Próza

Obelisk

17. prosince 2010 v 20:45 | a l m a

1

             Zdála se býti krásnou ta odpolední procházka po naší rozlehlé zahradě s bělostným křupavým povrchem a bleděmodrou oblohou. Ptáci již naučení na lojové koule a semena slunečnic prolétávali jako šipky před mýma očima i nad hlavou a zdálo se mi, že cítí radost. Takové jedno poklidné odpoledne, pomyslela jsem si. Mráz poněkud klesl, takže nastala zima podle mých představ. Milá paní Zima se ale brzy změnila v mrazivou nelítostnou krásku, která usiluje o to, mne zahubit. Upřeně jsem zírala na jakýsi sloup v naší zahradě, který tam nikdy předtím nebyl. Bohužel, nic se mi nezdálo a sloup o značném průměru byl skutečný. Ledový útvar, který se tyčil vedle studny zapadané sněhem nevěštil nic dobrého. Z hlavy onoho přerostlého rampouchu ještě stále crčela teninkým pramínkem voda a tam, kam dopadla, vytvářela hladké lesklé kluziště. Kohoutek byl také pokrytprůhledným ledovým povlakem, a proto nešel zavřít. Cítila jsem, že se mne zmocňuje strach, který vystoupal od konečku prstů až po uši. A byla jsem v tom opravdu až po uši. A sama.
To, čeho jsem se obávala, že 4 dny budu bez vody nebo bez elektřiny se stávalo realitou. Věděla jsem, že mne čeká něco horšího, než sníst nenáviděné zelí. A tak jsem (podle pokynů z mobilního telefonu na jednom vrcholku v Alpách) odmetla sníh a odsekala led z víka studny a jala se páčit těžkou poklici, která přikrývala vstup do prostředí, kam jsem měla vstoupit. Když bylo víko odsunuto, zjistila jsem, že zastavit páčku na trubce, čili přívod vody se mi nepodaří, aniž bych tam buď nespadla nebo aspoň neupustila dlouhé koště, kterým jsem si pomáhala. Inu, musela jsem do díry. Zřejmě to byl nastražený úkol vedoucí k mému zocelení, protože pak už se mi podařilo přívod zastavit, po delším úsilí znovu zakrýt otvor do studny a nepřirazit si prst a tudíž bylo nebezpečí zažehnáno a poklidné odpoledne se opět rozpínalo vůkol, jako by se nic nestalo.
A tak máme na zahradě obelisk z ledu a já v sobě ještě větší respekt z přírody.


Cestou zpět

13. června 2010 v 22:36 | a l m a
           Cestou z koncertu přemýšlím o tom, jak je pěkné něco dobře umět. Ne vždy to lze nazvat uměním ale Dan Bárta byl jedinečný.
Napadlo mne, jak popsat cestu domů,ten  docela obyčejný návrat lesem tak, aby byl zachycen závan neobyčejnosti. Také proto, že doteky zvláštního a nevšedního odpoledne se stávaly intenzívnějšími, neodbytnými. Vstoupila jsem z křupavých zámeckých kamínků na lesní cestu. Přede mnou se otevřelo lesní zátiší křehce zelené barvy prosvícené šikmými slunečními paprsky. Pocítila jsem životnou zeleň všude po těle, v kostech i v kloubech. Pohybovala jsem se ve skleněné kouli, v prostoru omezeném a chráněném. Proto ten pocit bezpečí. Pod nohama nastlané podzimní listy z loňského roku, sem tam vykukovala bršlice kozí noha a vydávala kořeněnou vůni. Proč plevel? Je to docela hezká kytka. A chytrá. Podvědomě vyhledává vlhká, stinná místa s půdou s velkým obsahem dusíku. A je prospěšná člověku jako léčivá bylina. Třeba toho jednou využiji. Zatím odháním pomyslné revma, dnu a močové kaménky.
Musím projít několik metrů po asfaltce podél mladých smrčků. Obdivuji jejich dlouhé světlezelené výhony . Trčí do všech stran a vypadají jako zahnuté ukazováky. Nebo jako končetiny, se kterými si pubertální mládež neví zatím rady. Kolem mne sviští auta s posádkou, která do teď seděla v sále na představení. S úlevou proto přecházím silnici a vcházím na další lesní zkratku. Tento les je jiný. Nesvítí buněčnou zelení a je kontrastnější, pichlavější, přibližuje se civilizaci. Jsem Karkulka a vydávám se za vytčeným cílem. Trochu se občas rozhlížím, ohlížím se za sebe, zda nikdo nejde a když potlačím dočasnou tíseň, hluboce vydechnu. Tento les je prodlouženou předsíní našeho bydlení. Navazuje těsně na vstup pozemku domu U lesa a já jej vnímám podvědomě, snad vůní, snad světelností, celý tento les je cesta domů. Ptáci zpívají a překřikují se svými písněmi a já je hltám, rozplývám se v nich. Rozpažuji ruce a něco mne nadnese , pak mne větrný proud uchopuje a dostávám se nad koruny, nad špičky stromů. Omývána sluncem a nebeskou modří pohlížím dolů do lesní předsíně a zažívám nesmírné blaho. Najednou otevírám branku u domu a neviditelné ruce nebo snad záchvěvy vzduchu ale něco intenzívního určitě - se se mnou loučí. Říkám si, že tohle byl snad větší zážitek, než celý koncert. Dane, promiň mi.


