Vzpomínky na školní léta

Byly jsme městské děti

7. června 2010 v 20:33 | a l m a
S l a d k é   d ě t s t v í


Kapitola 1.
         Byly jsme městské děti, ale Plzeň pořádně neznám dosud. Týden jsme strávily na dvoře  před domem, v tělocvičně, v hudebce a v sobotu ráno se již odjíždělo na chatu nedaleko Stříbra. Předcházel tomu vydatný nákup a stále stejné balení potravin a potřebných věcí do velkých tašek . Zelenina se vozila v síťovce. To neměl otec rád, neb mu rostlinné zbytky padaly do kufru auta. Ta atmosféra odjezdu někam byla docela příjemná. Vzduch voněl výletem, vše bylo precizně uchystané do uzlíčků, my děti také a já jsem se těšila na čtení knih s pruhem a na svoje osobní bádání. Ta chata se stavěla za pomocí dědy v době našich prvních školních let a pak tam celé ty roky jezdila celá naše rodina v sobotu a neděli. První auto , octavie, byla fešanda. Tmavá švestková modř, ostrá křidélka a ušlechtilý název, no radost pohledět. To se však nedalo říci při pohledu na mne, když jsem se po 35 km vypotácela ve Stříbře na náměstí na čerstvý vzduch. Ten mi už nebyl nic platný a já jsem vyhledala kanálek a nad ním jsem zvracela. Pokaždé, i když po zkušenostech jsem raději nesnídala. Moje matka měla představu, že na "špatně od žaludku" zabírá teplé mléko. A tak jsem obdržela z mléčného baru porci odporného neslazeného hodně teplého mléka se škraloupem a poté jsme šla zvracet ještě jednou. O kinetóze zřejmě toho v té době nebylo mnoho známo a tak jsem trpěla každý týden jako zvíře. Postupně jsem tmavomodrou krasavici začala nenávidět . Moje sestra a oba rodiče si v mléčném baru koupili teplé kakao ve sklenici z tlustého skla a šáteček s červenou lepkavou marmeládou pocukrovaný závějí bílého cukru, někdy i koblihu. Po příjezdu na chatu se vynášely objemné tašky , já jsem setrvávala ve své bledosti a měla jsem tím pádem úlevu. No ale od škrábání brambor pro 4 osoby mne moje nevolnosti stejně nezachránily a tak netrvalo dlouho a seděla jsem na zápraží před chatou na barevných dlaždicích domácí výroby z úlomků , před sebou rozložené staré Rudé Právo a snažila se mít tuto protivnou povinnost co nejdříve za sebou. V duchu jsem si umiňovala, že svým dětem nikdy nenechám škrábat brambory, vždyť existují těstoviny, rýže a chleba. Na chatě jsme nosili staré oblečení. Naše tepláky mívaly dole roztřepené gumy a sem tam nějako dírku na koleni.Kromě toho, že to byl oděv pohodlný nyní neshledávám nic pozitivního na tom, že jsme estetiku ponižovali hrubým způsobem. Do uvařeného oběda neseného na dřevěný jídelní stůl v kryté verandě (pokrytý lněným ubrusem, matka dbala na stolování) jsem měla osobní volno. Toho jsem využívala k pokusům s mravenci a housenkami. Pozorování chování mravenců za různých okolností, při kladení všelijakých předmětů do mraveniště, vytváření umělého deště (kropáčem)a zemětřesení (to jsem vyráběla prudkými doskoky obounož), krmení cukrem, sušenkami a zbytky od oběda, nošení nalezených koster a kostřiček k dokonalému očištění mne natolik zaměstnávala, že jsem většinou za den nestačila nic jiného. Podobně jsem postupovala u housenek motýlů, které jsem zavírala do pokusných prostor zavařovacích sklenic ovázaných gázou. Potravu jsem pravidelně dodávala a trus jsem pečlivě odstraňovala. Když se mi poštěstilo, že housenka byla napadena lumkem či lumčíkem, bedlivě jsem sledovala průběh růstu a držela jsem housence palce, aby se stačila zakuklit. O všem jsem si vedla podrobné záznamy a když říkám podrobné, tak tím myslím pozorování po hodině. Když se měl z kukly líhnout motýl, mívala jsem nařízeného budíka, aby tento zážitek nepropásla. Bohatě jsem nasbírané zkušenosti využila při budoucím studiu na gymnasiu při zpracovávání Biologické olympiády. Konečnou tečkou pak byla souprava bombičkového plnícího pera se zlatým hrotem za druhé místo v této soutěži.
Po obědě jsme si na chatě četly. Většinou všichni, my ženy na břiše, otec pod novinami na zádech. Milovala jsem dobrodružné příběhy knih s pruhy, verneovky a detektivky. Také se luštily křížovky , které byly součástí Dikobrazu. Starý, věrný Dikobraz ! Odebírali jsme ho pravidelně a dokud se v sobotu neocitl v domovní schránce, nejelo se. Když jsem měla jistotu, že Dikobraz přečetl i otec, vzala jsem do ruky propisku a dotvářela figurkám u vtipů tu pirátské oko, tu černý zub či bradavici. Pracovat na zahradě nás nikdo naštěstí nenutil. Naštěstí, protože půda byla jílovitá, rozpukaná a plevelné lodyhy pevně vězely ve vyschlé půdní krustě. Zábavnější byla jiná činnost a to chytání vos do sklenice s rozředěným pivem či sirupem. Vosy kupodivu s nadšením ochutnávaly sladkou přesnídávku a buď samy spadly do sirupového rybníčku nebo jsme jim já a sestra pomohly klacíkem pod hladinu. Zvláště sestra s radostí vosy ve sklenici míchala.
Jiná zábava bylo chytání myší. Pozemek byl proděravěný jak ementál od myších vchodů. Využili jsme svažitosti terénu a rozdělili se na zalévače a chytače. Zalévači lili kropáčem bez kropenky vodu do horní díry a s holí čekal u dolních děr chytač. Jeho úkolem bylo co nejrychleji zasáhnout mokrou myš, která vyběhla z nějaké spodní díry. To mne velice bavilo , ráda jsem pracovala s holí a vyrovnávala jsem urousaná myší těla do řad po deseti.
Také jsem s oblibou chytala kobylky anebo na blízkém jetelovém poli sarančata. Zavírala jsem je do sklenice a pozorovala , jak se liší jejich hovínka od těch, která dělají housenky. Tvar a průřez otvoru přes nějž se pasírovala strávená tráva příroda naaranžovala každému druhu v rozličných variacích.
U přehrady sedávali rybáři a tak se v jejich okolí vyskytovaly mrtvé rybky. Bavilo mne pozorovat, jak na té straně, co rybí tělo leželo na zemi, je oko zakalené.
Moje pokusy se neomezovaly jen na živočišnou říši. Na místě pod vlastnickou hranicí pozemku jsem vysazovala semena jablek, švestek a kaštany. Jabloň vyrostla jen do výše 10 ti cm, pak zašla. Zato kaštan se rozkošatil a namísto pochvaly mi matka lála, že strom stíní kulturním rostlinám na zahradě.
V blízkosti tohoto místa se nacházel kompost. Pro mne velice zajímavé stanoviště pro pozorování. Takové perpetuum mobile. Vyhozené věci se syntézou spojily do produktů zařazených do našeho potravního řetězce. Ano jsem opět u známých brambor.
Brambory mne provázely celý život, od bramborových tiskátek až po nenáviděné bramborové brigády. Ale to je další příběh.


