Téma týdne

Starý úvoz (téma: Posmrtný život)

3. ledna 2011 v 20:51 | a l m a

V nitru pulsují představy ... tak živé ... tak skutečné. Vlastně - kdo může říci, jak daleko mají k pravdě?

Starý úvoz

           Za vsí vede cesta. Je hluboko vklíněná mezi poli, porostlá na bocích křovinami a když se do ní vejde, je k obloze zoufale daleko. Záběrem širokoúhlé zrcadlovky zpracovávám vjemy dopadající jako pichlavé ostny na obnaženou kůži. Ani se mi nechce hledět naráz v širokém záběru na valící se převahu přírody. Na nadbytek nehybnosti, která se blíží jak tkaný kabátec  po okrajích upnutý do trnů a pichlavých výrůstků. Je  zde jeden zlý strom. Stále před ním musím stát. Stát a dívat se na něj. Nemá ani jeden lupínek, zato velice silné svalnaté větve. Ocelová pokožka slabě probleskuje matnou modří a obsahuje takový přebytek energie, že se sluší stát opodál. Pod clonou stínu křovisek. Pokorně s údivem a poznáním o hromadění energetické lávy z hlubin země.
             Viděla jsem ta místa, která vypadala jako černá jemně tkaná krajka z tenkých větví a oproti obloze stavěla na odiv kontury prořezané do její klenby. A jinde předváděla obnažená pleteň kapilár a vlásečnic jak působí na základní strunu v lidské duši. V celé rokli jako v hlavní tepně zněl  pramen síly svedený z okolí jemnými proudy a důrazně určoval místo důležitosti pro vyvolené. Veškeré vnímání v nitru neznámého a zároveň již vlastního se postupně zaplňoval souhrou dosud nespojených protikladů kořeněných neklidem, přijetím břemen a vin  přefiltrovaných z hloubek a zlomů Země. Touhou tohle všechno nést v sobě už napořád, navěky. Myslím, že zde lze pocítit kontinuity s minulostmi i budoucnostmi. Posmrtný život je jen jejich součástí.

NEZIŠTNÉ OBDAROVÁNÍ ("Co si přeji k vánocům")

14. prosince 2010 v 8:41 | a l m a
1


   
   Ono záleží na tom, z jaké strany se člověk na věc dívá . Jako první a výrazné přání mne napadá to, aby se všichni lidé dosyta najedli, aby všechny děti mohly chodit do školy, aby .. aby....
Jsou to asi nesplnitelná přání, však možná, když člověk přispěje zrnkem písku...a začne u sebe....?
Vždyť přání nemusejí být materiální a často se týkají zdraví blízkých, spokojenosti vyvěrající ze skromnosti a pokory.
Ale jaké vlastně je to moje přání? Tak snad - abychom o vánocích mysleli více na všechny živé tvory na Zemi a pozastavili jsme se nad tím, zda něco neděláme špatně. Něco, co škodí druhému.   
           V neděli jsem byla něco nevýznamného nakoupit v jednom z obchodních řetězců. Vešla jsem do Tchiba na jejich výbornou kávu a tam jsem se setkala s neznámou paní, která si přisedla ke mně ke stolku . Mezi námi se rozvinul rozhovor, který plynul jako letní řeka v bezpečném korytu, občas proběhly vlnky smíchu a lesk porozumění. Povídaly jsme o běžných událostech a věta navazovala na souvětí, naše vyprávění ubíhalo jako vodní proud a dokonce jsme probraly i důležité ženské téma, co jsme si na sebe koupily nového. Teprve až když jsem stála sama na chodbě, kde mne míjely neznámé postavy návštěvníků obchodního centra jsem si uvědomila, jak příjemný zážitek jsem právě vstřebala. Cizí paní mi věnovala svůj čas a já jí, snad i ona se cítila stejně příjemně. Bylo to nezištné obdarování a já myslím, že tohle je nejhezčí dárek na světě.