Houby

6. června 2010 v 9:45 | a l m a

        Cestou jsem si říkala "vždyť jsou to jenom kosatce, narostou znovu". Moc to ale nepomáhalo. Stále se mi před očima promítal obrázek poničeného, rozlámaného a nenávratně ztraceného (pro letošek) trsu velkých žlutých kosatců. Měly na květ, žlutá poupata se jako ouška schovávala v zelené slupce a nedočkavě čekala, až se budou moci podívat slunci do očí. To bylo včera. Dnes brzy ráno jsem doslova zkameněla, když jsem uviděla dílo zkázy. Kolem žádné stopy, záhada.
Nasedli jsme do auta a zamířili do "našich" lesů, zda neobjevíme první kloboučky hříbečků a křemenáčů. Les byl chladný ale třpytivý rosou, hlavně na stéblech kvetoucích lat travin rostoucích při lesních cestách. Vykračovali jsme si křehkým ránem s ptačím zpíváním. Všude kolem nás byly stopy po černé zvěři, lesní půda rozrytá tak hustě, že jsem se trochu bála. Když jsme našli naše břízky, obešli jsme jejich bílá těla a prohledali hedvábnou trávu u jejich pat, bylo nám jasné, že ještě musíme počkat. Byli jsme příliš nedočkaví. A tak jsme se vydali s prázdným košíkem zpět a sluníčko se rozzářilo a všechna stébla a listy trav měla na sobě navlečeny malé třpytivé perly rosy.
V autě jsem si opět vzpomněla na zmařené květy. Musela to být srna. Opět, nečekaně a zbytečně. Myslím, že si rovnou do trsu kosatců lehla. Proto byly tak rozdrcené, rozervané na kusy. Poupata se válela kolem. Tyto kosatce jsou uvnitř zahrady a nejsou odnikud vidět, navíc před nimi parkovalo auto. Vybavila se mi informace, jak sloni, divoká prasata, opice ničí domorodcům v Africe, Indii úrodu. Asi si dovedu představit bezmocnost i vztek těchto lidí, kteří budou hladovět, nezakročí-li proti škodné. Pak se o tom píše v novinách, jak necitelně se místní lidé chovají k ubohým zvířatům. Jenže pravda je přesně v půli.

Dodatek:
 Odpoledne při údržbě auta vyběhla z prostoru motoru kuna. Nijak nespěchala a její úmysl bydlet zde s námi byl zřejmý. Z izolace a "vaty" si vytvořila docela úhledné hnízdo a vztekle sebou mrskla, když jsme jí její sídlo vyhodili na trávník. Ještě ten den jsem se dozvěděla, že tato šelmička dokáže poničit také záhony s květinami či zeleninou a to tak, že -cituji- "vypadají jako prohnané skartovačkou".
Pomyslela jsem si- "srnko, promiň " a nahlas jsem řekla - " viník je vypátrán".
Nyní přemýšlím a hledám  dobrou radu. Prosím Vás .. JAK VYPUDIT KUNU ? !!!