Kapitola 2.
     Dvorek , na kterém jsme si my, děti, hrály, měl několik východů. Když začali stavět prožluklou Geodézii, zůstal po straně dlouhou dobu volný průchod , pak tam dali vrata a ta byla po část dne otevřena. A pak konec. To bylo hrozné!!. My jsme totiž touto cestou chodily přímo do školy. Bylo to vypočítané a měly jsme v oku každou chodníkovou desku, pak kolem Kominíka (to byla hospoda), Heldovou ulicí a na přechod ke škole. Když nás donutili obcházet celý blok, rozhodili mi vnitřní řád. Přece jenom jsem pár let byla naučená z domu rovnou za nosem a teď? Musel se obcházet celý blok domů a jakoby dvojitě jsem obšívala tu samou cestu z druhé strany. Šlo se kolem kotelny - a kotelníka Kadlece, který byl začerněný a neměli jsme ho rádi, protože ubližoval Bedřichovi - pro nás Béďovi, což byl nevlastní anebo možná úplně nepříbuzný kluk a oni se k němu chovali děsně macešsky. Všichni na dvoře to věděli a my děti jsme Béďu litovaly. Ale tak moc rády jsme ho taky neměly. Chodil špatně oblečený, velmi nejistý, nehezký,
Děti jsou smečka. Zato Slávina, jejich vlastní dcera, ta měla skutečně první poslední. Se Slávkou jsem chodila do houslí. Měla samozřejmě daleko lepší skřipky, a to jsem byla vlastní dcera rodičů. Bylo mi to často líto, viděla jsem ten rozdíl ve vzhledu i ve zvuku. Občas mi housle půjčila. Tak krásně zpívaly. Nechápala jsem, proč to naši nevidí. Ona měla takové světlé, jako plavý kůň a lesklé, jako když se vyčistí koni srst povříslem. Já jsem měla nástroj temný, zakalený dávnými věky, starostmi , byl jako stařec, zamračený, nerudný, bručavý, občas měl pobryndanou bradu kalafunou. Ale na housle jsem nezanevřela. Dodnes je ráda - hned po klavíru - poslouchám.
Cesta ze školy vedla jinudy. Když jsme nemusely do družiny, chodily jsme si s holkama kupovat za pětník až dvacetník do Army u Zimáku lipo, mejdlíčka nebo takové plněné oplatky velké jak vlašský ořech a ten jeden stál přesně pět haléřů. Kdo nikdy nebyl v Armě, nelze
ji připodobnit k ničemu. Ani bufet, ani obchod, ani kantýna, prostě od všeho trochu a ještě něco navíc. Ale tak nějak zakázaně. My jsme tam samozřejmě chodit neměly. Vždycky tam stáli nějací důstojníci a nevímproč, mně v duchu zněly nějaké povely a přesný a přísný řád visel na oknech místo záclon. Když jsem byla větší, to jest na druhém stupni, občas jsem tam chodila na oběd. Bylo to proto, že ve škole se nevařilo a v Armě byla jídelna pro důstojníky a rodiče mi tam zajistili chutnou krmi. Sama jsem tam ale nechodila, vždy s maminou.
Raději jsem ale vařila sama. Protože jsem měla na starost o 4 roky mladší sestru, občas jsem hrála hru na vaření, která ale byla doopravdy. Ségra trochu pomáhala a hlavní účel té hry byl, že jsme měly napsaný (námi) na papírku recept . Takže postup vaření brambor ve vodě s kmínem byl například na stránku. K tomu býval párek anebo vajíčko na volské oko. Také bílou omáčku se ztracenými vejci jsem svedla a různé polévky v pytlíku a buřtguláš.Takový ohřev párku vydal také recepisu na stránku a tak mne napadá, že tehdy byly oplodněny mé básničky.