Kulhavý poutník ("Můj vzor")

7. prosince 2010 v 19:20 | a l m a
Kulhavý poutník
Jako první nápad, jako spontánní reakce mne napadá vzor literární. Nejde o to kopírovat něco nebo někoho či něčí jednání, konání, .... jde o ZTOTOŽNĚNÍ. Nebo jinak - o splynutí v určitém úseku životní aktivity.
         Ráno jsem si četla z knihy Josefa Čapka Kulhavý poutník. Je to možná těžké čtení. Anebo ne, to tam řadí lidé, asi tak, jako Dvořákovi, Smetanovi, Stravinskému, Prokofjevovi,Skrjabinovi, Čajkovskému, Borodinovi, Musorgskému,Rimskij Korsakovovi, Šostakovičovi, Bachovi, Mozartovi, Beethovenovi,Haydnovi, Chopinovi, Schumannovi, Schubertovi, E.H.Griegovi, Fibichovi, V.Novákovi, Janáčkovi, Martinů, Mahlerovi, a jiným přidělují nálepku vážné hudby - jako něco nestravitelného, jako něco, na co člověk musí být předem připraven, aby to přežil, jako něco, co nelze požívat často, protože to není normální, protože by nás to rozložilo, zničilo a zahubilo. A přitom je to naopak. Jen to chce vnímat. Všechna trápení pocházející z mezilidských vztahů, také z naší nedokonalosti, z našich neuvědomělých i vědomých chyb,ze všeho, na co nestačíme, co nás přesahuje,čím se trápíme,  a proto se točíme v kruhu, lze zpočátku aspoň částečně eliminovat obrácením se do sebe. Cestou Kulhavého poutníka. Poutníkem se rozumí jeden každý z nás, vykonávající svou cestu mezi začátkem a koncem, mezi zrozením a smrtí. Že klást si otázku odkud a kam jdu, chce odvahu, úsilí nebo soustředění, soustavné zabývání se sama sebou a otevřenost, je obtížné? Pak ale nelze proniknout pod povrch obyčejnosti, pod tenkou krustu ledové blány pokrývající obecné povědomí. Je snazší číst literární produkty zařazené společností do nezpochybnitelných kategorií a předem mít jasno, že jde o komedii, detektivku, či román o padlých dívkách. Ale zabývat se něčím, co je "JEN" výrazem životního nepokoje, k tomu možná nedospěje každý, k tomu možná dospěje málokdo, k tomu možná dospěje člověk, který je v okamžicích svého přemítání o žití občas na konci sil. A tím je pro mne Čapkův Kulhavý poutník.

Má oblíbená kniha (téma týdne)

6. prosince 2010 v 22:28 | a l m a
Má oblíbená kniha ovšemže není jen jedna.
Možná by se dalo říci, že tak, jako se nosí sezónní boty, šaty, tak i některé knihy mne více oslovují v různých situacích, ročních obdobích, nebo v důsledku neobvyklých setkání.
Zcela jistě vím, že i když mám v ložnici po ruce několik oblíbených a občas je měním, ta jedna, TA JEDNA je Kniha toužení od Leonarda Cohena. Má svlečený obal jako šaty, stále ji beru do ruky a to i když ji zrovna nečtu. A navíc jsem ji dostala jako dárek.

Interludium

Malá kočička cedí zelené sliny
usmívá se kohenovsky a vrní
Zas nosím růžové brýle
Ještě tohle léto
A proužkované uši od slunce
Leonard je tu se mnou
vemlouvá se
šramotí mi na duši
On je solitérní květ
A já rozmělněna v prachu pustnu
Vyslovuje svá rubata
zve mne na oběd ze svých vyzrálých zdrojů
Zasévá semeno poselství
Od hlavy až k prsteníčku na noze
Tak velká dráha
je bleděmodrá zpráva
o souznění