stříbrné ráno 1
stříbrné ráno 2
stříbrné ráno 3

Povšimnutí

19. dubna 2010 v 11:08 | a l m a
   První letošní jarní den přesycený vůněmi. Všude kolem vládnou pastelové barvy včetně blankytně modrých nitrilových rukaviček na mých dlaních. Jsou to jemné chirurgické rukavice hodící se na všechno možné a lze v nich u zahradního stolku i psát.
Nad rašící trávou poletují žluté okvětní plátky narcisek. Každým rokem se v tisku píše, že žluťásků ubývá a že je to důsledek globálního oteplování a zamoření naší Modré planety zplodinami. U nás na zahradě obklopující dům U lesa poletují žlutí motýli každé jaro. Jsou velcí a třepotaví. Jakoby způsobem letu vyjadřovali nekonečnou radost z toho, že svítí jako slunce a oni se podobají úkapům jeho zlatých nití.
Jeden z nich právě usedl na hlavu velké keramické žáby. Ona je neobyčejná tím, že má moje ruce. Také má vlasy z koudele. Bezpochyby princezna. Ale já nestojím o to, aby se probudila z keramického spánku.
Najednou vítr přivál sladkou vůni hyacintů. Rozhlížím se kolem. Samé růžové. V létě je nahradí stejným odstínem okvětních plátků polyantky a v něžnosti je možná předčí.
Tóny prýštící z ptačích hrdélek padají ke mně dolů a jako drahokamy posévají trávník, zahradní stolek i židličky. A slunce? Opět má zlatou hlavu a na čele ani vrásku. Občas hrábne paprskem do mraků a otírá si tváře. Dobře ví, jak k němu po dlouhé zimě všichni vzhlížíme.
Okolní jabloně se zatím nedočkaly svých květů. Jak je možné, že přesto je všude kolem přebytek křehkosti, něžných náznaků a dojemného vlnění? Dost možná, že to vědí motýli.
Já ne.

PARFÉM

12. března 2010 v 9:10 | a l m a

Dnes se mi stala zvláštní věc. U domu máme pod přístřeškem složená polena do krbu i do kotle na dřevo. I když jistá zásoba je v kotelně, když topím v krbu, vždy chodím pro dříví ven, před dům. Jenomže, je březen a zásoby se ztenčily. A dnešní odpoledne jsem se dívala na několik posledních polen napůl zapadaných sněhem a také notně přimrzlých k zemi. Věděla jsem, že dole u řeky, máme nařezané kmeny listnatých stromů z naší rokle a že leží na hromadě, protože je nikdo nestačil po svažitém pozemku přivézt nahoru k domu. A tak jsem vzala přepravku a vydala jsem se pro polena. Hned u ohrady ovcí na zemi ležely uschlé ulámané větve dubů. Máme na pozemku stromy mohutné, vzrostlé a při každém silnějším větru se ulamují suché neživé větve a při dopadu na zem se rozpadnou na kusy. Tyto větve jsem nasbírala do náruče a odnesla je ke krbu, kde jsem s nimi přiživila plápolající oheň. Vydala jsem se znovu pro polena. Avšak na schodech před domem jsem ucítila neznámý pánský parfém. Rozhlížím se, abych odhalila nezvaného návštěvníka. Nikde nikdo. Kosi klidně poskakují po zasněžené trávě. Je zcela zřejmé, že tu nikdo není. Ale když jsem ušla několik kroků, ucítila jsem znovu ten silný parfém. Nemohu se mýlit, nezdá se mi to. Byla to velmi příjemná kořeněná vůně ale vadilo mi, že nevidím jejího původce. Došla jsem ke spodní části rokle a naložila si pořádnou dávku syrových polen. O jaký druh stromů jde, nevím, prozkoumám to letos. Když jsem se totiž dolopotila k domu s nákladem, ucítila jsem na schodech stejnou vůni. To mne již znepokojilo. Vejdu do domu a na vložím do roztopeného krbu syrová polena z rokle. A v tom jsem ucítila znovu onu vůni. To není možné!
Tak krásně, přenádherně voní uschlé pahýly dubů? Shodou okolností zanedlouho vešel přítel. Hned ve dveřích se ptá, co to tak příjemně voní, jako nějaký pánský parfém? Není pochyb. Naše duby voní.