Kapitola 3.
     Zmiňovaný dvorek byl vlastně velký blok domů z jedné strany uzavřený ohromnými vzrostlými akáty, které pak pokáceli a postavili tam ohyzdnou Geodézii. Na tom dvoře, kde byly též trávníky jsme v létě cvičily gymnastiku, protože většina holek chodila do školy na "Dukeldu"do umělecké gymnastiky do školní tělocvičny. Od osmi tam cvičily naše mámy a předtím podle věku jejich děti. To cvičení mělo svůj rituál. A bylo tam pódium a za klavírem živý klavírista. On nám fakt hrál i při rozvičce.
Když tak přemýšlím, ono to asi bylo harmonium, ne klavír. Ale to už se nikde nevidí. Při stěně tělocvičny byly dřevěné tyče a u těch jsme cvičily "študýrku" a to jsem neměla ráda, trochu mne to nudilo. Do dnes mám před očima šatny a taky ten puch ze zpocených těl. Už tenkrát mne to přivádělo k zuřivosti. Dokonce jsem poznávala kamarádky podle jejich"vůně". V té době nebyly žádné dezodoranty a maminám jsme k MDŽ kupovaly všichni živé květy. Já kupříkladu frézie. A děsně jsem se těšila, až budu velká a budu si moci vybrat a koupit si fialky.
Na dvorku jsme hrály (my jsme s klukama nikdy nekamarádily) na chodníku jednak kuličky a jednak Home. Každá jsme měla schovaný oblíbený placatý kamínek, kterým se házelo a kterým se po jedné noze(protože na druhou se nesmělo při hře stoupnout ) posouval z jedné chodníkové desky na druhou a nesměl se ocitnout na spáře. To byla "Čára" a znamenalo to nástup další hráčky. Byly jsme mistryně ve hraní školek s míčem o zem, o zeď domu, školek přes švihadlo a taky ve hře na jelena. Když jsme byly malé, hrály jsme s většími holkami hru na krvavé koleno. Také nás strašily vyprávěním o Zlaté ruce a já mám do dnes husí kůži, kdybych se měla podívat v noci pod postel. Málokdy jsme podnikaly výpravy mimo dvůr, měly jsme tam všechno, byl to náš zmenšený svět. V zimě se polévaly klouzačky a hřiště. A to tam byly dokonce dvě. Malé pro děti a velké pro dospělé.
Celé odpoledne jsme trávily my děti venku i v zimě a vracely jsme se za tmy, kdy se z oken ozývalo volání našich matek. Vašííííííku, Itkooo, MIluuuu .......
Když se psaly úlohy, psaly jsme je u kuchyňského stolu, na kterém byl ubrus. Odporné. No ale jelikož jsme neměly svůj stůl ani kout natož pokoj, nebylo to jinak možné. Takže to u nás vypadalo tak, že otec se po večeři odebral k televizi a tam do pěti minut usnul s nohama na takové sedačce. Já jsem si přesedla na jeho místo za stolem a snažila jsem se učit a dělat povinnosti do školy. Z druhé strany seděla mamina a něco četla nebo dělala a fakt to byl úžasný klid na práci. Sestra byla mladší a tak se asi dívala na televizi. Spaly jsme v pokoji na rozkládacím gauči, tedy na 1,5 lůžku. Ten příšerný krám se denně rozkládal
a skládal a peřiny se nosily do jiné místnosti. Děsné. Jak jsme tohle mohly vydržet a ještě nám to připadalo krásné ?

