, že po zimě se ve vesnici objevuje jen několik jedinců, protože je "někdo" ze sousedů odstřelí nyní v sobě hodnotím jinak. Tady jsem na Balkáně, po stropě se pohybuje vzácná skákavka,za kterou v ČR jezdí lidé do hor, ve vodoměrné šachtě máme podivné průsvitné ještěry, lišajové večer poletují mezi květy, sousedé se nám smějí, že se u nás nesmí pálit rakije a ochranu před zvířaty převzal do svých rukou člověk lovec. Není v tom necitelnost, neláska ke zvířatům, je to forma přizpůsobení.



13. Možná
(Vitomir Nikolič,str.8)

Možná že ta kráska
Kterou vidím právě
jiným životem
prošla kolem náhle

A nyní zastihla mne
Jen tak mimochodem
v tomto životě
kdoví v jakém sledu

Možná právě takový
A právě stejný, sám
Stál jsem dávno
před obrazem stejným
Bez potuchy
zda ona
jednoho dne, živá
pozve mne
mimo svůj rám



14. Nevěřím této noci
(Vitomir Nikolič, str.16)

Nevěřím této noci
Zradí mne
Jak sklopím oči
Jak mrknu
Přikrade se
Zabije mne
Nebo zadáví duchnou mraku.

Nevěřím této noci
Černé
Hluboké
Bez kroku.









Přívětivý Balkáne 1. část

1. října 2011 v 1:22 | a l m a
Přívětivý Balkáne!!
(28.8 - 29.9.2011)

Vím, že moje posuzování se děje podle vlastních úhlů pohledu. Potřebuji čas k utřídění svých myšlenek, potřebuji si ještě mnohokrát obléci moře a prochodit po sálající betonové cestě nepočítaně kroků ať již k prameni nebo jen tak, bez cíle. Sedávám dlouhé hodiny na terase a přesto mám dojem,že se něco důležitého odvíjí. Třídím. Rozkročena nad stavem věcí. Nechávám dopadat na misku vah plody zjištění a s překvapením objevuji,že to, co se zde uzavřelo a bylo završeno, nemá počátek v této zemi. A naopak semena vyklíčená na vyprahlém Balkánu jsou mi dražší než společenské manýry okrášlené naučenými pohyby a výrazy. Cvak, cvak, okénko po okénku se posouvá v celuloidovém filmu. Trhané pohyby, nepřirozené úsměvy. Groteskám jsem nikdy neholdovala, přesto jsem občas i já aktérem.
Začínám překládat básně Vitomira Nikoliče. Jsou plné myšlenek a náznaků.
Šťavnatá strava ve stávajícím horkem rozpukaném období. Zde na Balkáně. Bez vody a přesto životodárná.

1. xxx
(Vitomir Nikolič)

Kde jsme se vlastně setkali
V životu kterém a v jaké době?
Ach, Smrti krásná, možno-li
poznat , kde jsme se my dva viděli?
Odkud se jenom známe
A kde důvěrnost ta se bere?
Dozvím se jednou, možno-li
Kde jsme se spolu viděli?
2. Ráno
(Vitomir Nikolič)

Dobré ráno probuzené
modré nebe, obloho
Děkuji za lásku ženě
v lůžku z trávy prosvícené
3.Stařec
(Vitomir Nikolič)

Unaven a trochu smuten
vším, co zbylo a již není
kráčí tiše, krok za krokem
ulicí propast lemující

Máloco vidí a máloco vnímá
krom strašné ozvěny své hole
jak jeho krok přehlušuje
jak sám s němým tichem splývá
Když usedne na lavici,
by ošálil hluk té hole
lidé možná pomyslí si - třeba chvíli odpočívá
lidé možná pomyslí si - stařec snívá
4. Prkna
(Vitomir Nikolič)

Na každé dojde
I na to startovní
I hnijící
I na chybějící
I přibité
I nepřibité
I na to neotesané
Jsou to prkna představení Života
Prkno k prknu
- rakev
5. Nabízím svoji ruku
(Vitomir Nikolič)

Život
Jak živá kapka v dlani
malý neklid
nádherný ve svém
věčném nepokoji
Nabízím svoji ruku
Prosím vás
přijměte moji ruku
s roztřesenou dlaní
štěstím
jež je v kapce
stále ještě zde
s námi
Moje navrácení zpět do míst vonících anýzem a cvrkajících cikád mi tentokrát nepřineslo vypjaté stavy a hledání správných cest. Spíš smutek.
Přínosem mi je hladký, hladivý klid, navrácení se do lůna matky Země. Pojídám její pommes de terre (brambory) a cítím, že nejsem sama. Lačně piji vodu z pramene a slyším ukolébavky.


. Je možné, že obývá li člověk krajinu, která není jeho rodnou zemí, působí na něj tak, že jej začne měnit? Až pocítí, že slunce sladce hřeje, hory promlouvají a zvířata ho již dávno znají? Je to možné. A je štěstí, že je nám lidem, tento stav umožněn. Lidská řeč je tak nedokonalá. Postrádá označení pro momentální úžas ze západu slunce na horami, pro pocit při pohledu z blízka z očí do očí. Nezáleží na tom, zda jde o psa nebo člověka. Výběr pocitů je na každém z nás. Ale výsledek a váhání z dopadů hlasů této země je podobný. Není v tom velký rozdíl.

xxx
(Alma)

Ve stoce plout
Přikrýt se nebem
v temné modři utonout

vítr
z hor vane
studí a strhává nepoznané
(ve stoce plout)

Lesk magnólie
zlato skal po ránu
nemohu žít bez Balkánu
Ach - moci tak
ve stoce utonout

7.9.2011

6. Setkání
(Vitomir Nikolič)
Topí se den ve vlahém dešti
Budoucnost v tajemství splývá
Lidé se zastaví, všichni tak tiší
A tráva vše hlásí, zpívá
Že kdesi kousíček štěstí schází
A ztracená naděje mizí
Já slyším tu prosbu cizí
A tráva vše hlasitě zpívá
Já bídný však nemám nic
A v chladném průvanu
planiny Rumija
mé verše ztrácí se
A tráva umírá

Je překvapující i pro mne, že žiji s radostí po mnoho dní v dolní malé místnůstce naší kuči s výhledem na pohoří. Z okénka, ve kterém se odráží sušící se prádlo, oranžový větrník dovezený z Plaské pouti a nepřekonatelné kvetoucí oleandry. Proč mi samota zde tak vyhovuje sama nechápu, možná je to tím, že vůbec nejsem sama, mohu kdykoliv posedět se sousedy. Ale především jsem odstřižena od aktérů satir, kteří mi často ztrpčují život nejenom v mé rodné vlasti. Jejich agresívní poznámky dosud nechápu a jejich kritiky této země už vůbec ne.Možná jsem neměla dostatek argumentů při konverzaci s nimi nebo mne neměli dost rádi, aby mi naslouchali a tak jsem je nepřesvědčila nebo aspoň nedovedla k jiné názorové cestě . O čem? O tom, že zdejší život není jen o koupání v moři, pojídání, ryb, specialit a pití dobrého vína. Nelze si nevšimnout nedostatku, současné nižší úrovně lidí, těžkého života zvířat, nedostatku vody po celé letní období.
Místo hledání odpovědí na to, proč tomu tak je, všímají si mnozí čeští turisté nepořádku kolem kontejnerů s odpady, vyvrženého džubre kolem cest, v roklích, pobíhajících psů a koček. Kritika je totiž tou nejsnazší cestou.