Pociťuji zahanbení, že jsem si jich málo všímala a že jsem v duchu láteřila nad přebytkem jejich šatu v mých záhonech. Myslím, že ode dneška budu odstraňovat dubové listy s pokorou a s vědomím, jak málo toho my lidé víme o prostředí, ve kterém žijeme.

Je to něco jako Velký třesk.

25. února 2010 v 21:16 | a l m a
Nic víc a nic míň než to, že Země se pohnula. Promíchaly se figury. Jsem dezorientovaná (ovšem - neumím hrát šachy. .... Ale spoustu jiných věcí zas umím: škubat slepici, bažanta, holoubata. Kuchat slepici, bažanta, holoubata, kapra. Stáhnout úhoře. Usmrtit rychle rybu po ulovení z rybníku. Vykuchat ji. A nepropíchnout "duši". Pak si ji hladím. Je v ní schovaná jakási podstata. Také umím vykostit kuře - naučil mne to jeden řezník, také chytat ještěrky za hlavičkou (syčí) a pavouky sekáče v dlaních vyhánět .. odevšad). Ach ne, to nejsou dovednosti hodné obdivu. Tak dobře: hraju na piáno. Lehké skladby jako Schumannovy O cizích zemích a lidech, Smetanovu hubičku v lehké úpravě, Cohenovo Hallejujah, Bachovo preludium. Vlastně vše v lehké úpravě. Věřím, že ke mně přijde ten obdobný svět našemu, jen beze slov. Hudební svět a promluví na mne. Osloví mne a když dokážu odpovědět, spadne ze mne veškerá tíha. Všechno malicherné a zbytečné. Takové ty lidské vypreparované odstřižky, vyvržené zkomoleniny, patologické shluky, nastřádané kompromisy, bezejmenné dny. A uvidím jen to zřejmé: že v popelu oheň dřímá nebo že slané oblázky klidně leží a zabezpečují stejnost. Pro mne.

V čekárně lékaře

5. února 2010 v 20:37 | a l m a

Stará paní kreslí koncem hole ornamenty na linoleu v čekárně venkovského lékaře. Podivné rozpité indiánské masky vedou ke dveřím ordinace. Nechce se mi po nich kráčet a nechat se jimi ovlivňovat, když s velkým úsilím potřebuji zůstat neutrální. Lidské schránky kolem mne jsou tak nehezké. Jsou plné hrbů a tukových boulí, rozvětvených trouchů a skučí po tichu. I okna pláčou a ani záclony neskryjí nevýslovnou beznaděj tohoto místa.
Jen já sem nepřísluším. Jsem pouhý pozorovatel. Nedýchám, neslyším, oddělena od doteku této místnosti. Vím, že za okamžik vykročím a pár centimetrů nad zemí poteču jak slepé rameno toku, které někdo přeťal a ono nyní proniká a neví kam. Zavřená ústa na 12 zámků mne podpírají, nedovolí proniknout obojetným za křivé zrcadlo dne .Otázky zůstaly nasoukány v kapsách,jakoby je opustila odvaha , jen do ticha civí nevidoucí oči.

Ze sešitu z domu U lesa

3. ledna 2010 v 0:26 | a l m a
Dnes jsem si uvědomila - zabalena do pestrobarevného háčkovaného plédu -že jsou knihy, které je třeba číst stále, kontinuálně. Vždy v nich lze najít něco překvapivého, něco, co vysvětluje dech světa. Stojí mne to někdy velké úsilí napojit se na rytmus tohoto dechu. Nestačím mu. Knihy jsou právě ty spojovací kroužky, kterými se LZE napojit a PŘIMKNOUT. Kdyby tato možnost neexistovala, ztrouchnivěla bych.