Kapitola 4.
       Babičky jsme měly já a sestra - normálně - dvě. Velice přesně si pamatuji, že oblíbenost babiček a tím také chuť k návštěvám byla u mne ovlivněna především bohatostí sortimentu zvířectva. Nepomucká babička měla hejno husí i s houserem a prázdnou stáj, kde kdysi bydlela kráva Malina. Na tu si nepamatuji, ale její stání v chlévě vypadalo v mých představách tak, jako by Malina odešla jen na pastvu. Přitom jsem tohoto obyvatele chléva znala jen z vyprávění a ještě si pamatuji ( také z vyprávění), že jeden čas tam s Malinou bydlela i Jahoda.jejich jména - to je nádherná souhra přírody a lidské fantazie. Malina s Jahodou byly spojeny s lesními plody, které v hojnosti za mého dětství porůstaly stráně v blízkém okolí. Na maliny jsme v létě chodili s plechovými bandaskami s víčkem a nebyl problém nádoby naplnit vonnými plody - bohužel i s bílými kroutícími se červíky. Ale s těmi si babička snadno poradila. Utopila je ve vodě při zpracovávání malin na nádherně červenou opalizující malinovou šťávu. Ta šťáva se dělala každý rok a pak byla uskladněna ve skleněných lahvích ve sklepě. Pila se tudíž voda přinesená v bílém smaltovaném kbelíku od pumpy a do ní se přidávala malinová šťáva. Její vůni cítím dosud a nic se jí nevyrovná. Sklípek se nacházel v sedničce pod podlahou a byl přikryt koberečkem , na kterém stál šicí stroj. Bylo zřejmé, že jde o jakousi skrýš, a proto mne tento prostor silně přitahoval. Babička byla přísná a nás děti, tam nikdy nevpustila. Důvodem byla skutečnost, že jsme tam neměly co dělat. Rituál odsunutí šicího stroje - Singrovky, odstranění koberečku a odklopení víka tajemné skrýše, kam se vstupovalo po schodech, mám spojený s touto babičkou a kdykoliv vidím tento druh sklepa ve starých chalupách, babičku z Nepomuku mám před očima. Když jsem byla hodná , měla jsem výsadu z přítomných vnoučat, směla jsem jí totiž česat dlouhé, předlouhé, bílé vlasy. Babička si na tuto chvíli rozvázala uzel šátku pod bradou a já jsem jí opatrně pročesávala krásné hebké vlasy, bílé jako padlý sníh. Ostatní přítomná vnoučata sledovala dráhu hřebene a žadonila, aby si babička nechala vlasy rozpuštěné, když jsou tak krásné. Nemohly jsme pochopit, proč se zlobila, že to není slušné. Pak jsem zapletla (ale jenom někdy) vlasy do jednoho copu a babička ho obtočila a utáhla v přísný drdůlek a ten ještě pokryla šátkem, který nosila i do postele. Kouzlo zmizelo a my jsme si raději hledaly jinou zábavu. V blízkém rybníce bydlely pijavice. Místní děti je uměly nachytat do sklenice , kterou měly schovanou v rákosí. Když jsme my, městské děti, přijely , prosily jsme o sklenici s pijavkami, neboť to bylo velmi vzrušující. Většinou nám bylo vyhověno. K sousedům se chodilo kolem hejna husí. Když v čele syčel houser, vyplatilo se mít připravenou hůl, klacek, nebo dva. Nepamatuji se, že by se rozdurděný houser za námi někdy nerozeběhl a s nataženým krkem a kejháním nás nedonutil útěkem si zachránit pozadí. Dokázal udělat zobákem pořádnou modřinu a ta potupa! Od hloupé husy! Proto také, jsem potměšile sledovala, když husy byly cpány šiškami a nechtěly je polykat, takže babička pevným stiskem mezi koleny umístila husu a už jí nebylo pomoci. Pomocí dlaní se šišky posouvaly v dlouhém potrubí husího krku dál až do žaludku. Houseři se sice necpali, ale to jsme nerozlišovali. Šišky vypadaly velice vábně a dokonce voněly po obilí. Jaké však bylo moje zklamání, když jsem je ochutnala. Nemastné, neslané, zkrátka šišky z otrub. Ještě jedno dobrodružství nás pojilo s tímto babičkovským stanovištěm. Byl jím suchý záchod v těsném sousedství hromady hnoje. Dřevěná dvířka se otvírala i zavírala na háček. Uvnitř místnůstky byly především natrhané noviny formátu vytvořeného zkušenostmi, nějaký časopis a uprostřed toho veliký kulatý dřevěný poklop s kuličkou. Nastal okamžik přemlouvání. protože odsunutí poklopu znamenalo vypuštění démonů z útrob země a na to bylo třeba se předem připravit. Odvaha mi nechyběla, vzduch často ano. Jedno mocné nadechnutí, rychlý odsun, závan vzduchu, a pak již bylo třeba nic nezdržovat. Někdy jsem měla sama ze sebe radost a za odměnu za svoji srdnatost jsem se podívala dolů. Většinou jsem zjistila, že tam nejsem sama. Krásné, kovově modré mouchy a jejich miminka se ocitaly v mém obzoru. Zdálo se mi surové, když na ně babička sypala bílé vápno. Ale zase to bylo vzhledově hezké. A tak jsem si tříbila vkus v jakémkoliv okamžiku, nepozorovaně, nezávazně s dětskou nevinností.......