Sousedé
Soused Marko přes silnici (preko puti) je těžce nemocný. Jednou za 14 dní mu v nemocnici odsávají vodu z břicha. JMarko je manžel Milice . Marko každé ráno sedí při cestě na plastové židli, krytý stínem svého hroznového vína a čte noviny. Také odpoledne, když padne stín,tam sedí. Chodím za nimi pravidelně ráno po deváté,když Milice přichází z marketu,kde kupuje chleba a noviny pro Marka. Po každé se mne Marko ptá, zda jsem Polka nebo Ruska. Odpovídám stále stejně,že Čechyně. Usmívá se a já vím,že za dva dny se opět zeptá na stejné. I na to, zda patříme Polsku. Nezlobím se na něj. Přitom vím, že Milice se s ním neměla dobře. Milice se vel nadřela.Při obdělávání půdy, péčí o domácí zvířata a o hospodářství. O Markovi si nejsem zcela jistá, čím se v době mladosti zabýval. Odmítám vnitřně věřit tomu, že ženy dřely do úmoru a muži trávili čas v kafaně nebo na pohovce. Tak mi to bylo řečeno. Vím také,že se na mne Milice vyptává, zajímá ji,kdo ke mne chodí a kam jezdím autem. Nechápu tento stav věcí plně , avšak necítím zášť k těmto lidem. I já jsem poznala materiální nedostatek a lidskou zlobu. V podmínkách jiného klimatického pásu a jiné země.
.
Nejblíže mám k manželské dvojici Černohorky Renaty a Slovince Marjana. Přijížději do Mišiči v časném jaru a zůstávají do října. Zařízení kuči mají v městském evropském stylu, koberce, záclony,koupelna, automatka. Ve velké kuchyni kryté lehkou střechou se scházejí sousedé u velkého stolu. Nechybí zde televize, (druhá je uvnitř kuči) , hi fi souprava, ohromná lednice, barel chladící se vody, lehátko a druhý stůl s vysokými židličkami. Stůl má na kovových nožkách přidělané okrouhlé silné sklo, pro které jsme v květnu jeli do Albánie. Řekla bych, že jsem za stolem ještě nikoho neviděla sedět. Renata výborně a ráda vaří. Pokaždé mi předloží něco z místní kuchyně. Proju, baklavu, různé řezy s ovocem. Ale co nikdy nechybí je sklenka rakije. A Renata nalévá slovinskou rakiji připravenou z ovoce. Je to jemné, dámské pití (dam na Balkáně). Renata je ochotna povídat si se mnou a hlavně ji nepřekvapí žádné tema. Politika v Kosovu, manželství, rodinné vztahy. Ráda poslouchám její hlubší hlas, když s cigaretou v ruce objasňuje problém, probírá ho ze všech stran, skoro mám pocit,že jej vidličkou několikrát nadzvihne, aby si byla jista, že je z každé strany náležitě probrán. Občas se zeptám na nějaké slovo a to pak se i 10minut objasňuje význam tohoto slova. Často dochází k porovnávání jazykové směsice země bývalé Jugoslávie. Marjan je Slovinec a oproti Renatě ve velké nevýhodě nejenom svým mateřským jazykem, který má jen 3 pády, což mu jeho manželka často předhazuje, aby vyzdvihla jazyk černohorský ale už tím, že její slovní zásoba a rychlost, se kterou vypouští věty z úst, musí každého hráče udolat v první minutě. My sokyně nejsme, čeština má také 7 pádů, a tak "máme navrch".
Renata je velká požitkářka života. Umí si užívat slunce, koupání v moři, výletů, dobrého jídla. Vždy nápadná svým zjevem, hlavně bohatými dlouhými blond vlasy. Nehty nosí nalakované svítivě červenou a nohy má obuty do malých páskových pantoflíčků princezny z pohádky. Princezny velké 180 cm. Tato impozantní žena drží pevně otěže svého druhého manželství a dává přitom dobrý pozor, aby svého Marjana příliš neschvátila. Druhého takového koně by těžko hledala.

Ljiljana a Lubo jsou sousedé obývající výšiny kuči po pravé straně od nás. Celé dny tráví na nepříliš velké terase lemující podélně nejvyšší patro domu. S nimi do Mišiči jezdí dvě malé děti, vnoučata. Pětiletý Dušan s červenou kšticí a dvouletá Milice irského vzezření. Děti mají rodiče ale ti jsou zaměstnáni v Bělehradu. Tatínka jsem viděla jednou. Již od šesti hodin cítím první zapálenou cigaretu Luby nebo Liljany a pokud nejedou na nákup autem, vidím je slézt z jejich orlího hnízda až někdy v poledne. Koupat se jezdí zásadně až odpoledne. Oba mají v sobě cosi lidí z města. Nejsou vesničané ani lidé, kteří se nemají dobře. Od Ljiljany jsem se při jednom náhodném ženském sezení v kuchyni u sousedky Keky,dozvěděla, jak důležitá je soda bikarbona. Vlastně všechny přítomné ženy, Keka, Vida i Liljana se mi snažily objasnit mocnou sílu tohoto prostředku zde na Balkáně. Dosud jsem si myslela, že se soda používá do těsta. Ještě tak při překyseleném žaludku. Ovšem jejich soda, to je vyzkoušený univerzální prostředek. Kupují ho po kilech v marketu. Hodí se na praní, čištění koupelen a WC, sporáků, nádobí a nakonec jsem se dozvěděla, že ji užívají i vnitřně. Opět přitom významně pomrkávaly, vehementně kývaly hlavou a ukazovaly kamsi dolů. Není nad lidové prostředky. Jistě dobře věděly, o čem mluví. Na rozdíl ode mne.

