Poezie

Nádvoří kdesi

19. května 2016 v 17:32 | a l m a

Ozvěna šlehla o nádvoří
vzpomínky v písku
klíčí
vedle papírku od cukrátka
vedle šepotu včel

Jdu si svou cestou
v nádechu
bez výdechu

K D E S I

Nehoda

7. prosince 2012 v 18:06 | a l m a

Derou se ven a
o překot opouštějí teplo domova
Usedají na strom vedle sýkor
v linii podle důležitosti

Jsou příliš vysoko na to
aby zvládly překážky světa
vzestupy a pády
i ten pátý

svolávám je zpět
jsou to

všechno moje
myšlenky
předčasně narozené

Advent

3. prosince 2012 v 8:52 | a l m a
ADVENT
o adventu vyjdu ze stínu
do světa barvy starého dýmu
s rozbitým kolenem
a tak nějak zbytečná
jako už mnohokrát
Netečná
k melanži vládnoucích
mloků

Letět či ležet
točit se v kruhu
v lese na mechu zívat
být a nebýt
a pak
vyjít a zkoušet
zpívat
jako už mnohokrát

Nářek duše

23. srpna 2012 v 12:02 | a l m a

Nevím, zda také u ostatních lidí funguje to, co u mne, totiž pocit nejistoty a stresu, neumím-li něco pojmenovat. Pochopitelně nejde o označení neznámého tropického ovoce v marketu, ani technického výrazu armatur ve stavebninách. To, co člověka snad nejvíce užírá a po čem zároveň touží, je štěstí a klid v duši. Málokdo má to štěstí pociťovat štěstí v celém svém životě. A když už prožívá těžké období, které ho mění a někdy sráží na kolena, je dobré umět o tom přemýšlet, dokázat vyjádřit svůj stav myšlenkami napsanými na papír nebo do počítače. Paradoxně to člověka někam posune a někdy se mu i uleví. Vzpomínám si, že se mi jednou dostal do ruky román Evy Kantůrkové Pán věže. Děj tohoto meditativního románu probíhá ve dvou paralelních linkách. Příběh z doby Jeruzaléma byl pro mne tak krutý, že jsem přeskakovala listy. Jenomže jsem se nedokázala k těm místům nevrátit. Nedokázala jsem se ale ani normálně srovnat s tím, co jsem četla a podvědomě jsem utíkala pryč, od příběhu, zavírala jsem oči a strkala hlavu do písku. Doslova jsem se trápila. Nedokázala jsem unést cizí bolest. Tu noc jsem měla živý sen, ještě dnes si pamatuji podrobnosti, prostředí a hlavně svoje vlastní pocity. Na vlastní kůži jsem prožívala bezvýchodnost situace, zajetí silnějším nepřítelem, zmrzačení a musela jsem řešit pomoc svým blízkým. Ráno jsem nemohla vstát a jít na snídani. Bylo to právě na dovolené na horách v horském hotýlku. Celý den, i ten následující, jsem musela přemýšlet. Proč se mi to stalo a jak se postavit k této překážce. Přišla jsem na to až druhý den. Dokázat se postavit i k tomu strašlivému, ale konkrétnímu čelem, přijmout to svojí duší, udýchat to. Je to skutečnost. V takovém světě žijeme. Pak již jsem knihu dočetla a několikrát jsem se vrátila k místům, která mne oslabovala. Od té doby je mi celkově lépe. Na světě se děje mnoho zlého, nemůžeme zapnout vědomí na zip a nevědět. Nelze odstranit si tyto "informace" z cesty jako obtížné překážky. Právě proto, že to jsou překážky. A s nimi se musí utkat každý sám.
Způsob povídání si s počítačem třídí a tříbí myšlenky. Dnes, když jsem brzy ráno otevřela mail s textem, který mne velice zaujal, věděla jsem, že ta, co mi poslala zprávu je na cestě k vlastnímu uzdravení. Niky nikdo neví, zda se uzdraví. Ale důležité je umět označit, přijmout a řešit překážku.
Následující text jsem nepsala já, ale velmi se mi líbí. Je to nářek duše. Duše, která jednou bude zase zpívat.