Kapitola 5.
    Ve třídě vládl řád smečky. Méně obdaření (chytrostí samozřejmě) nahrazovali vyšší skóre školních známek lumpárnami, které se pak vyšetřovaly, a to jsem měla ráda, protože jsem věděla, že na mně nelpí ani stín podezření a pozorovala jsem viníky, jak se smaží ve vlastní šťávě. Daleko podlejší však dokázala být děvčata vzájemně. Jednou rozstříhla nůžkami spolužačka Aleně H. kostkovanou skotskou sukni. Její puzení k tomuto činu muselo být opravdu silné, protože musela vědět, že se to bude vyšetřovat a rodiče to zaplatí. To jsme seděli ve třídě v sešroubovaných lavicích, sedadla byla sklápěcí a na stole žlábek na tužky a na prvním stupni i kalamář. Nepsali jsme však brkem ani redisperem, ale fasovaným plnícím perem značky Žák. Pero se plnilo stiskem gumičky, tedy žádná uzavřená bombičková náplň. Protože některé pero "lilo", nosili jsme v penálu hadříky na otírání hrotu a někteří také - a já jsem byla mezi nimi-opravdickou jelenici. Ta měla zabránit zachycení chloupku na hrotu pera. Hadříky v sadě a všité na jedné straně do obruby se také daly koupit v papírnictví. Většina z nás však nosila hadříky domácí. Asi do druhé třídy s námi chodila Věra K., dívka mdlého ducha, ale patřila prostě do našeho kolektivu. A tahle Věra patrně měla v oblibě třísloviny obsažené v inkoustu, protože každou plničku vypila, měla pak modrý jazyk a pusu, a co horšího, neměla čím psát! Učitelka jí pero musela naplnit z lahvičky inkoustu ve stole na katedře. Ale nemělo to konce. Před mýma očima figuruje Věra s temně modrou pusou, a tak už to zůstane.

Kapitola 6.
Naše seberozvíjení dostalo prostor nejenom ve škole a v hodinách hudby, ale i na našem dvoře. Zde se konaly produkce, ve kterých jsme já i sestra zpívaly sousedkám do okna. Probíhalo to tak, že nejčastěji paní Levá z přízemí se vyložila do okna, pod masité lokty vložila podušku a vyzvala se zasněným výrazem mě či sestru ke zpěvu. My jsme se postavily na chodník a často dvojhlasně jsme zpívaly Plzeňskou věž, Dobrú noc, Čechy krásné, Čechy mé, Konopa, konopa a další. Tyhle písničky jsem já, starší sourozenec, znala ze školy a naučila jsem je mladšího sourozence. Nemusím podotýkat, že kdyby se to nedalo poslouchat, rozhodně by paní Levá nevyžadovala
pravidelné opakování této domáckékultury a hlavně, asi by zakročili rodiče. Jejich okno bylo sice ve druhém patře, ale většinou poslouchali také. Nepamatuji si, že by jiné děti předzpívávaly kmotrám v okně lidové písně.Hlavně si však nepamatuji, jak se tento zvyk zavedl. Je možné, že jsme zpívaly s kamarádkami venku, jen tak, s chutí si proventilovat plíce.
Ve škole jsme měli na hodinu zpěvu učitelku Steinerovou, velkou vlastenku, která nás učila nás písně o naší krásné rodné vlasti. Nám to bylo jedno, hlavně když píseň měla pěknou melodii. Při zpěvu jsme byli rozděleni i na 4 hlasy. Protože jsme tuto paní učitelku měli i na češtinu, mohla si dovolit zahajovat a končit hodinu českého jazyka a literatury ukázněným zpěvem, kdy pod taktovkou jejích rukou, naše hlasy stoupaly do závratných výšek. Vždy bylo přitom otevřené okno a my jsme stáli. Motivací byla pochvala. To nám skutečně připadalo úměrné a uspokojivé. Hodiny suplování s touto paní učitelkou jsme prozpívali celé. ještě dnes mám uloženo v paměti rozdělení kamarádek na soprány, druhé a třetí hlasy. Hana M. byla falešná, ta zpívala první hlas, neb se tam držela jistějších pěvkyň. Druhý a třetí hlas byl za odměnu, neboť jsme musely držet pozici a nenechat se ovlivnit 1. ligou. Ten jsem zpívala já a Dana Klímová. Alena K. byla kuňka, tu nebylo slyšet ani když mluvila, ani když zpívala. Dvojčata zpívat neuměla a bylo toho hodně málo, co uměla. Z kluků se více zapojoval pouze zrzavý Míra L., nesportovní stvoření s brýlemi a
s intelektuálskými sklony. Tento Míra se silnou dioptrickou vadou seděl v prostředním oddělení v první lavici a často psával děvčatům milostné dopisy. Mně také. Jenomže jsme to o něm všechny věděly a tak jsme jeho prýštící city probíraly o přestávce a statisticky hodnotily, která spolužačka je právě v kurzu. Když pocházela z naší třídy, tak se to tolerovalo ale běda, když Míra nalíčil tenata do vedlejšího Áčka. Sice jsme se omezily jen na kritiku a pomluvy a hodnocení jejích špatných vlastností. Nicméně jistě jí "zvonilo" v uších.