Jela Kněževič se svým protějškem Vulem je menší žena s hustou kšticí a předkusem. Často a ráda se při konverzaci zmiňuje o výši svého důchodu, který činí 450 EUR. Když jsem na její dodatek, že je skromná,že jí to stačí řekla, že jiní mají mnohem méně, tvrdě odvětila, že každému podle zásluh. Přitom když k nim přijdu na návštěvu (aspoň 10 X předem zvaná), nabídne mi vodu z lednice se šťávou nebo cukrovou vodu s citrónem. Nevadí mi to ale ráda bych o původu té vody věděla více. Sama však si při návštěvě sousedů přeje colu ,která je zde stejně drahá jakou nás a většina sousedů ji nekupuje. Mne odhadla na to, že na ni peníze mám. Jinak je Jela hovorná, přátelská a ráda konverzuje. Občas ji ale přepadne touha srovnávat a to mne pak nutí jmenovat druhy stromů v ČR nebo obilí, naše pohoří, řeky, spisovatele. Na oplátku jmenuje to, co ji napadne a já se cítím lapena a mám velkou chuť rychle utíkat a běžet a běžet. Většině z toho, co na mne chrlí totiž nerozumím.
Nějakou shodou okolností se vyskytla při tom, když jsem seděla venku u stolku a překládala Vitomira Nikoliče. Vehementní nabídku o pomoc jsem nemohla odmítnout . Byla jsem mile překvapena s jejím výkladem básní, hlavně básně Prkna. Totiž zde poezii čte málokdo, ve vesnici jistě nikdo jiný než já. Přesto se Jela ten večer zdržela asi hodinu a přeje si v tom pokračovat. Za zmínku stojí příběh, jak jsem se k této knize dostala. Několik dní po našem srpnovém příjezdu do Černé Hory jsme cosi nutného kupovali ve městě Bar. Minuli jsme prodejnu s knihami, kterou jsem si již dávno přála navštívit. Uvnitř nevelké místnosti jsem zahlédla pokladnu s hloučkem lidí a podél stěn police narvané knihami. Také střed místnosti byl vyplněn pultem s knihami. Knížky ležely v komíncích i na zemi. Působilo to na mne velmi chaoticky a tak jsem se otázala staršího sympatického prodavače, zda mají poezii. Ochotně mne zavedl k místu pod oknem a zeptal se, oč mám zájem. Chtěla jsem někoho současného, abstraktní poezii. Okamžitě sáhl po knize Rekviem za skitača (Rekviem pro tuláka) a pravil, že to je ono, že V.N. je bohém. Nahlédla jsem , prolistovala několik stránek a ani cyrilice mne neodradila. Knížka (122 stran) stála 7 EUR. Za stejnou částku jsem si koupila dlouhé bílé kalhoty, na pobřeží za ni dostanu dva hamburgery s masem, 3 litry běžného červeného vína, od souseda litr rakije. Nebo v místním marketu osm chlebů. Za šest nebo sedm EUR jsou nabízeny apartmány s koupelnou a WC. Takže je to vlastně málo. Poezie je v Černé Hoře levná.
Jelena je mladá žena, Srbka, provdaná za syna Jely, Nikolu. Obě ženy spolu očividně špatně vycházejí. Obě bydlí ve velkém 3.patrovém domě se zahradou, mladí žijí ve druhém patře, třetí poschodí je volné pro turisty, kteří se vyskytují sporadicky. Jeleně tam nepatří ani píď půdy, ani jedna rostlina lozy, smokve, naru. Zdržuje se hodně v domě a na terase. Nepracuje, její manžel vydělává podle jejích slov 1.4OO EUR měsíčně. Pracuje v úpravně vody 10 km odtud. Má na zdejší poměry nebývale vysoké vzdělání. Završil bakalářský stupeň technického typu a pokračuje dál. Každopádně svoji ženu uživí a jistě i to může být předmětem zlé krve v srdcích sousedů. Jelena je stálým obyvatelem Mišiči a má jediná ve vesnici internet. Facebook je její velká zábava. Méně již shánění práce a tak je často chutným soustem klepů sousedů v Mišiči, čemuž ona sama přispívá tím, že si od nich půjčuje peníze, které a to vím od sousedů, vrací. Svěřila se mi, že jí Nikola nedává peníze. Chtěly jsme jednou večer jet autobusem do Sutomore. Procházka po kolonádě na pobřeží je příjemná. Jelena ale přišla s tím, že nemá na autobus. Cesta stojí 1 EUR tam a 1 EUR zpět.
Nezaměstnanost je v Černé Hoře velký problém a zde v přímoří jde povětšinou jen o práce sezónní. Jelena i Jela stojí o mé přátelství. Stejně tak Dušanka zvaná Keka, milá manželka Dušana, samozvaného "náčelníka vesnice". Dušanka má nějaký osobní důvod, proč chová nelibosti Vidu, jejíž muž Vlado je bratr Dušana. A abych vztahy ve vesničce učinila takřka detektivní zápletkou, dodávám, že Renata s Marjanem hostí u sebe pro změnu všechny sousedy. U nich na terase je jakási bezcelní vztahová zóna a není si tudíž možno myslet, že jejich pozvání znamená přátelství. Ale jsme na Balkáně a zde je takto život tkán.
Sousedka, Vida (Vidosava) s mužem Vladem (Vladimir) tvoří sehraný pár, který se mi zpočátku jevil rozporuplně. Dnes je pro mne 70 letý Vlado přátelský,vlídný a usměvavý Srb, kterého mám ráda. Vida, ač trochu huhlá, je neméně srdečná. Jen je třeba přejít v duchu na její styl řeči a uvažování. Časem se ukázalo, že ač trochu klepna, je Vida velice dobrá zpěvačka lidových písní a je ochotna mi Vraňanské písně překládat. Nedávno jsem u nich nečekaně zakotvila na obědě a po vynikající rybí polévce a grašku ( něco jako čorba z kuřecích kousků masa, brambor, cibule, hrášku rajčete a papriky, jakýsi řidší guláš), posilněna rakijí i domácím rudým vínem jsme já, Vida a Vlado, zakončili oběd zpěvěm jejich lidové, držíce se kolem ramen a s rukama nad hlavou, každý po svém pěli píseň zrozenou životem.
Využívám takových setkání k otázkám a pozoruji, že si již na mne zvykli a trpělivě čekají, když hledám slova k vyjádření myšlenky. Dokonce komusi Vida objasňovala moji přítomnost zde a zřetelně pravila, že jsem sice z ČR ale mluvím srbsky. Velké nároky tu na moji jazykovou dovednost opravdu nekladou.
Při obědě došla řeč na to, které obydlí bylo postaveno v e vesnici první. Byla to naše kuča. Poté velké stavení Kněževič (Jela a Jelena) a také dům, kde bydlí v současné době Renata s Marjanem Dominko. Vlado a Vida počali stavět svůj domek sami asi před 35 lety. Byli přitom zaměstnáni na pláži Čanj, kde Vida prala prádlo a Vlado pracoval jako správce nějakého úseku v hotelu. Budoucí patra pak postavili v různých přestávkách, podle toho, jak se jim dostávalo nebo nedostávalo peněz. Jiní sousedé tvrdí, že Vida nikdy nepracovala a že si to vymýšlí. Ale já jsem se rozhodla, že to, co si nemohu ověřit, tomu budu věřit.
Vida se pravidelně prochází po betonové cestě ve vesnici. Nic jí neujde. Všímá si, kdo má zalito, kde co přibylo i ubylo, zda je moje auto zaparkované ve stejném úhlu jako včera, bedlivě zkoumá, zda jsem na zahradě a co právě dělám. Vím o jejím detektivním nasazení a ulehčuji jí tuto činnost tím, že ji nenechám dlouho pátrat. Ukážu se jí nebo na ni zavolám. Mám pro ten den splněno a Vida má o čem přemýšlet. Vlastně je mi jí líto. Nemá kam jít . Ze své betonové kuchyně nemá velký výhled - poloha kuči je nevýhodná tím, že většina sousedů projde nepozorována po zkratce vedoucí nad jejím zorným úhlem anebo po 70 schodech uprostřed vesnice. Na pláž je daleko, do Sutomore také a v horku to ani není možné.
Srdečnost vesničanů je zřejmá na první pohled turistům, natož pak mně, která mezi nimi žiji. Nehledí se zde na to, zda je umetený dvorek , srovnané nádobí, neleží -li někde pohozený kousek svršku. Já osobně místní prostředí, i když mne občas svádí k barvitému vylíčení, nepovažuji za nepořádek. Patří to sem, k Balkánu. Lidé, v jejichž spíži jsou demižóny rakije a vína, lidé žijící v polootevřených betonových kuchyních se spoustou kytek, pobíhajícími koťaty, muži odpočívající po obědě na lehátku z lanoví nebo třeba na sedadle ze starého auta, ženy v děravém slamáku sedící v době siesty na rozviklané sesli a čtou noviny, to vše je Balkán. Srdečný, otevřený, tak trochu cikánský. Ale přívětivý.

Na pláži mi byl představen další soused jménem Voja. Mají prý kuču přímo proti Renatě. Po obvyklých tanečcích, kdy jsem se měla dozvědět, jak je chytrý, schopný, bohatý a nad věcí a kdy nezapomněl pomluvit druhé sousedy včetně mého muže, si o něm zatím nemyslím nic. Přesto jsem při návratu z pláže s chutí odmítla jeho pokus posadit se vedle mne do Ligiera se slovy, že takto bychom do vršku nevyjeli. Jeho otočená záda mi udělala radost. Uvidím se s ním patrně později při nějaké večeři.


7. Intimně
(Vitomir Nikolič, str.83)

Dnešní noc přál bych si něčí náklonnost
přebytek něžnosti mi stačí
Dnešní noc přál bych si bolest odepnout
a v náruči nebe utonout
Byl jsem jen hospodský povaleč
nic víc
Byl jsem jak pustý hrob, opuštěný pes
však tuto noc chtěl bych zas dítětem být
a pocítit, že někdo na mne myslel dnes.