Schody do nebe

20. září 2008 v 20:51 | a l m a
Po moři pluje stříbrný jiskrný opar a jeho slabá ledová záře se bolestně rozlévá do okolí. Malé bílé plachetnice háčkují pobřeží v dokonané němohře. Zůstává po nich stopa na hladině, která se rychle rozplývá a mizí. Masívy vody se jako pláty hmoty po sobě posouvají, plasticky promáčknuté vlnky jedna jako druhá čeří hladinu a vzápětí nastává zas klid, rozsáhlá vodní plocha se mění v kovový povrch , který nese dominantní loď Queen Victoria.Je narozená 16.12.2007. Elegantní, luxusní, lesklé tělo s módními lamelami v šesti řadách působící jako módní výstřelek - co na tom, že se jedná o jednotlivá patra tohoto kolosu - se skví na hladině jako vzácný šperk. Z dálky má vzhled namyšlené pěstěné krasavice, s hermelínovým lemem kolem přídě. Je tak nádherná a na první pohled je zřejmé, že je zrozena pro krásu a přepych. Doprovodné siluety kopců se zdvihají vysoko nad mořskou hladinu a dodávají důraz a důležitost královské Victorii. K oblakům se vypínají skály s plochými čely, melancholické hory s bílými lícemi i rozervaní poutníci. Masívy lysé i porostlé křovisky, nepřístupné, neúprosné, neústupné, vyprahlé, netečné a zachmuřené, ztichlé a mlčenlivé milníky krajiny.Krása přepychu a drsné přírody prolíná v souhru nezapomenutelných pocitů.

Tyto schody do míst blaženosti opouštím na rok, možná méně, abych po nich brzy stoupala z olivových hájů ke skalám zrůžovělým zapadajícím sluncem.

Ve stínu oleandru

19. září 2008 v 23:22 | a l m a
tahle země je tak hodně jiná, než ta, do které se vracím. Možná, že se vracím víc sem, do Černé Hory a fyzické tělo , které je mi překážkou nechávám tam, kde je s ním méně problémů. Naše sytě zelené lesy tvoří každodenní kulisu a já před očima vidím šedé, jakoby bradavičnaté skály s chomáči narezlých trnitých keřů. Mám je takřka na dosah ruky a přitom jejich vrcholky vnikají do mraků, které jako dým halí jejich těla.Oleandry v zahradě jsou v plném květu, nádherná čajová barva s oranžovými tyčinkami lahodí oku stejně jako tmavorůžové bohaté květy s pozadím šedi skal. A zatímco vrcholek kopce se pyšní právě nasazenou čupřinou ze zakalených mraků, hned kousek opodál bodá do očí tyrkysově modrá obloha s bílými pruhy obláčků.Nemohu se vynadívat na obraz malovaný přírodou, plátno stále stejné a každý den jiné. Je čas zralých hroznů, groždě, jak říkají místní. První mladé víno, burčák , perlí ve sklenici, má sytou vínově červenou barvu a nezapomenutelné aroma. Naposledy pršelo v červnu a je neuvěřitelné, že i tak kvetou květiny a dozrávají plody. Po cestě vedoucí do kopce k cerkvi jsou napadané přezrálé fíky a mají asi takovou cenu, jako naše švestky. Nikdo je nesbírá a tak zůstávají ležet na zemi jako potrava pro hmyz a možná i plchy, kterých bydlí v okolí rodinka. Když v noci dešťové kapky začaly pleskat o okenní skla, když voda venku zpívala své písně, byla jsem přítomna něčemu, co je jako znovuzrození. Úžasné obnově, kterou přinesl déšť. Hned druhý den se objevily želvy, žába větší než dlaň a veliký hlemýžď v ploché ulitě. Keře a stromy získaly sytější barvu, kaktusy , aloe i yuccy se napřímily a vypadaly vykrmeně. Magnólie, která dosud působila dojmem ztrhané sportovkyně se nějak zvětšila a její kožovité listy se nablýskaně mastně leskly jako ústa jedlíka nedělní husy. Když přišel vlahý večer, chladivé světlo měsíce vylité do oleandru vykreslilo snový obrázek, takový napůl vymyšlený dítětem žijícím ve světě pohádek. Všichni psi ve vesnici zpívali serenádu a zpívali jemně, procítěně, protože poznali že léto už brzy skončí. V duchu jsem zpívala s nimi.
 
 

Reklama