Mám i jeho DVD z jeho posledního koncertu. Znám každé jeho gesto. Ale pro vysvětlení - nikdy jsem neměla žádné vzory. A on také není vzor pozdě přišedší. On je zkrátka někdo, na koho jsem celý život čekala, aniž bych to věděla. Není to ani tak platonické, protože já stále čtu jeho knihy (nejen Toužení) a snažím se jim rozumět, samosebou po svém. On je majitelem krásného hlubokého hlasu. A jde z něj klid. To mám ráda. Každý to neumí, aby byl elegantní, zpíval o něčem, co zažil a odžil a šel z toho klid. Jako kdyby říkal - osud stejně nezměníš, tak si to přiznej,. Někteří lidé buď nepřemýšlejí nebo se bojí o svých postojích a chybách přemýšlet.On má dopodrobna probrané stavy duše a trápení. Je to básník. A píše o ženách. Píše o nich ze své pozice, z pozice lovce někdy trochu chlípníka ale to se může zdát každému rozdílné.
Zdaleka ne všemu, co píše, rozumím ale zdá se mi, že mne i tak na dálku formuje a jak nosím v hlavě jeho texty a myšlenky, je stále se mnou. On je opravdu solitér. Je On a kolem něj nikdo jemu podobný. On se nemusí zviditelňovat, on si klidně jde svojí cestou a za nic nečeká pochvalu, protože podle jeho slov není za co. Myslím, že je estét a má úctu k životu, k lidem.
Takže Leonard je už navždy se mnou, zapadl do mé dráhy života jako potřebný kamínek a já ho mám už stále na očích. Já pochybuji, on též. A občas se mi podaří nasadit si růžové brýle (viz Komenský - růžové brýle Mámení) a trochu nesmyslně si přeji,  aby mi vydržely, jako uplynulé léto, které bylo nejkrásnější ve své pozdní podobě, syté a vyzrálé, takové, co vrhá šíkmé světlo a to se zachytává na různých rostlinách a předmětech. Protože na zemi v naší výšce stále něco překáží nebo ční a ty stíny od slunce máme na sobě a tvoří na nás vzorečky a proužky.
A Leonard, se svým klidným hlasem vemlouvá. To ani nejde říci jinak. On proniká pod kůži a přitom se tak klidně usmívá, jako by se nic nedělo. Jeho úsměv je stabilní a jemný vrnivý. Kočku mám vedle jeho CD, které si pouštím a ona blahem pouští zelené sliny (je totiž zelená)
Já se často musím skládat dohromady, do celku, který vypadá jako já, často se měním v prach a nejsem nic ani myšlenka, avšak co nikdy nepřestávám cítit, je duševní tlak. Bez takových podnětů, jako je pro mne Leonard, bych nemohla dál. On je plod sice velmi přezrálý avšak stále velice funkční a vonný. Jako rubato a to znamená pro mne excitovaný projev,  takový nepředepsaný, citový, brnkající na duši. Je  interludiem v mém životě.

Déja vu

28. listopadu 2010 v 0:26 | a l m a
Příběh bez konce

     Jednou šla krajinou, která měla jen cestu a oblohu. A tak nebylo možno usoudit, jak dlouho putuje a zda vlastně nepřešlapuje na místě. Když dospěla k řece, uviděla, že na hladině plavou lidské uši. Bylo jich tolik, že pokrývaly vodní plochu jako podzimní listí. Nemohla pro ně nic udělat. Neměla jim co pošeptat. Opouštěla to místo s lítostí, že nenašla odvahu změnit stav toho, co se jí dotýká.
Po chvíli se v dáli objevil rozložitý strom . Zdálo se, že je obsypán velkými kulatými květy. Když přistoupila blíž, poznala, že to nejsou okvětní plátky ale lidské oči s tmavými řasami. Oči hleděly všechny najednou na právě příchozí. Přesto to byly pohledy nepřítomné, bez poznání. Vedle stromu seděl velký černý pták a křídly si zakrýval zrak. Zapamatovala si vše a ubírala se dál.
Necítila ani hlad ani strach, nezmocňoval se jí ani smutek ani radost, nestrádala ani nebyla šťastná. Neměla srdce. Cesta se vnořila do kamenité půdy a něco se změnilo. Přes oblohu se přetáhl tmavý svrchník. Hledala zoufale záchranný bod. Uprostřed kamenitého pole stála červená židle. Vydala se k ní. Musela ale stoupat po vrstevnicích a teprve pak stanula před tím, co bylo určeno. Když usedla, pocítila teplo. Uslyšela hlasy ptáků, uviděla květy v trávě a poznala, že Je.
 
 

Reklama