Virpazar

Je maličké malebné městečko s jedním hotelem, několika restauracemi a přístavem, kde je možno si za 3 EUR zakoupit jízdu malou lodí po Skadarském jezeru, největším jezeru Balkánského poloostrova. Posadili jsme se na příď lodě a vítr ochlazoval naše rozpálená čela. Bylo poledne a hodně přes 30 stupňů. Řeka Crmnica lemovaná rákosím, lekníny a stulíky nás vyvedla na ohromnou netečnou hladinu Skadarského jezera. Míjeli jsme rybářské lodě, sportovní čluny a všichni na nás mávali. Pohoří Rumija vyrůstající z břehů v dálce se halilo do mušelínového oparu a vyhlíželo jako navždy uspané v zakletí bájí.
Asi po hodině plavby po jezerní hladině loď náhle zastavila. Pro mne náhle. Ostatní dobře věděli, z jakého důvodu. Najednou většina pasažérů plavby stála v plavkách a po žebříku na zádi lodi slézala do chladné vody. Zdatní odvážlivci skákali z horní paluby. Vzduchem létala těla plavců jako velké ryby a čeřila hladinu Skadaru. Celá plavba byla i čímsi dalším neobvyklá. Cestující seděli volně podle chuti a výběru na palubě horní i dolní, nohy jim visely z lodi, všichni se libovolně pohybovali po celém prostoru, fotili, děti si lehaly na podlahu na přídi a nikdo nikoho neokřikoval, nepoučoval, vše bylo volné a svobodné.
Virpazar je město festivalů. Začátkem září se zde koná festival hudby a kultury. Místních potravin a výrobků. Nevelký prostor kolonády v blízkosti restaurace lemovaly stánky nabízející sušené ryby, červenou smáčklou cibuli, fíky,domácí víno,olej,rakiji. Sýry a med. Dřevěné ozdoby, náušnice, náramky, ikony, kříže, pletené ponožky, čapky, tkané košile, krajky, léčivé oleje, masti a leccos dalšího z toho, co nabízí místní provincie. Dostala jsem jako dárek v restauraci sušené bylinky na čaj v sáčku a obálku s upomínkovou známkou. Čaj byl ze sušené šalvěje, používá se na bolest v krku. Mám ho schovaný, snad jej nebudu potřebovat. Druhý den po Skadarské jízdě jsem se probudila se silnou nevolností, bolestí břicha a snahou těla padnout při každém kroku. Zůstala jsem ležet celý den. Naštěstí šalvěj jsem k tomu všemu nepotřebovala.

Pečení rakije

Když začnou sousedé ze štaflí sbírat hrozny a jejich ženy je pak přebírají, zelené kuličky oddělují do zvláštní nádoby, když začne vrčet elektrický míchač malty, kterým se drtí hrozny a hmotou se plní velké sudy, nastává období zrání a výroby vína a posléze "pečení" rakije.
Velké demižóny s víkem na 500 l stojí připraveny na terasách a vedle nich jsou seřazeny venkovní židle. Také pomáhám přebírat. Je to příjemné zapojení do zdejšího vinobraní. A že není přitom o sklenku rakije nebo vína nouze, není pochyb.
Ze 7 l hroznů se vyrobí 1 litr rakije. A na výrobu 5 litrů vína je zapotřebí 10 litrů hroznů.
Je běžné, že jeden soused sklidí 300 litrů hroznů.
První kolonu na pečení rakije jsem uviděla jednoho rána ve druhé dekádě září. Bylo to pro mne jako zjevení z Kusturicova filmu. Na velkém plato vozíku se 4. koly stála pevně ukotvena tzv. Veselá mašina. Z velkého rezavého kotle plápolal oheň pootevřenými dvířky, protože prkna a větve, kterými se topilo, byla příliš dlouhá. Kotel měl po pravé straně jako správná kamna komín, ze kterého to dýmalo,jako v pekle. Na kotli byl nasazen asi 40 cm vysoký kruhový nástavec (tzv. kazan nebo také bakar), uvnitř je nerez sud s otvory nápadně připomínající buben z pračky. Do něj se se naleje rozdrcené asi 10 dní skladované víno z velkých barelů na terasách. Na tomto bakaru je nasazena další nádoba na odvod páry z vína a ta je odváděna trubkou do velkého kotle (tabarka) s nápisem cyrilicí Veselá mašina. Uvnitř níž je voda a ta chladí trubku, dochází ke kondenzaci a z tabarky pak tenkým praménkem vytéká nově narozená rakije. Je cezena přes plachetku do plastové nádoby (kanta). Zde mi bylo poodhaleno tajemství, pod tou plachetkou je sklenice s vodou, která jímá metylalkohol. Prý se to tak dřív nedělalo. Jde o vylepšení v 21. století. Veselá mašina zdá se mi poněkud nebezpečná, především je-li nutno vyměnit horkou masu vína, ze které se rakije destiluje. Musí se ochladit kotel, bakar se otevře a horká hmota se vyklopí do kolečka a vyveze. K ochlazování se používá voda z tabarky , všechno dýmá a syčí a působí to strašidelně. Když jsem se vracela v poledne do své kuči, nesla jsem si v hlavě plno zážitků a v ruce láhev letošní rakije.