Kapitola 7.
Chtěla bych se zmínit o pastování. Hohó, to není jen tak nějaká činnost! Pastování červené xylolitové podlahy se pečlivě plánovalo a provádělo se za účasti všech členů rodiny asi tak jednou za měsíc. Nemusím podotýkat, jak jsem tohle nenáviděla. Po obědě v sobotu nebo v neděli, když se umylo a utřelo nádobí, obrátili jsme židle nohama vzhůru na kuchyňský stůl. Pak se přistoupilo k oškrabávání plošek, co stojí na podlaze, nožem. Totéž se provedlo i u stolu. Poté se začalo pastovat zapáchající červenou pastou, pěkně v zákleku a krouživými pohyby se hmota stejnoměrně rozetřela. Ostatní členové rodiny se střídali, pomáhali nebo čekali, nikdo se nedíval na televizi. Po napastování měla podlaha barvu zakalené, spíš však zkažené višňovice a nastal okamžik pro nás, pro děti. Navlékly jsme si na nohy hadrové zámotky a šoupaly jsme nohama, vrtěly celým tělem až do vysokého lesku podlahy, která sice vypadala rozjásaně, ale zato začala být nebezpečná, protože klouzala. A tak jsme musely být týden hodně opatrné. Ještě asi dvakrát nastal pokus dosáhnouti dodatečně opětovného lesku, ale pasta se vypotřebovala na podešve pantoflí i s leskem. Ráda bych věděla, zda má někdo podobné zážitky s pastováním nebo aspoň, kdo by mi řekl, co to vlastně ten xylolit byl.

Kapitola 8.
     Byly (my děti) jsme stále venku. Na krku klíč (teď, kdo nosí klíče, pouze opisuje) a cvičily jsme na trávníku. Když se dělaly stojky nebo přemet, musel se klíč sundat, protože překážel v prostocvicích. Všechny holky měly kočárky-košatiny a v nich opravdické pytle na panny z králíka. Seděly jsme na dvorku na lavičce a pletly nebo háčkovaly panenkám svetry. Dělaly se pak módní přehlídky. Každičký hadřík se uschoval, každá ponožka. Z toho se v ruce šily oblečky. Používaly jsme samozřejmě i zipy, patentky, háčky, knoflíky. Byla jsem mistr ve vyšívání dírek. Umím to dodnes. Naše panenky - "chlapci" - měly námi zhotovené plavky - adamky - ze starých plavek. To mělo váhu, když plavky se ušily z plavek a svetr ze svetru. Vlna se párala ze starých svetrů, navíjela na lokty, svázala bavlnkou a doma se barvila.
Bylo normální, že i my, malé holky jsme si dělaly střihy z papíru a podle nich jsme pletly na větší panny. Přesně tak, jak jsme to viděly doma. Naše panenky měly kompletní zimní oblečení, čepice s bambulemi a se střapci, zdobené odřezky kůže. Rukavice se navlékaly bezprstové. Ale i pletené bačkůrky a botky z filcu jsme uměly.