Podvečer

13. srpna 2012 v 23:13 | a l m a

v podvečer pole prošité stíny
kaluže z troudu a hlíny
kdo vdechuje můj tep neprozradím
polykám sen z heřmánku


vyztužená harampádím

Anketa

12. srpna 2012 v 10:42 | a l m a
Anketa (s nadsázkou)

Co si myslíte o elektronických knihách?
- Požírači ušlechtilých papírových sester
- Nikdy
- Zkusím to ale ...

- Zkuste to - můžete zahodit brýle

Zkratkovitě

7. března 2012 v 22:54 | a l m a
že nemám páru o ničem
co právě v kuloárech běží
snad bude tím
že v otěžích sociálních vězím
a vyhledávám zbytečnosti
jako je opar nad pasekou
katím se lidskou lhostejností
absentuji
PC, IQ,WC
pářím se s párou
nad řekou

Jarní

1. března 2012 v 21:41 | a l m a
Vyslíděná včelami 1.března
.


zametám v hlavě trávu
online k obřadu jara
k prasknutí je
ta hlava plná stařiny
upnutá na knoflíky z lopuchů

Vchatrném provizoriu
na okenním rámu
ze všech nepochoutek
zraje

má černobílá pozice
má stálá
dvojexpozice

Pozdní podzim

21. listopadu 2011 v 10:57 | a l m a
zmuchlaný náhled do podzimu
svraštělé listy šustí v agónii umírajících šťav
barvy opadaly a odtekly v dešti
šeď šeď bez slunce
Moci tak narovnat čepele listů stromů
a odnést je v loktuši
do starých dubových truhel

.

Teplo pod pokrývkou bez vazeb
na sluneční svit
ostrý smích sojky
opřádá zahradu ostnatým drátem
jedna beruška u nás v pokoji
zapomenutá
....

Rekviem pro tuláka

7. října 2011 v 23:35 | a l m a
Rekviem pro tuláka
Vitomir Nikolič
(Překlad ze srbštiny: Alma)
-----------------------------------------
1. xxx
(Vitomir Nikolič)

Kde jsme se vlastně setkali
V životu kterém a v jaké době?
Ach, Smrti krásná, možno-li
poznat , kde jsme se my dva viděli?
Odkud se jenom známe
A kde důvěrnost ta se bere?
Dozvím se jednou, možno-li
Kde jsme se spolu viděli?

2. Ráno
(Vitomir Nikolič)

Dobré ráno probuzené
modré nebe, obloho
Děkuji za lásku ženě
v lůžku z trávy prosvícené
3.Stařec
(Vitomir Nikolič)

Unaven a trochu smuten
vším, co zbylo a již není
kráčí tiše, krok za krokem
ulicí propast lemující

Máloco vidí a máloco vnímá
krom strašné ozvěny své hole
jak jeho krok přehlušuje
jak sám s němým tichem splývá
Když usedne na lavici,
by ošálil hluk té hole
lidé možná pomyslí si - třeba chvíli odpočívá
lidé možná pomyslí si - stařec snívá
4. Prkna
(Vitomir Nikolič)

Na každé dojde
I na to startovní
I hnijící
I na chybějící
I přibité
I nepřibité
I na to neotesané
Jsou to prkna představení Života
Prkno k prknu
- rakev
5. Nabízím svoji ruku
(Vitomir Nikolič)

Život
Jak živá kapka v dlani
malý neklid
nádherný ve svém
věčném nepokoji
Nabízím svoji ruku
Prosím vás
přijměte moji ruku
s roztřesenou dlaní
štěstím
jež je v kapce
stále ještě zde
s námi