Dvojí metr

4. srpna 2011 v 11:34 | a l m a

Prožila jsem 3 měsíce v balkánské komunitě. Psala jsem si zápisky a zatím existuje rozpracovaná reportáž pod názvem Balkánský kohout. A toto jsou úryvky z textu:
Ani po měsíčním pobytu v komunitě balkánců různých národností (Srbové, Rusíni, Černohorci, Slovinci, Makedonci, Albánci) ve vlastní kuče se zahradou v malé pobřežní vesničce státu Černá Hora nechápu způsob hodnocení mezilidských vztahů, ač s úsilím přímo nadlidským se o to snažím. Dnes se mi poodhrnula rouška poznání a já v osamocení přímo hmatatelném jsem hledala veškeré zbytky rovnováhy, abych ustála realitu, kterou vidí všichni místní, jen já ne. I ten zdejší kohout kokrhá místo známého kikirikí po balkánsku ...... kukuriku.
Nebyl to první pozdní oběd u Dina. Začínal tudíž podobně jako ty předchozí. Došli jsme na domluvenou hodinu se sousedem Djurou. Malá odlívka domácí pálenky, tomatový salát a kupus rozproudil hovor. Zprvu o ničem, jen o tom, že je dobře u prostřeného stolu s přáteli, poté jako obvykle o tom, kolik kdo má kuč ve Vojvodině, či jinde, kolik mají jejich kuči pater čili spratů, jak velký má kdo rezervoár na vodu a na závěr i o závažnějších tématech evropské a světové politiky. Už mne trochu unavuje neustálé probírání politiky v tak širokém rozsahu, že se často dotýká i Darwina. Osobně si myslím, že jsou to žvásty, ale respektuji místní zvyky. Nelze si ale nevšimnout jedné nepříjemné stránky jejich pohledu, totiž že jednotlivé národy jsou řazeny do škatule s nápisem - nedůvěryhodní, studení, neinteligentní, líní a tato dogmata jsou používána při běžném hovoru s velkým důrazem.
Když se na stůl neslo hlavní jídlo, něco se v našem rozhovoru sesmeklo a to škobrtnutí způsobilo, že se otevřela komnata, která měla zůstat uzamčená - komnata týkající se role osamělé ženy uprostřed této komunity. Tou ženou jsem byla já. Že jsou balkánci horkokrevní, to není nic nového. Také je výrazné, že jsou hrdi na svůj původ a zvyky, milují slunce, intenzívní prožitky a to vše jim poskytuje jejich země. Vlastně z velké části žijí z cestovního ruchu a přitom se často na cizince dívají nadále pokřiveně s pohledem nezměněným staletími. Všichni denně sledují televizi, zprávy a kulturu. Uvnitř jejich hlav jim ale neprostupná krusta nedovoluje nechat bližního svého žít dle svých představ. A to ani když jde o cizince. Natož pak o cizinku. Uprostřed oběda se na moji hlavu snesla sprška kritických slov a tato záplava neustávala, naopak byla rozšířena i na mého partnera. Plně jsem nerozuměla tak rychlému přechodu z přátelství do výrazné kritiky. Pochopila jsem, že je nepřípustné, aby v této zemi žila žena v kuče sama, aby se stýkala s muži (byť na přátelském obědě), aby za ní přišli na návštěvu sousedé muži, není-li přítomen její partner a to ani tehdy, když jde o vypití pohárku piva. Zdá se mi, že problém mají oni a ne já, když dokázali tak dlouho řečnit a stále se vracet k tomu, že u nich by žena nemohla (a mysleli tím, nesměla) být sama bez muže u kuči. Pravý důvod toho tvrzení mi zatajili. Nebezpečí plynoucí totiž z toho osamocení hrozí ženě cizince jen od nich, od mužů a tudíž já jsem nedobrá žena tím, že oni mají vilné myšlenky a nedovedou se s tím vyrovnat. A to ještě kdyby věděli, že jeden z nich, z místních, takřka 80 letý pán za mnou bez pozvání chodí na terasu a jednou mne dokonce překvapil v bikinách a nejenom že se neomluvil, dokonce žádal, abych to nikomu neříkala.
Snažila jsem se jim vysvětlit, že fotí-li fotografové reportážní snímky a píší-li dopisovatelé a novináři články z cest ne pro efekt ale proto, aby se lidé dozvěděli, jak se žije jinde, musí být fyzicky přítomni a kontaktovat se s místními lidmi. Následovalo kývnutí hlavou a pak se hovor stočil na totéž s tím rozdílem, že do něj byl navíc zahrnut můj partner s podrobností, která mne deptala, až jsem ztrácela poslední zbytky jistoty. Vysvětlili mi, že musí být rozhodně ten nestudenější čumák na světě, nechá-li mne zde takovou dobu samotnou a když přijede, dovolí si ještě jít krátce posedět na pláž s přáteli, kteří přijeli s ním z ČR, aniž by mne vzal sebou. Také stavební práce při rekonstrukci provádí podle nich neodborně a můžu se prý nadát toho, že by naše kuča mohla jednoho dne spadnout. A co teprve ten směšně malý rezervoár na vodu! Ti praví odborníci jsou totiž jen oni a členové jejich rodin. Zoufala jsem si a nevěděla, jak je odpojit z jejich výchovné přednášky. Snažila jsem se udržet přátelské ovzduší a nepřipouštět si, co všechno dalšího jsem ještě nepochopila. I tak jsem se dozvěděla, že bych se měla zdržovat jen za zabezpečenými vrátky kolem kuči a okolí mi dá pokoj. Pakliže ne, musím počítat s různými "nabídkami" (kterých jsem tu ostatně již několik zažila). Moje odpověď ve smyslu, že tohle u nás v ČR není normální a žena se tam svobodně pohybuje za účelem pracovním, kulturním nebo jiným dle její libosti nezabrala a spíš vyzněla celkově nedůvěryhodně. Tady to prostě nelze. Ani cizinky nemají výjimku. Jsme totiž na Balkáně. Naprosto zdeptaná jsem se, nevím jak, dopotácela domů. A zaskočen byl i balkánský kohout, nejenom já. Ani nepípnul.
Oni ti dva veselí chlapíci mají někde doma v Srbiji také ženy. Jenže to je jiné. A také si říkám, jak se svým ohledem ke křehké ženě mohli rozproudit hovor, jehož jsem byla kritikou a pak se s úsměvem rozejít se slovy, že mám o čem přemýšlet.
Zdejší kočky mají velké, hluboké a jakoby ustrašené oči. Nikdy jsem neviděla, že by jim někdo ubližoval. Tolerují zde jejich přítomnost, snáší je a občas je z bujnosti zastraší. Ženy nebo kočky. To už není tak velký rozdíl.
Brzy ráno, když jsem zalévala zahradu, zavolal na mne Djuro, abych přišla na kafu k němu na terasu.
Ta terasa stojí za popis a vykouzlení představy těch, kdo ji nikdy neviděli. Jde o jakousi podestu z hrubého betonu, nenatřené zábradlí z kovových rezavých profilů, a aby se učinilo bezpečnosti zadost, prázdná místa jsou propletena něčím jako saturnou. Vybavení této terasy je rozmanité. Dřevěný skládací stolek na jedné straně a na zbývající tři, kde není vchod do domu, instaloval Djuro jednak dvousedadlo z auta (což v okolí není neobvyklé), dvě stařičká čalouněná křesla, která časem získala jednotnou našedlou barvu a pak jakýsi otoman zakrytý pokaždé jiným kusem textilie. Dnes to byl rozložený spací pytel. Ve výši našich hlav jsou instalovány na pevno přibité provázky na prádlo a dnes se tam třepotala dvě prostěradla a tři zapraná trička. Byla jsem ráda, hlavně po včerejším filosofickém rozboru mužských a ženských práv, zde tentokrát nevisí Djurovy slipy, které právě z jeho pracích dnů dobře znám. Byla jsem usazena na spacák, po levé ruce stál sud s obručemi, koště otočené štětkami vzhůru, a proti mně seděl Dino. Dino, ten včerejší neohrožený svůdce žen, dnes s poněkud pomačkanou tváří se chraplavě rozkašlal a zapálil si další cigaretu." Biče bólje" pravil (bude líp).