Kapitola 9.
Školní jídelna
Oblíbenost či neoblíbenost některého jídla se nikterak netrpěla. Ve školní jídelně ani doma. V jídelně byla většina jídel hnusných, ale my děti jsme je jedly, protože kuchařky, oděné do velkých,bílých, igelitových zástěr, si nás přísně měřily. K výdejnímu okénku se šlo kolem stolů a odpadních nádob se zbytky. Děti trpící nechutenstvím ztratily poslední šanci něco dobrovolně spolknout. Já jsem nechutenstvím netrpěla a paní kuchařku, která holou rukou rázně smetala knedlíky rozpučené v rajské omáčce i s kusy třaslavého tuku s masem do kbelíku a zalila to nedojedenou polévkou, jsem často se zaujetím pozorovala. Byla to maminka našich třídních dvojčat. Pavly a Zdeny. Tyhle holky seděly spolu ale stejně si neměly co napovědět, protože vrchol jejich výkonu byla jednoduchá básnička naučená zpaměti ale po hodinové přípravě na doučování.
Výběr ze dvou druhů jídel nebyl. Ani by nás nenapadlo, že je něco takového možné. Když byl k obědu svítek politý horkým mlékem, vyšlo nám vedení kuchařek vstříc tak, že nepolily dusivý svítek mlékem, trochu ho zaprášily cukrem a potměšile sledovaly, jak se dusíme. Jiné sladké jídlo - vdolky bylo připravováno s jistou zákeřností. Povidlové vdolky sypané tvarohem a zdobené kopečkem šlehačky v sobě skrývaly kráter a při zakousnutí do korpusu se většina náplně ocitla v nose. Nemělo smysl ji odstraňovat, zvláště, když chtěl žák ochutnat i šlehačku, která v opačném případě putovala až někam za nosní přepážku. Ovocné knedlíky vypadaly jako ten největší  tlustoprd ze třídy . Lesklé, ohromné koule , jejichž nitro skrývalo malou sušenou švestku. To byl právě ten největší podraz. Ta sušená švestka vložená do bělostného těsta se výsměšně modrala a vší silou držela svojí vrásčitou kůží pecku, která nešla oddělit od ovocného zůstatku a zapíchla se bolestivě do měkkého horního patra v ústech.
Mléková polévka s nudlemi byla dalším zlem, stejně jako kakao nebo bílá káva se škraloupy. Když býval řízek ( a to nebylo často), pociťovala jsem napětí v žaludku, zda opět nebudu zklamána. Tím, co najdu uvnitř. Byla jsem zklamána vždy a znovu, protože prorostlé maso jistojistě nebylo z kýty a šlachy a šlašinky či kousky sádla nás děti nutily zpětně vyplivnout chuchvalec na talíř a tak se po chvíli řízek proměnil v cupaninu. Brambory se mastily sádlem. Smrdělo to. Navíc byly často pokryty šedou nevábnou pěnou. Jako dezert býval perník bez polevy nebo půlka jonatánu či pomeranče. Vždycky půlka.
Rizoto se připravovalo výhradně z rozvařené rýže a tlustého masa. Libový a stravitelný byl akorát hrášek a sýr na povrchu kydance. Úhledné kopečky pomocí naběračky se nedělaly.
Výdej u okénka byl podmíněn předložením sytě červeného či oranžového útržku stravenky označené Po-Pá a datem. Tento útržek jsme my, strávníci, narazili na silnou kovovou jehlu trůnící na dřevěném špalíku. Kdo stravenku ztratil, nejedl. Přitom tenkrát všechny děti měly stravenky koupené.
Učitelský stůl  vévodil proti vstupu do jídelny a byl potažen ubrusem My děti jsme obědvaly na igelitových potazích s geometrickým vzorem. Ubrusy žáků se nesnímaly, pouze se otíraly hadrem. Smrdělo to.
Všimla jsem si, že si učitelé sedají na stejná místa. Tak například učiteli Skálovi by si neodvážila sednout na židli učitelka Jeníková.
Když jsme odnášeli talíře, hliníkové příbory letěly na plechový tác a potřísněny jeden od druhého zase smrděly. Paní kuchařka u zbytků si občas osobovala právo vracet nás zpět dojísti již jednou přežmoulanou hmotu. Nikdo při pohledu na její paže a pádné dlaně, ze kterých prýštila mastná omáčková šťáva nehodlal riskovat újmu. Po dalším povrtání už většinou talíř s obsahem prošel a skončil očištěn na vysokém sloupci ostatních talířů. Poté byl sloupec odnesen do kuchyně k umytí. Tuto činnost jsem nikdy neviděla, ale předpokládám, že sehrál svoji roli Jar a již známý hadr na stoly.
Všechny tyto pochoutky mne doživotně ovlivnily, jsem jimi zdotýkaná a přetvořená. Prostoupily moje útroby, podílely se na vystavění mých tkání a pletení. Tak důležité a mnohostranné byly .... školní obědy.

Kapitola 10
   Do školy jsme sestra a já, chodily na "Dukeldu ", kde byl první a druhý stupeň oddělen jak stavebně, tak svým vlastním vchodem. První stupeň měl venkovní vstupní schody jakoby sevřené, byly umístěny na boku budovy a hrnoucí se prvňáci byli dole rovnou rozebíráni svými rodiči.
Druhý stupeň měl široké schodiště jako na zámku . Tímto vchodem vstupovaly na území přísného řádu všechny děti, tedy i ty z prvního stupně, když odpoledne navštěvovaly školní tělocvičnu. Do tělocvičny vedly dva vstupy. jeden z šaten a ten druhý byl široký a uzavřený šoupacími dveřními křídly. Pod okny tělocvičny byly na železných profilech upevněny vodorovné dřevěné tyče sloužící k nácviku "študýrky" na hodinách umělecké gymnastiky. Na gymnastiku jsme nosilyčerný trikot a černé punčochové kalhoty s ustřiženým šlapkami, bílé gymnastické cvičky, které měly zespodu protiskluzový pruh. Byly sice kožené ale byly to tak trochu vaky. Po hodině cvičení jsme se vysílily a tak jsme sebou nosívaly jablko. Pokud jsem sebou měla mladší sestru, odložila jsem ji na pódium ke klavíristovi, kde seděla na pódiu a jedla z pytlíku mák.
Byly jí 4 roky, na nohou měla červené cvičky se zapínáním na patentku. Se zájmem poslouchala doprovody roztěkaného klavíristy a občas se spontánně spustila z pódia mezi nás, velké holky a svými kreacemi obveselovala přítomné. Již tehdy měla přirozenou invenci, protože po mnoha letech tento obor vystudovala. Kdyby přítomní viděli do budoucnosti, když začala vyhrávat přebory a soutěže, asi by se nesmáli. Je však rozdíl mezi smíchem, úsměvem a výsměchem a tady šlo o úsměv. Ano, bylo to období úsměvné. Nic vážného nám nehrozilo, odběhaly jsme si v kruhu svoji rozcvičku, do taktu jsme vysouvaly špičky při študýrce, zatahovaly jsme břicha, podsazovaly zadek a s paží do ladného oblouku jsme se snažily tvářit vznešeně. Při nácviku sestav jsme na značkách opakovaly soustavy pohybů do dokonalosti. Tak to šlo po celých 7 let. Byl to řád i tradice, nic významného se neodehrávalo, jen se odkrajoval kousek po kousku z přípravného stupně k dospělosti.