6. Setkání
(Vitomir Nikolič)
Topí se den ve vlahém dešti
Budoucnost v tajemství splývá
Lidé se zastaví, všichni tak tiší
A tráva vše hlásí, zpívá
Že kdesi kousíček štěstí schází
A ztracená naděje mizí
Já slyším tu prosbu cizí
A tráva vše hlasitě zpívá
Já bídný však nemám nic
A v chladném průvanu
planiny Rumija
mé verše ztrácí se
A tráva umírá

7. Intimně
(Vitomir Nikolič)

Dnešní noc přál bych si něčí náklonnost
přebytek něžnosti mi stačí
Dnešní noc přál bych si bolest odepnout
a v náruči nebe utonout
Byl jsem jen hospodský povaleč
nic víc
Byl jsem jak pustý hrob, opuštěný pes
však tuto noc chtěl bych zas dítětem být
a pocítit, že někdo na mne myslel dnes.


8.Citron
(Vitomir Nikolič, verše z dětství,)

Je citron ovoce či není?
Kdy jí se a kdy pije?
A jak to, že může z větve viset
co co v tekutém stavu ukryto je?

Tím problémem zabývám se
když citron piji nebo saji

myslí si kdo chce cokoli
Citron ovoce je
- Zvláštní jakosti
jež zdraví dává
i teplotě a jiné horkosti



9.Bolestné fragmenty
(Vitomir Nikolič)

Jaro prichází a ONA řeže
Plíce mé vysvlékla donaha
Jsem v bílých stěnách vězeň
- křik ticha náhle ustává

Venku listnaté topoly se chvějí
Chichtá se řeka z břehů
když houpá modré nebe
Ach, nikdo nezná, jak jaro zabolí
Vzdálené, ztěžklé vzpomínkou na tebe





10. Šípek nebo nar
Nar nebo šípek
(Vitomir Nikolič)

Máš-li šípek, máš i nar
Je to jisté tak jako
že únor bělostný šat nosí

Však rozdíl nastane když
zaměněn-li jeden za druhého
neb nar je šípek
A šípek ještě něco jiného

Jeden název se odstraní
A věda se zřetelně projeví
Lepší je nar na hraní
Než šípek ve dlani schovaný






11 .xxx
(Vitomir Nikolič)

Lehko se umíralo mým předkům
Když je čekal dobrý Bůh
A oni odešli
jako když se vracejí z nějaké práce
unaveni a klidní
A kam já jen půjdu
Až bude po všem
Ani zde ani tam
Není nikoho
A žít se musí
A umřít se musí

12. Noc v listopadu
(Vitomir Nikolič)
Noc. Listopad.
Déšť stéká, zemi vlaží
Černá tma zahuštěná do výkřiku
V kouři kdosi milost najít se snaží
Vítr skučí,vyje bolest bezkučníků.
Někde v dálce kapka zpívá
Ozvěna touhou odpovídá
Dávno ztracené
ve mně dozrává té podivné noci
této noci zraje ve mně cosi.
(vysvětlivka: bezkučnik - bezdomovec)
13. Možná
(Vitomir Nikolič)

Možná že ta kráska
kterou vidím právě
životem jiným
prošla kolem náhle
A nyní zastihla mne
jen tak mimochodem
v životě tomto
kdo ví v jakém sledu
Možná právě takhle
a právě tolik sám
stál jsem dávno
před obrazem stejným
bez potuchy
zda ona
jednoho dne živá
pozve mne
mimo svůj rám



14.Nevěřím této noci
(Vitomir Nikolič)

Nevěřím této noci
Zradí mne
Jak sklopím oči
Jak mrknu
Přikrade se
Zabije mne
Nebo zadáví duchnou mraku.

Nevěřím této noci
Černé
Hluboké
Bez kroku.



15. Až jednou nebudu
(Vitomir Nikolič)

jednou až nebudu - až milovat přestanu
tehdy po mně nezůstane vůbec nic
možná - jediný osamělý oharek
z jakéhosi velikého ohniště.




 
 

Reklama
Reklama