Na stole přistála orosená láhev Merlota, ovšem ojínění značilo, že jde o kamufláž, vnitřek byl plný rakije. Dnes mne po očku pozorovali, a když Djuro pravil, že jsme jako tři mušketýři, opáčila jsem jak to, když ze včerejšího řečnického rozboru mé přítomnosti na Balkáně zcela jednoznačně vyplynula nevhodnost takového kamarádství. Táži se, kde je pravda. Dino se rozpačitě usmíval a hleděl do země. Djuro, který si o sobě myslí, že má diplomatické sklony, halasně odvětil, že pravda je relativní. Tak to zde chodí. Druhý den neplatí to, co včera. I tak se mi zdá, že cítí, že přestřelili.
Z ranního hovoru jsem pochopila, že tito dva bojovníci za spravedlnost mají doma zbraně. Ruský kalašnikov a revolver.
Když jsem se poté vracela z marketu s vychlazenou colou a čerstvým chlebem, pohnul se můj kaleidoskop vidění a hle - sebevědomí místní bossové z Mišiči nemají dodělanou a omítnutou snad ani jednu zeď, všude jsou pohozené plastové láhve a demižony, provizorní zábrany a části plůtků chrání kvetoucí amarylis, kosatce a muškáty bůhví před kým, listí ze zahrady zde odvážím jen já. Zdejší sport spočívající ve stavbě dalších a dalších spratů, malebně vysunuté dráty armatur a celkově neučesaná architektura vyvolala úsměv z poznání na mé tváři. Je na první pohled zřejmé, že dům s dodělanou fasádou zakončený střechou, vyhrabanou zahradu a snahu po sladěném okolí uvnitř nemovitosti, tak to máme opravdu jen my.
Večer pozvolna přecházel do noci a já, paralyzovaná změtí otázek z právě prožitého dne jsem bez hnutí seděla za stolem. Je tak těžké se orientovat přes jazykovou bariéru v tom, co opravdu chtějí a v čem se mne snaží zpracovat. Jsem tak strašně duševně ubitá. Musím ale jít dál. Nejdřív mi nabídli ochranu. Přes telefon. Měla bych koupit místní kartu. Je fakt, že v tomto prostředí, kdy již kdovíkdo ví o "exkluzivním" žlutém Ligieru, se kterým jezdím a o tom, že jsem zde sama, mi ta nabídka nepřipadá nelogická. Vlastně nevím, co bych si počala, kdyby mne někdo ohrožoval. A děsí mne, že okolí registruje tento stav a v hlavách se soukají myšlenky a hodnocení mne a mého partnera. Je to tady tak trochu jako mafie, taková velká cikánská rodina s přísnými pravidly kde jeden pomlouvá druhého, ale současně všichni drží pospolu. Mužská ješitnost se tu projevuje i tím, že chlapi bez rozdílu věku nepřestávají sledovat svůj "revír" a patřičně dávají najevo, že oni jsou ti nejlepší a vyvolení samci. Navenek to může někdy vypadat jako zastrašování ale většinou je to jenom póza.
Nemohu se izolovat. Jsem tu tak sama na to, abych dovedla správně rozpoznat, co mám dělat. Nebo je to vše jen sen? Takový zběsilý a neuvěřitelný, plný vzrušení přeneseného z jakéhosi filmu a ráno se probudím doma ve své posteli a v bezpečí? Ale ne, to jen moje fantazie pracuje. Co mi to vlastně včera řekli při rozloučení? Když se budeme vzájemně respektovat, bude vše v pořádku. Nebo tak něco. Ale oč vlastně jde? Vždyť jsou to staří panteři. Jeden bez zubů a druhý nezdravě vypadající kuřák. Každá smečka má svého vůdce. Ostříleného v potyčkách, třeba i v podrazech a snad s nějakým zázemím svých věrných. Proč by v Mišiči neměla platit stejná pravidla? Zatím však je hra hrána a karty namíchány. O sobě vím, že karty hrát neumím. Nevím tedy, jaké trumfy mám v ruce. Nějaké snad ano, to bych nemohla být hráč. Možná jím ale nejsem, jen takový urychlovač, takový burel, který už byl hozen do "roztoku událostí".
Přijata do smečky
Opřu-li se o instinkt, zdá se mi, že vlny ustaly bičovat pobřeží, loďka pluje dál a slunce svítí, sálá.
Udělala jsem značný kus práce na zahradě a dvorišti (dvůr). Odvozila jsem ohromné hromady větví oleandrů, pinií a jiných dřevin, které byly vyřezány z kaskád zahrady, a čistý prostor získal na plastičnosti. Rudě hoří květy pelargónií na první kaskádě zahrady v blízkosti pečlivě umetených schodů. Bílý kámen, rudé akcenty, klid. A jen já vím, že spodní vrata jsou pečlivě omotána řetězem s velikým zámkem a horní malá vrátka jsou opatřena podobně. Cítím se tak bezpečněji. Nakonec jsem požádala Djuru s Dinem, aby mi pomohli obstarat registraci karty na místní telefonní síť, což jsme provedli bez obtíží v Baru oproti předložení mého pasu. A tak mám telefon přepojený na místní síť, v něm uložena čísla na sousedy, kteří to vše nedělají jen z dobrého srdce a jsem přijata do smečky.
Vůbec netuším, co změnilo moje postavení v komunitě vesnických obyvatel. Den dál plyne jeden jako druhý, muži se navštěvují a počítají kolik má kdo spratů, kde viděli pohozený stavební materiál, který by se dal odnést, poměřují, jak velkou mají vinnou révu. A v současné době, kdy teplota přes den dosahuje jistě 30 stupňů, debatují o svých obrovských rezervoárech na vodu, které mají umístěné na plochých střechách domů. Místní muži a propána i ženy mající daleko přes šedesát let nadále zavádějí hovor na sex a významně pomrkávají. To mi nesedí a raději se uchyluji k hovoru o místní kuchyni.
Ale přesto jednu výhodu tyto složené oči Mišiči mají. Opravdu se dívají a vidí, zaznamenají každého, kdo tu nebydlí a sledují, kdy se kdo vrací a co nese. Jsme taková balkánská rodina, kterou hlídá balkánský kohout. Kukurikuuu !!
Sretan put (šťastnou cestu)
Zbývá pár dní, kdy si mohu volit a podle volby sklízet plody. Bezpochyby by užívání na pláži, každodenní stereotypní a nenáročné trávení času nepřivodilo většinu mých zkoumání, hledání, trápení a poté nádherné očisty. A také bych se osobě nedozvěděla a to i cestou pohledů druhých, zda vesluji anebo se nechávám unášet proudem.
Dnes k večeru Nikola, prodavač v Magazinu mi řekl "Sretan put" a "Bili ste dobri potróšač".
Převedeno na stranu má dáti dal neboli něco za něco, on ocenil, že jsem mu po tři měsíce zvyšovala tržbu. Ptal se mne, kde je lépe, zda ovde nebo v ČR. Odpověděla jsem, že ovde je moj drugi domov. Byl viditelně potěšen.
Vracela jsem se po hlavní cestě, auta mne míjela a já jsem viděla bílé pluchy vysokých trav, které prosvěcovalo zapadající slunce. Pomyslela jsem si, jaký dar, moci žíti dvojí léto, míti dvojí domov, moci se poměřovat a tím získávat.
Vím, že vesluji a to je mi velikou odměnou.
Závěrem
Na závěr mohu dodat, že na Balkáně má vše dvojí tvář. Existuje černé a bílé zároveň a překotně se rodí v okamžiku myšlenky, probíhajícího rozhovoru či příští ještě neznámé skutečnosti, kritika, pomluva, jakési krocaní naparování. Neznamená to víc, než to, že druhý den nic z uvedeného neplatí.
A když tohle má člověk z mírného pásma na mysli, je mu na Balkáně dobře.