Kapitola 11
Nedílnou součástí našich zájmových činností bylo půjčování knih v dětském oddělení Městské knihovny. Chodila jsem tam každý týden a půjčovala si knihy s pruhem, verneovky , Helenu Šmahelovou. Pohádky nikdy. Častá zábava dívek bylo obkreslování obrázků (například Zmatlíkové) přes průhledný papír. Druhý způsob bylo obkreslení kontur obrázku měkkou tužkou a pak z druhé strany se dílko "kopírovalo" do památníků tlakem tužky na okreslený obrys.
Jedním z úžasných rituálů mého dětství bylo klepání koberců, které se přehodily přes dřevěná klepadla před domem. Byla to práce starších dětí. Vzpomínám si, jak hlavy sousedek potměšile sledovaly z okna, jak moc se z koberce práší. Plácačka byla z proutí a zvuk při klepání běhounů se nesl široko daleko. Kobercům se pak musely česat třásně, měly-li je. I to byla práce dětí.
Často také bylo vidět děti s hromadou bot. Boty se čisitly venku na dvorku. Nejprve se natřely bezbarvým nebo černým krémem (brusle bílým krycím) a pak se flanelovým hadříkem nebo kartáčem vyleštily .
A ještě jedna činnost spojená se školními léty -chodila jsem ráno do mlékárny do konvičky pro mléko. Paní mlékařka v bílém plášti a čepci mi nalila naběračkou plnou konvičku a k tomu mi prodala úžasné křupavé rohlíky. Ty jsem si sama mazala na svačinu máslem. V ubrousku, každý zvlášť, jsem je s radostí objevovala o velké přestávce. Sedělo se ve třídě v lavicích, žádné korzování po chodbách. Kluci se mlátili penály po hlavě a my holky si povídaly a jedly svačinu.

Kapitola 12
            V suterénu školy se kromě tělocvičny nacházely i dílny. Dodnes nevím, k čemu jsem ve svém životě potřebovala umět vyrobit krabičku z pozinkovaného plechu s padnoucím víkem anebo zvládnout ohýbání plechu a stříhání nůžkami na plech bez zranění. Vyráběli jsme i jiné předměty postupné spotřeby jako kvrdlačku ze smrkového dřeva nebo paličku na maso z měkkého dřeva. Jen si myslím, že to moje dřevo bylo až moc tvrdé, takže jsem oblého tvaru pracovní části paličky dosáhla jen z jedné strany a z té druhé mne již školní rašple přestala poslouchat. S učitelem na dílny v modrém plášti nebyla legrace a vždy jsem si oddychla, když zvonilo konec hodiny. Sem do podzemí bylo slyšet školní zvonek kňouravě a bez síly a já myslela na to, zda budu mít já sílu na to, aby mi známka z dílen nezkazila vysvědčení.
Předmět, který se jmenoval Pozemky se odehrával na školním kolbišti vybaveném záhonky, cestičkami a dostatečným množstvím plevele. Učitelka Doubková měla v oblibě pěťour a když spatřila byť jen jednu neduživou rostlinku, příslušnici rodu pěťourů, vzrušeně vyla a posílala nás rostlinu vytrhnout. Tak si myslím, že nás na tu jedinou cestičku bylo až moc a když jsme byli rozděleni a rozesazeni na bobky s okopávačkami v ruce, pokryli jsme našimi těly cestičku tak, že z ní nebyl vidět ani kousek. Jelikož jsme rychle přišli na to, že paní učitelka nestojí o pedagogické působení a že by nám mělo stačit, že jsme na zdravém vzduchu, zahájily jsme holčičí hovory a občas jsme máchly motyčkou, ukoply pomyslný vzdorovitý kořen a čas sladce ubíhal. Bohužel, stejně rychle, jako dětství.
 
 

Reklama