Recepty
Sousedé se často scházejí na společném odpoledním hodování. Na stole nechybí jednoduchý zelný salát (kupus), sir (domácí tvaroh upravený většinou naslano), krastavac (okurka) pokapaný octem a ochucený solí, naložené feferony, domácí červené papriky v kyselém láku, čerstvá mladá cibule, chléb. Začíná se přípitkem malé odlívky rakije a kdo chce, zapíjí vodou. Je zvykem pojídat zelný salát nakrájený na kousky a okyselený jablečným octem, pokapaný olejem právě při popíjení rakije. Toto družení probíhá asi půl hodiny a povídá seo všem, co přijde na jazyk. Pak se na stůl nese hlavní jídlo ve velikém hrnci a pobídka "sipaj" znamená, že si každý naloží tolik, kolik chce. Bývá podáván pasul s uzeným masem, jídlo velmi oblíbené a snad u každého z hostitelů chutnající jinak. Hodně záleží na použitých paprikách, které jsou čerstvé i naložené a také sušené. Ale vždy pálivé. Neznám snad jediného ze sousedů, který by si nepěstoval papriky. Jindy bývá podáváno rožněné maso - kuřecí křídla, vepřové plátky, klobásky - s cibulí. Jindy zase brambory nakrájené na dílky i se slupkou a zapečené s cibulí a kuřecími křídly či kuřecími klobásami (viršle). Výborné jsou i malé vepřové klobásky upravené s cibulí a vajíčky. Mleté maso s rýží zabalené v zelném listu (čerstvém) a zapečené s mrkví (šargarepa), cibulí a trochou oleje se nazývá sarmice a je-li použit zelný list kysaný, je to sarma. Také se připravuje bramborová kaše ale zde ji nazývají pire a jde o vařené brambory bez kmínu a našlehané s mlékem a trochou oleje. Je to příloha k sarmici anebo přidá-li se do pire zelený hrášek, proužky pečené papriky, cibulka, říká se pokrmu salat iz krompira. S českým bramborovým salátem to nemá co dělat. Neobsahuje majonézu. Zde vůbec tuky používají skromně a veškerá jídla jsou velmi dietní.
Přemýšlela jsem, čím oplatit pozvání a celkem s úspěchem jsem podávala kuřecí díly v jemné paprikové omáčce, což sice nazývali guláš ale hlavně že chutnal. Zkusila jsem i knedlíky (dovezené z ČR) a dočasně umístěné do mrazáku a hosté si stejně ke knedlíkům řekli ještě o bílý chléb. Vlastně ani nevím, zda jim chutnaly. Zato české bramboráky s majoránkou a uzeným masem slavily úspěch. Majoránku neznají a pokud vím, nepoužívají a já jsem si ji pokud to šlo, nechala dovézt z ČR.
Po jídle je nabízeno víno nebo pivo a voda. Mimochodem - ve vesnici je izvor (pramen) a stále tekoucí studená voda je vynikající.
Domácí vína jsou oblíbená sladká a s polovičním obsahem alkoholu, než je běžných 11,5 %. Stejně tak rakiji ať již jde o pálenku z hroznů nebo švestek, kdoule či jablek, oceňují spíš slabší.
Za zmínku stojí vybavení teras, kde se lidé scházejí, kde se stoluje, beseduje nebo jen tak sedí. Jde o ohromné betonové plochy, které mají jen výjimečně jiný povrch než z hrubého betonu, uprostřed terasy je umístěn velký stůl vždy s igelitovým ubrusem. Tento ubrus, když jsem uviděla před mnoha lety poprvé, připomněl mi nejenom ohavné nevonící igelitové pokrývky stolů ze školních jídelen ale navíc mi přišel nějak nehygienický. Nemám ráda igelitové ubrusy dodnes ale zvykla jsem si. Jedno z mých předsevzetí při zdejším pobytu je, že respektuji místní zvyky. Nepřemýšlím nad nimi kriticky a často tak naleznu praktický důvod jejich existence. Tak třeba - nevzhledné igelitové tašky s odpadem (džubre) zavěšené na konstrukcích na víno, na klice a porůznu na místech,kde na ně nemohou kočky jsou umístěny ve výšce právě proto, aby je kočky neroztrhaly - dveře do kuchyně se nezavírají. Kočky na Balkáně jsou všudypřítomné. Jsou ničí a všech. Pár jedinců má sice to štěstí, že vlastní jakéhosi pána ale málokdy to znamená víc, než to, že občas dostanou nějaký zbytek jídla. Maso málokdy, zato kosti a slupky klobás , chleba. Zdejší kočky jsou mírné, hodné, plaché ale rychle si zvykají na člověka a oplácejí mu jeho přátelství velikou pozorností a mazlením. Mám vždy u sebe nějaké odrostlé kotě , tento rok šedého kocourka Mikeše. Zdejší kočky jsou mistry v chytání zmijí. Druhý užitečný tvor, který hubí zmije, je místní "had", blavor. I když nejde o hada ale o ještěrku se zakrnělými končetinami, budí blavor respekt svojí velikostí a barvou. Tmavohnědé lano dosahující snad délky i 1 m a síly dětské paže, se občas vyhřívá na cestě, a protože není příliš hbitý, chvíli mu trvá, než se ukryje. To stačí k patřičnému úžasu a strachu těch, kdo ho dosud nespatřili.
Jednoho blavora máme na zahradě, občas se vyhřívá na našem pozemku, častěji je u souseda Djury. Druhý blavor se dlouho schovával na spodní cestě pod vozíkem ale časem se dostal na asfaltku a přejelo ho auto.
Terasa má nejčastěji "strop" zelený, neboť je stavěna tak, aby groždě stínilo sedící majitele a zároveň pofukující vítr působil příjemně i v horkých měsících, kdy 40 stupňů zde není výjimkou.
Stále mne fascinují místní venkovní kuchyně. Není to žádná paráda a jistě k jejich nelíbeznému vzhledu přispívá i to, že vzduch od moře nasycený solí rozežere a zrezne veškeré konstrukce, ledničky, sporáky, kovové židle. Kuchyně jsou jakési kobky, tedy menší místnosti bez oken. Dveře bývají se žaluziemi nebo jde o jakási kovová vrata s polopropustným sklem , která jsou stále otevřená, takže je možno spatřit sporák s plynovými hořáky, jednoduché zařízení "každý pes jiná ves" a pořádnou lednici (fridžider). Samozřejmě že myčka na nádobí, elektrické trouby, horkovzdušné trouby, toustovače a podobně ve vybavení absentují. Pozorováním místních zvyků, lépe řečeno osobním trávením času v různých hodinách dne se sousedy jsem dospěla k názoru, že snad ani nesnídají. Zato kávu (káfa) zde dělají vydatnou. Co do chuti, množství i kalorií. Káva se zde dostane koupit velmi dobrá, jemně mletá a kouzelnický proces pomocí džezvy a cukru společně s patřičnou teplotou vody z ní dělá velkou pochoutku. Mlékem zde kafe nekazí. Je to zvláštní ale tato káva se dá pít na lačný žaludek bez jakékoliv újmy. Mám vyzkoušeno. Vzhledem k tomu, že hrnek s káfou doprovází malý panáček rakije (který se ovšem dá i několikrát doplnit), je tělu po ránu dodáno kalorií až dost (mám vyzkoušeno). Hovory při popíjení kávy se točí kolem stavby spratů (pater) u kučy, politiky, ženských, "pečení" rakije, unků (vnuci), kiši (déšť) a případné domluvy, u koho se bude ten den večeřet. Rozcházíme se se slovy,že jdeme "ráditi", což znamená pracovat a což hlavně vůbec není pravda nebo ne vždy. Na Balkáně je vůbec frekvence tohoto slova označující pracovní vypětí velmi značná. Že by jeden z rozporů ? Ale po jisté době pobytu se to tak nebere.
Místní policie, která dle mého musí být v poměru ku obyvatelstvu 1: 1 se dělí na dopravní, komunální a ekologickou. Všichni neustále pronásledují chudáky obyvatele. Prakticky každý den stojí na výjezdu z Mišiči policejní auto, které kontroluje řidiče (vozače). Ovšem ne místní. Na ty mává. Protože to by asi těžko mohli snídat rakiji. Krom toho běžně zdejší sousedi řídí v trepkách, žabkách a podobné obuvi, za což je sice pokuta (kazna) ale nebude to tak horké, protože sousedé svoje trepky nosí do auta dál. Zajímavá je ekologická policie, se kterou jsem se nesetkala ale která by mohla ovlivnit jeden z nejstarších zvyků v Montenegru a to je roštilje. Slyšela jsem, že Unie toto počínání zakazuje. Lidé se bouří a tvrdí, že si tento zvyk zakázat nenechají.
A balkánský kohout kokrhá. Podle zdejších zvyků ne kikirikí ale kukuriku (to vím od souseda Djury). Když jsem pak jednoho dne šla vyhodit "džubre" do kontejneru, bylo to po ránu, uviděla jsem doutnající spečená sedadla z auta, která někdo zapálil a jejichž zápach mne obtěžoval celou noc, pocítila jsem , jak slané a sladké, krása a ošklivost, bílá a černá, rozpory, ze kterých se skládá život, vždycky zvítězí. Jsou jako láva, jako nespoutaný živel, který vždy odněkud vyrazí a přiková mne k zemi. A zde, v zemi rozporů, jsou dvojnásob silné. Budu odtud odjíždět s velkým batohem otazníků.
Čorba, čorbica
Je polévka se zeleninou s masem i bez masa. Připomíná ruský boršč ale neobsahuje smetanu. Do vody se dá vařit zelenina - mrkev (šargarepa), cibule (crny luk), zelí (kupus),brambory (krompiry) a vše, co je zrovna v domácnosti-jako květák, paprika,petržel, celer .Bujonová kostka když není maso anebo na kostičky nakrájené hovězí či jehněčí nebo vepřové.Sůl, pepř. Nakonec zelená petrželka. Příloha bílý chléb.
Polévku jsem zde jedla, je plná zeleniny, myslím velice zdravá a dietní. Oceňuji její nenáročnost přípravy, což dle mne platí u většiny zdejších pokrmů. Podle slov Renaty, která všechno ví, je čorba polévka ve složení,které jsem uvedla čorbou tehdy, když je rozmixovaná a podávána jako krém. Supa, opět ve stejném složení ale nerozmělněná, je tedy polévka. Myslím ale, že tohle tvrzení většina z mnstních nikdy neslyšela.
Pasulj a neobvyklé stolování
Základ tvoří cibule trochu opražená na malém množství oleje (a neviděla jsem prakticky u nikoho olivový), fazole se vaří zvlášť a to tak, že se 4 x sleje horká voda, v níž se kuvají (vaří). Pak se přidají k základu, k tomu sušená paprika, čerstvá paprika, rajčata, feferonky, šargarepa, uzená žebra(ve skutečnosti sušená) a slanina. To vše se nechá táhnout. Vaří se pomalu možná dvě hodiny. Uzená žebra jsou sice hodně slaná ale zato vynikající chuti. Slanina je také 100 % kvality a vůbec nevadí, když je tučná. Mnozí mají velké kusy tohoto prorostlého špeku domácí výroby v lednici. Někdo dává do pasul i klobásku. Patří tam i pepř a petrželová nať. Někdo vaří najednou tři druhy fazolí, jiný jen bílé. Výsledkem je neskutečné blaho. I když tento pokrm obsahuje pálivé papriky, ještě se podává s feferonky, čerstvou cibulkou i s natí, kterou i dámy s chutí chroustají a samozřejmě bílý chléb.
Pokud zbyde, druhý den se zapeče v misce a jí se jako večeře.
Když jsem jedla poprvé toto vynikající jídlo, bylo to u Renaty, sešlo se nás kolem stolu 7. I kdybych se ze slušnosti snažila sníst málo, jedna naběračka plná fazolí a masa a chléb by musela každému stačit. Hostitelka pobízí, velký hrnec vypadá bezedný. Všichni chválí, odkládají lžíce a hovoří. Najednou ten "starý hodný pán", ten co staví hnízda vlaštovkám, povstává a ze stoje, aby lépe viděl do hrnce, kde bylo ještě polovina pokrmu, vybírá maso. Klobásy a žebra. Ztratila jsem řeč. To zopakoval ještě dvakrát a jeho žena, prý bývalá profesorka, se přidala. On pak vyklopil okousané kosti se zbytky nesnědených fazolí hrnce. A tehdy balkánský kohout zakokrhal, až jsem sebou trhla. Ne tak ostatní.
Sarma, sarmice
Je jednoduchý pokrm z mletého masa smíchaného s rýží, ochuceného kořením a zabaleného do zelného listu (syrový se spaří horkou vodou a vykrojí se žebra). Jednotlivé balíčky masa se pak dusí v hrnci na základu z oleje, cibule a mrkve. Podává se s bílým chlebem, bramborovým "pire" a jakýmkoliv salátem.
Pileči
Kuřecí maso je velmi oblíbené. Připravují se křídla, díly, celé kuře jsem neviděla péci. Kuřecí kousky se zapékají s měsíčky brambor se slupkou a spoustou cibule. Pokrm příjemně voní a nekape z něj mastnota ale lahodná šťáva s chutí zeleniny.
Mučkalica
Na drobno pokrájenou cibuli opražit na oleji, pak přidat na kostky nakrájené maso (kuřecí, vepřové), vegetu, pepř. Měkké maso s cibulí přidat k jinému základu z rajčat (3) a paprik(2). Dohromady zamíchat a společně povařit.
Proja
Drobné pečivo oválného tvaru z kukuřičné mouky,hladké mouky, vajec, mléka a sýra Fetta.
Viršle
Jsou kuřecí klobásky, které se zapékají s brambory a cibulí anebo se podávají s vejci zamíchané a zapečené.
Puněné paprike (plněné papriky)
Jsem si jista, že mleté maso má jinou chuť, než v ČR, je-li to jen kvalitou, nevím. Do masa se přidává rýže (syrová) a koření, nedává se houska ani vejce. Také se nepoužívá rajský protlak, jen olej, cibule a čerstvé papriky. Omáčka se nezahušťuje a činí tak jídlo lehce stravitelné.
Testovine (těstoviny)
Vaří se zde méně často, avšak jednoduchost přípravy mne opět překvapila. Od sousedky jsem se dozvěděla, jaký základ k vrtulím a špagetám dělá ona. Na olej nakrájí cibuli a rozdrobí trochu dobrého ztvrdlého (bílého) chleba, koření a trochu pavlaky (to je kvalitní smetana buď kysaná-hustá jako krém nebo sladká). Na talíř naloží porci těstovin, poleje smetanovým základem a nastrouhá sýr-kačkaval. Zdejší gauda je veliká lahůdka.
Jiná možnost je základ olej, cibule a tunjevina (konzerva tuňáka velmi jemné chuti), pavlaka a zase sýr nebo to vše promíchat do všech špaget.
Kačamak
Jde o hustou kaši. Nejjednodušší je koupit instantní palentu čili kukuřičnou krupici. Vaří se ve vodě či vývaru a podává se naslano, s bílým sýrem a zeleninou nebo jako příloha ke guláši a masu. Je to výtečné jídlo. Lehké , chutné a zdravé.
Borania
Jsou zelené nebo žluté fazolky, neskonale lahodné,které si mnozí sousedé pěstují na zahradě. Připravují je tak, že je uvaří a zapečou se lžičkou oleje a míchaninou připravenou z kyselého mléka , vajec a bílého sýra.Zapékají se také s mletým masem. Bílý chléb jako příloha dokonale doplňuje tohle chuťově jemné jídlo.
Moje receptové opojení
Při každé příležitosti jsem se sousedy hovořila o receptech a o jejich stravování. Překvapující pro mne bylo, že ač v hodně jednoduchých podmínkách se zde jí a vaří velmi zdravě. Stolování je sice na igelitu a talíře-každý pes jiná ves. Ovšem každý děda ví o tom, že je zdravé jíst syrovou zeleninu, pít domácí kyselé mléko, že není dobré mnoho mastit. Běžně se zapéká maso se zeleninou v mikrotenových spec. sáčcích. To proto,aby si potraviny uchovaly svoji chuť. V místním marketu mají velmi omezený sortiment potravin. Ovšem tyto sáčky zde běžně prodávají.
Není těžké zakoupit si magazín s recepty. Prodávají ho v každé trafice. Větší cenu ale pro mne mají skutečně používané recepty, které jsem získala od místních obyvatel. Již dnes podle nich vařím. A budu se k nim vracet.
Jako malou lekci a završení mého pobytu s vlastní amatérskou výukou srbského jazyka, jsem napsala v srbštině vlastní recept (Kisela supa) do místního časopisu Pošli recept.
 
 

Reklama